Výlet lodí do Mexika

Sorry, musím přeskočit kapitolu RDCIII, dokud si to pamatuji, ale nebojte, vrátím se k tomu.

Potřebuji vycestovat. Ne že by se mi jen tak chtělo dovolené, ale potřebuji od pana imigračního štempl, abych tu mohla dalších 6měsíců legálně pobývat. Ano děvčata a chlapci, je to tak. Jsem jen “ubohý” turista, vandrák pocházející státy sem a tam, poznávající krásy a kulturu země. Čím dál tím víc se bojím, že mi pan imigrační natrhne prdel jak mě bude rychlostí vykopávat a posílat zpět do ČR. Kdyby mi aspoň přispěli na letenku, tak jako česká vláda přispívala Mongolům a Vietnamcům. Oh well…

No a protože se toho pána imigračního tolik bojim, tak jsem vymyslela, že pojedem na výlet lodí. Ze zkušenosti totiž vím, že procházet imigračním v přístavu je úplná pohodička, trochu až komedie. Když jsme se vraceli z výletu po Karibiku, stál tam jeden chudinka úředník, asi ani nevěděl co dělat, inkoust na razítku už vyschlý jak tam nikdo nechodí. Zeptal se mě jak se mi líbila plavba, jestli opravdu odjedu a kdo to zaplatil. Já ještě celá nadšená z dovolený jsem rozverně štěbetala, usmívala se (dokonce i nenuceně) a kdyby to šlo, tak mi vystaví i růžovou kartu (to je upgrade od zelený :D ).

Celou středu a čtvrtek jsem hledala, kombinovala a vymýšlela výlet takový, aby A) něco přinesl a byl na zajímavá místa kde jsme ještě nebyli B) nezabral moc času C) nestál moc peněz. Už se mi z hlavy kouřilo a pořád nic. Pak přišel Jon z práce, to byl čtvrtek večer, a rychle jsme se rozhodli pro plavbu víkendovou, kousek za hranice a zpět. Jon totiž nemá moc dovolený (tady je to s dovolenou fakt zoufalý) a nějak to všechno nevycházelo. No co, aspoň hezky zapaříme a pořádně se najíme. Už od začátku srpna (počínaje RDC, následně návštěva Karmely a Charlieho) neděláme nic jiného než jíme, tak si to ještě o pár dní můžeme prodloužit.

Jon koupil plavbu a hned druhý den se jelo, to mě baví. Koupil poslední pokojíček na té obrovské lodi ! Kam se poděla finanční krize? Fotky z plavby a popisky jsou zde.

V pátek vše šlo hladce. Bloudili jsme jen malounko, frontička byla jen hodinová a jelikož jsme to koupili pozdě, tak pro nás neměli klíč, takže další jen hodinová frontička. Všude spousta lidí a party už začínala v přístavu. Nejsladčeji ale šlo odbavování a pro mě “imigrační”. Čekám, že mi vezmou povolení k pobytu (tak aby mi pak mohli dát nový) a oni nic. “Ne, to mi do Mexika neděláme”. Sakra práce, tak toho jsem se bála nejvíc. Vím, že když se jede autem, tak se to nedělá. Ale když se letí letadlem, tak ano. A loď by se měla chovat jako letadlo. Každopádně mě děsně naštvali a byla jsem mooooc moc smutna. No nic, už tu jsme a tak si to musíme užít. Ubytovali jsme se a já už dostala hlad, dojedli jsme a už byl večer.

Následující dny by se daly shrnout do několika slov: pití, jídlo, zábava :D V pátek jsme stihli prozkoumat část lodi (byla dost podobná té minulé, takže zase žádné velké překvápko), sníst miliony zmrzliny a kouknout na zábavnou show nějakých dvou prý známých komiků. No ale především, spolu se všemi dalšími pasažéry, jsme museli projít bezpečnostním výcvikem aneb “co dělat když se loď potápí” . To si v klidu dojíte, no a nebo si vezmete něco na cestu jako já a Jon, sejdete si do kabiny pro vestu (mezitím voda zaplavila již spodní dvě podlaží), vyjdete zase čtyři patra do zábavného sálu (voda zaplavila již pět pater), celou dobu vás hodní pracovníci navádějí kudy kam, hlavně nespěchat, užívat si to, třeba si i najít kamarády. V sálu se všichni spočítají, chvilku popovídaj, nandaj vesty a postupně po skupinách se odeberou na palubu k záchranným lodím (to už je loď potopená až na dně a rostou na ní mechy). Tak se chvíli povídá a pak jakože po těch skupinách půjdem do těch záchranných loděk. Řeknu vám, nechci být v té poslední skupině, páč ta je ještě teď dole v sále a čeká… to už je ale z lodi vrak kam rádi jezdí potápěči.

V pátek jsme vlastně stihli ještě jednu “velkou” akci – ochutnávku likérů. Mile mě překvapili všichni cestující, kteří se chovali jako dobře naladění Češi. Šéfík nabízel různé druhy likérů, vždy chvíli jeden, pak druhej. Postupně jsme spolu s dalšími lidmi vytvořili místo fronty kruh a prostě se chodilo dokola, vždy pro novou dávku. Když přišel na řadu ten, kdo už ten určitý likér dostal, domáhali jsme se změny likéru. Pak už dav přímo říkal, jaký likér chce a nechce. Mě osobně nejvíc chutnal kávový likér, zabíjela mě ovšem smršť ochuceného rumu, toho měl šéfík nejvíc L

V sobotu jsme byli v Ensenadě. To je takové malé městečko asi 350km od Los Angeles na jih. Jednou jsme tam s Jonem již byli, a ono opravdu to neni nic velkého. Počasí nic moc a voda v oceánu je stejnak ledová. Někteří jeli trochu severněji do Rosarity, kde mají být pláže hezčí, ale my se rozhodli, že letos se nenamočíme. Ani náhodou. Šli jsme do městečka, koukali a koukali, dali si pivko a nachos a koupili mi klobouk. Růžovej, kovbojskej. Moooc pěknej. Ensenada je prostě jen jedna velká párty, paří se ve dne v noci, všechno vám má připomínat, že jste na dovolené a nemáte se na nic ohlížet. Nic neni problém, nikam se nespěchá a všude vládne pohoda. Přeci jen nám ale bylo blbý nic nedělat tři dny v kuse a tak jsme se rozhodli pro výlet ke známé Bufadoře aneb mořskému gejzíru, druhému největšímu na světě. Usmlouvali jsme taxikáře (ostatně jako všechno) a jelo se. Cesta trvá asi 80minut tam a zpět, taxi stojí 10dolarů na člověka, když jste čtyři. My ale byli jen dva a nechtěli jsme čekat na další lidi, usmlouvali jsme to na 30koláčků a bylo. Tam jsme měli hodinu. Mysleli jsme, že je to až příliš, ale není. Gejzír je obrovský a super legrace. Přátelská atmosféra všech turistů určitě pomohla. Samy se nabízejí, že vás vyfotí, všichni se smějí a ve stejném rytmu dělaj úúúúú aaaaaa a ječí – to jak na ně dopadá studená voda. I nás to pěkně ohodilo a tím jsme porušili naše předsevzetí se nenamočit. U gejzíru je i obrovský trh a skvělý trhovský šum. Neustále slyšíte “hej, novomanželé pojďte sem“ nebo „heej cowgirl, mam skvělý pravý mexický rolexky“ :D Jestli jste jako já, tak vám dokáže moc lidí a moc hluku děsně vadit. Je proto důležité se již od začátku naladit, usmívat se a všechno to brát s humorem – pokřiky, hluk, strkání, nabízení, všechno. A pak je to opravdu sranda. No a kdyby to náhodou nešlo, kupte si Micheladu aneb pivní Bloody Mary :D. Dělá se to stejně jako Bloody Mary, jen místo vodky je pivo. Je to úplně super. Ne že bych to pila pořád, ale čas od času je to skvělá změna a zvedne vám to náladu. Recept najdete zde.

Hodinka uplynula jako voda a už jsme museli jet. Ještě jsme stihli koupit pár věcí (pro Piši) a ty nejlepší churroz co jsem kdy jedla. To je jiná mexická pochoutka, přirovnala bych to k „tyčce“ o průměru 1cm, dlouhé jak kdy, z těsta asi jako na koblihy, hezky křupavé, obalené v cukru a skořici. Tyhle byly super sladké skrz na skrz a křupavoučké. Mimochodem to byl náš oběd :D A už se frčelo zpět do městečka. Piši byla smutná, moc se jí ještě nechtělo. V Ensenadě jsme si stihli ještě něco koupit a Piši konečně promluvila španělsky, a dát si pár piv při poslechu mexického jukeboxu – chlápek s gytárou hrál jen pro nás a co jsme chtěli. Trochu hlasitý, ale sranda :D

Pak už návrat na loď a ke staré rutině – jídlo, jídlo, pití, jídlo. Šli jsme na slavnostní večeři (kam jsme měli chodit každý den v šest), pak jsme to ještě zajedli několika dávkami zmrzliny (můžete si kdykoli kolik chcete natočit) a večer šli na komika Jeroma. Bylo to dobrý, jen to bylo už pozdě večer a Joníček usínal.

Neděle byl den na lodi. Dle naší teorie, které jsme věnovali mnoho času, loď na jeden den „zastaví“ proto, abychom tam utratili víc peněz – jídlo je sice zadarmo ale nápoje (krom těch v jídelně) se musí platit, plus různé hry jako bingo a tak. Druhá teorie je, že to prodloužili o jeden den, aby to šlo dobře s druhým výletem – tenhle byl na 3dny, druhý je na 4, proto loď nemusí kotvit nikde dýl než jeden den (den v přístavu je jistě pěkně drahej). Ať je to jak chce, byli jsme zaseklí na moři a nikam jsme nejeli. Ač bylo moře klidné, stejně se loď houpala a já to cítila. Viděla jsem, že se houpeme a to hodně. Vyděsilo mě to, páč a) nikdo jiný nevypadal, že to cítil b) jak se může tahle obrovská loď houpat na takhle klidném moři. No už jsem se chtěla jít nahlásit do blázince. Nejen, že mi bylo blbě, ale ještě jsem měla vidiny a „cítiny“. Pak mě Jon uklidnil, taky to viděl a cítil. Tak už mi bylo jen blbě ale nebyla jsem blázen. Celý den jsme leželi a jedli a okolo čtvrté si Piši dala první koktejl. Pak přiletěla helikoptéra, to byla velká legrace. Chudák nějaký pán byl nemocný, tak ho museli odvést. Na minulém výletu taky někoho museli odvést, tak mám podezření, jestli nemaj nějakého simulanta, který se vždy nechá „odletět“, aby byla zábava. Pak přišel mini-golfový turnaj. Napřed já a Jon, pak se postupně přidalo asi milion dětí. Si představte, že jsem nevyhrála a to jsem se fakt snažila :D No byla to legrace, jak se ti malí smraďoši předváděli a machrovali. Rozhodla jsem se, že děti nechci. A kdyby jo, tak je nikdy nenechám samotný na výletní lodi :D Rodiče měli štěstí, že jsme to byli my a ne nějací nezodpovědní nebo taky se převádějící lidé. Nemluvě o horších věcech. Pořád jsme je museli usměrňovat, jinak by snad vyskočili z lodi, rozmlátili nářadí, mluvili pořád sprostě atd. Hrůza.

No ale kvůli tomuhle turnaji, jsme prošvihli slavnostní večeři. A to jsme včera slibovali, že určitě přijdem. Ono to nevadí, na lodi se nedá trpět hlady. Buffet je otevřen asi 18hodin denně, 24 pak dělaj pizzu, sendviče a můžeš mít zmrzlinu kdy chceš :D Do restaurací (na lodi jich je mnoho) je třeba rezervace a slušné oblečení :D

Do osmé hodiny večerní Piši zvládla asi 14 koktejlů, takže byla nametená jak mraky. Dala pizzu, trochu filozofování, nějaký chytrý opilecký řeči a šla spát. Ráno se probudila s nehoráznou kocovinou. Nebyla část těla, která by nebolela. Mozek nefungoval, žaludek nedokázal nic pojmout a svalstvo se klepalo. Ouvej ouvej. Piši už zapomněla, že neúměrné pití přináší následky (už dlouho nikde nepařila). A chudák Jon musí do práce. Vstali jsme brzy, rychle sbalili, Jon vyřídil účty a šlo se. Při odchodu na nás čekala zcela opačná scéna než při příchodu. Zatímco při naloďování hraje hudba, všude jsou úředníci, kteří chtějí pomoct, anebo vás vyfotit; při odchodu z lodi všude stojí policie, procházíte mezi nimi jak zločinec, všude ticho a přísno. A už mě hnali k imigračnímu. Myslela jsem, že jen mrkne a nechá mě jít, když stejně mi nechce dát nové razítko a prodloužit mi pobyt. Ale tenhle to bral vážně. Vyptával se mě na mnoho a mnoho věcí, ale Piši nevěděla ani jak se jmenuje. Nebyla schopná ani úsměvu, ani očního kontaktu, ani odpovědí. Bylo jí moc špatně. A jestli vypadala jak se cítila, tak se ani nedivím, že jí nechtěli vpustit do země :D . Naštěstí šel Jon se mnou a tak mohl na otázky odpovídat. Snad to vypadalo, že nerozumím anglicky a ne jako že jsem úplně blbá blondýna s prázdným mozkem :D

Jon se celý výlet ke mě choval super sladce, byl pozorný a hýčkal mě jak princeznu. A to i tehdy, když jsem měla princeznovské manýry. Usoudila jsem, že jsem tenhle výlet dostala k narozeninám, což bylo fajn. Ale Jon mě překvapil, když mě přesvědčoval, že ne :D No jak chce, měl skvělou možnost lehce vyklouznout z obstarávání mi dárku, ani bych si toho nevšimla... Kdo tohle kdy viděl? Myslím, že jsme si vybrala fakt dobře :D :D :D

Moje růžové princezny, vybírejte pečlivě, ať dostanete péči kterou zasloužíte.

Vaše Piši

RDC II

Sobota nesmírně brzy ráno – odlet. Letěli jsme s Virgin America. Nikdy předtím jsem s touhle společností neletěla. Jejich moto je asi „pohoda“, hrají si na salónek někde ve Vegas. Už u Check-inu hraje hudba, jsou tam takový divný světla.... Letadlo je uvnitř celé bílé, jen světla jsou růžové, Jon viděl i Modré. Celý je to takový futuristický, ale mě to přišlo jak v bordelu. Během letu si vše objednáváte přes dotykovou obrazovku, vše včetně vody a limonád, které jsou samo zdarma. Taky si můžete brouzdat po netu, koukat na různé filmy a show, ale taky zajít na letadlový chat nebo jen chatovat s jedním konkrétním člověkem. Jen musíte znát číslo sedačky :D „Heeej Dvacetšestko Bééé, chceš být můj kamarád?“... no a nebo „Hej kotě v jedna cééé, chceš jít se mnou do Mile High Clubu?“ No takže docela cool.

Let byl dlouhý a to jsem až k Chicagu spala. V Bostnu jsme si pronajali auto a hurá směr kemp. Cestou ještě nutné nákupy – pivo, víno a Piši nové jeansy :D A dorazili jsme právě v čas k večeři. A tím začal týden naprostého obžerství. Strejda Ben už tam byl, ostatní přijeli později. Sobota večer tedy byla ve znamení vítání a vyprávění si co se dělo a dít bude.

Neděle prší. A jééémináčku. Když prší, tak se nedá moc věcí dělat, jen jíst a dobu mezi jídlem vyplnit čtením, luštěním křížovek nebo stolními hry. Já nejsem žádnej intelektuál a nedokážu číst dýl než hodinu. Písmenka se mi pak motaj a má blonďatá hlavinka je unavená. Jelikož všichni četli, tak já se dost nudila. Ale mohlo to být horší. Taky jsme mohli, ostatně jako většinu jiných deštivých dnů, hrát Trivial Pursuit, což je hra při které je nutné odpovídat na záludné otázky z historie, politiky, pop kultury, divadla, sportu, vědy...no všeho možného. Tahle hra je jistotou, že si budu připadat jak idiot. Za celá ta léta jsem odpověděla dobře asi jen dvě otázky, zato jsem se mnohokrát ohromně ztrapnila a nejčastěji raději nic neříkám. Jonova rodina, včetně jeho samotného, jsou děsně chytří a soutěžit s nimi nemá cenu. To budu raději předstírat, že umím číst :D Štěstí je, že časy mezi jídly nejsou tak dlouhé. Dle mého výpočtu to vypadá asi takhle:

Dvanáct hodin spánek, pět hodin jídlo, hodina a 30 min. příprava na jídlo a hygiena, dvě hodiny schovka na záchodě... takže to máme jen ehm... tři hodiny a 30min. života intelektuálky, to se dá zvládnout :D

Naštěstí v pondělí už bylo pěkně a Piši byla ve svém živlu. Aktivity by jí šly. Šlo se na blízkou horu Rattle Snake odkud je úžasný výhled na všechna jezera a jejich části. Ovšem na oběd a odpoledne jsme si zamluvili ostrov a jelo se na piknik. Předešlý den u večeře jsme vyplnili formulář co vše chceme, aby nám připravili (jen ingredience, grilování děláme samy). Bylo nás sedm a tak jsme měli „jen“ 14 hamburgerů, 14 hotdogů, milion vody a limonád, spoustu zeleniny, a samozřejmě marshmallow a další ingredience na s´mores... aneb rozpuštěný marshmallow a čokoláda mezi sušenkami. Něco vynikajícího. My jsme ale měli Oreo susenky, cokoladove, a tak jsme dělali Smoreos. Ja jich měla asi deset :D Všichni už odcházeli se koupat a já pořád dělala smoreos. Joníček marshmelouny nepapá, páč když byl malý tak s kamarádem opékaly marshmallow nad ohněm v krbu, jeho kámošovy začal jeden hořet na klacku, tak tím klackem začal mávat... no jasně, vařící cukrovinka odlétla z klacku a rozplácla se malému Joníčkovi na xichtík. No má trauma do teď :D :D

Pak jsme se jen čvachtali, já s Jonem jsme objížděli na matraci ostrůvek, a opalovali se. Jo ta matrace, to je žůžo.... prostě nafukovací veliká matrace, má to být jakože postel, no ale my jí dali na vodu. Klíďo píďo na ní můžu stát a pohoda, ležíme na ní dva a ani nejsme mokří. To se cení, voda je přeci žíravina. :D

No a v úterý byl véééélký výstup na véééélkou horu... to jsem ale nevěděla, že ve čtvrtek přijde ještě větší výstup na ještě větší horu :D V úterý jsme vyrazili s Jonem sami, nikdo nechtěl, všichni byli shnilotinky :D Tak jen mi dva drsňáci. O tom vám ale napíšu až příště.

Teď se jdu balit jelikož dnes vyrážíme na cruise směr Mexiko. Je to jen malý výlet, v pondělí budeme zpět, ale pro mě nesmírně důležitý. Musím vycestovat ze země... a snad mě pustí zpět. Když ne, tak se uvidíme v ČR :D :D :D

Adios mis rosaritas..

besos y abrazos:D

Pisi

Rockywold-Deephaven Camps

Tak konečně vám můžu napsat, co všechno se dělo. Je toho hodně- byla jsem totiž hoooodně busy, takže mám hoooodně zážitků. Ale už si jich moc nepamatuju. Kdo mě zná ví, že mám takový zajímavý druh sklerózy – pamatuju si blbosti, ale důležitý věci zapomínám. :D Tak ale zas aspoň něco, ne? :D

Prvního srpna jsme jeli do Nového Hampshiru do kempu zvaného Rockywold-Deephaven Camps aneb RDC (určitě klikněte na odkaz a mrkněte na jejich stránky). Jedná se o rodinný kemp založený již roku 1897. Od té doby tam jezdí generace a generace bohatých rodin užívat si jezera, přírody a společenského života. I Jonova rodina tam jezdí již po generace. Vzpomínáte na film Hříšný tanec? Jo, ano, přesně.... oba kempy si jsou hodně podobné. Jen tenhle není v horách ale u krásného jezera zvaného Squam Lake. Nechybí ale tenisové turnaje, piknik na malém ostrůvku, závodění na lodičkách, poznávací výlety, talent show a taneční bál. Prostě vše co by správná sofistikovaná americká rodina měla dělat. A zatímco rodiny sedí večer u krbu, hrají stolní hry a čtou New York Times, pracovníci (aneb staff) kempu divoce tančí a mohutně pijí. Já to vim, já tam totiž byla.

To byl rok 2003 a já prvně odjela do Spojených států. Tak jako spousta jiných děcek ze států bývalého sovětského bloku jsem se nechala nalákat na sliby kapitalistů a s vidinou ohromných zisků ve stabilní zelené měně jsem odjela za oceán dělat servírku. Zisky se nekonaly, ale zábavy bylo hodně. Pracovala jsem v jedné ze dvou kuchyní – třikrát denně jsem připravovala švédské stoly, nandavala zmrzlinu a uklízela jídelnu. Večer byly neskutečně divoké párty a spoustu legrace. Někdy byl i den volna, to se buď nakupovalo (nehorázně levné oblečení) nebo koupalo, chodilo na výlety či jen válelo na pláži. Práce byla tvrdá, ale zpětným pohledem musím uznat, že to celkově byla všechno vééélká pohoda a zkušenost k nezaplacení. Hříšné léto jsem si užila - já byla Johny a Jon ten rok Babe. Tradicí mezi rodinami, které tam jezdí už desítky let je, že když děti dospějí přispějí svojí prací k rozvoji kempu a získají neocenitelné zkušenosti. I Jon se připojil se mezi staff a léto strávil jako „ animátor“ aneb „rekreační pracovník“. Byla to láska na první pohled, i když dost rozostřený :D, a hned jak jsme překonaly pár (měsíců) nedorozumnění a ostychu, tak jsme si našli k sobě cestu. OK, já jí našla :D

Od té doby jsem měla možnost být v kempu čtyřikrát jako host a povím vám... je to lahoda být na druhé straně. Je to hlavně o odpočinku a jídle. Den je rozdělen do třech částí – dopoledne, odpoledne, večer – mezi kterýma se buď spí nebo hrozně moc jí. Když je špatné počasí, dalo by se i říct, že se člověk snaží přežít intervaly mezi jídly :D Mě hodně jídla problémy nedělá, takže jsem spokojená. Jinak mezery mezi jídlem vyplňujem lodičkami, plachetnicí, výstupem na blízké či vzdálenější hory, rybařením, koupáním, čtením a opalováním, jízdou na motorovém člunu, poznáváním okolí, jízdou na kolech, a někdy i baseballem či jinou organizovanou hrou nebo piknikem. Musim říct, že co jsem jako host, tak se rodina účastnila jen některých společenských akcí. To mě ale vůůůbec nevadí. Kdyby ale někdo chtěl, je možno mít program na všechny dny od rána do večera. Když byli klucí malí, tak se asi účastnili víc. No a ono se to za ty roky asi taky trochu okouká :D

Rodina, což představovalo letos sedm lidí, bydlí ve veliké chatě, každý buď pár nebo jednotlivec má svůj pokoj a někdy i vlastní koupelnu, pak je společný obývák s krbem, veranda, kuchyňka... Každá chatka má své molo a ta naše měla u mola člun, dvě kanoe, plachetku a nejoblíbenější nafukovací postel :D Každý den vám přinesou čerstvé dřevo, připravý krb a uklidí chatu. Také přinášejí ledy do super přírodních lednic. Žádné freony nebo špatně „rozložitelné“ materiály. Je to takový starý typ lednice – jen jako skříňka do které dávají každý den ledy, které během zimy vysekali z jezera. Ledy vydrží celé léto v „ledárně“, což jsou chatrče plné ledu a pilin. Je fakt zajímavý, že to neroztaje.Tady se mrkněte na video. Na jídlo se chodí do jídelny. Každá rodina má svůj stůl, ta co tam jezdí nejdýl, tak má stůl u okna v pravo... pak postupně doleva. Vééélká prestiž :D Naše rodina už byla téměř v pravém rohu, když letos nás posunuli zase o několik stolů doleva. Důvod neznám. Zase jsme to měli blíž k desertům, což se taky počítá :D

O tom, co jsme dělali během týdne napíšu večer nebo zítra ráno. Teď se musím připravit na malého klučíka, kterého jdu hlídat.

Mějte se růžovky,

Páááá