A jeli jsme zase do Mexika – sice to bylo opět kvůli tumu blbému štemplu do pasu, ale co … já na důvody nehraji, hlavně že se jede :D Nejprve jsem chtěla zažít nějaké dobrodružství a jet někam jen tak. Pak tedy jsem našla přímý let do La Paz a mysleli jsme, že budeme bydlet v malých bungalovech místní neziskovky. Nakonec jsme skončili zase v hotelu :D
La Paz leží na východním pobřeží Kalifornského poloostrova, takže Moře Cortéze (Sea of Cortéz), teploučké a plné rybiček. Potápění byla jasná volba. Navíc mam ten nový certifikát. Dohodli jsme se ještě s pantátou Richeym (Paulem), který se k nám přidal páč potápění miluje. Super. Pár dní před našim výletem přišel do La Paz hurikán, ten zakalil a ochladil vodu. Nás ale nic neodradí.
Letělo se v sobotu Alaska Airlines. Slečna na přepážce u check-inu byla moc hodná, ale vůbec jí nezajímalo moje povolení k pobytu. “To mi nevezmete ten papír?” jsem se ptala vystrašeným hlasem. To by byl vážně už problém, protože na další dovolenou už není čas. Ale řekla, že to až při nástupu do letadla. OK tedy. Měli jsme zpoždění a tak byl Joník trochu frustrovaný, fronty na letišti mu nedělaj dobře. Ale nakonec jsme všechno v pohodičce stihli a ještě jsme měli čas koupit nějaké dobrůtky. A konečně se nastupovalo do letadla…jestli mi to ten chlap nevezme…. A chlápek se podívá na můj pas a už mě žene do letadla. Můj vystrašený, nebo spíš výhružný, pohled přiměl Jona k akci – “to jí ten formulář nemusíte vzít?” A hodný pán nám chtěl udělat radost a s úsměvem povídá, že nám to vzít nemusí, když jedem jen na těch pár dní a že nám tím pomůže. Ani neví, jakou medvědí službu konal. Co teď? Nakonec jsem ho přesvědčila, ať mi ho raději vezme. To zažil asi poprvé v životě.
Za necelé dvě hodinky jsme dorazili na malinkaté letiště v La Paz. Teploučko a vůně moře mě hned praštili do nosu, dovolenková atmosféra nastala. Nádhera, jsme tady. Hned mě ovšem zchladil IMIGRAČNÍ úředník – do Mexika! Kdo tohle kdy viděl? Zatímco modré, americké pasy ani neotvíral, tím mým se prohrabával a kde že mám povolení k pobytu do USA. Cože? A)jsem v Mexiku, tak co je mu do mého povolení k pobytu v US a B) jsem v Mexiku … sem přeci utíkají všichni vyvrhelové před muži zákona (sem nebo na Bahamy… nebo do JARu…nebo :D). No kam ten svět spěje :D
Fronta nespokojených netrpělivých Američanů stojících za mnou zamručela a tak mě úředník pustil. Pak už jen směr hotel a pohoda. Zbytek dne jsme se váleli na pláži u hotelu, dávali si piví, které bylo levnější než kola a užívali si klidu. Opravdu jsme tam byli sami jen s pár místníma. Žůžo.
Druhý den vstávat brzy ráno, prý je potápění ráno lepší, a jede se. Loďku i dive mastera jsme měli jen pro sebe, což je super. Piši byla nadšena, ale taky se trochu bála. Přeci jen to byl její první „turistický“ ponor.
První ponor – potápění s lachtany. Jeli jsme k lachtaní kolonii, což byla takový skalnatý ostrůvek s klenbou, kde jich žilo strašně moc. Napřed jsme obeplavali půlku ostrůvku, projeli dírou ve skále a pak se zastavili u lachtanů. Všechno se mi zdálo nádherný a děsně zvláštní. Ze začátku jsem měla trochu problémy se stabilitou a závažím, ale časem se to zlepšilo. Držela jsem se dive mastera jako klíště a vše bylo ok. Všude spousty velkých i malých ryb, divní živočiši, obrovské morény, mořští hadi, hadice a háďátka. Pak lachtani, to bylo super. Evidentně na lidi zvyklí, plavali a hráli si s námi. Chytali nás za ploutve, mě kousli do snorchlu, a instruktora do hlavy. První ponor byl nádhera. Vylezli jsme ven a já byla nadšena. Místní se omlouvali, že viditelnost nic moc a voda je trochu studená, že to je kvůli tomu hurikánu. Ale pro mě, kdo se potápěl jen ve vodách jarní Kalifornie to byl úžasný zážitek. Já totiž znám jen 12C ledovou vodu a viditelnost max. 5metrů. Takže tohle s vodou 25C a viditelností 15-20 metrů byl luxus.
Druhý ponor – hledání mant obrovských. Ty se ovšem schovaly a tak Piši viděla jen jednoho rejnoka diamantového, který později vyvolal trochu rozruch. Šéfík na hlučné lodi cestou zpět povídal:“no ale aspoň našla diamant“ a Paul se málem k smrti vyděsil, že mě Jon požádal o ruku. :D
Odpoledne jsme jeli na nejkrásnější pláž široko daleko – Balandra. Teprve když jsme tam přijeli, tak nám taxikář řekl, že jsme měli přijet až v pondělí, že o víkendu je tam mnoho místních. Ale to už se nám nechtělo zpět. Ono 50místních na obrovitánské pláži není zas tak moc, i když kdybychom tam byli úplně sami, tak by to byl ráj. Balandra je zátoka široká asi kilák nebo trochu méně, mělká s bílým pískem. Vodička je jak ve vaně. Piši byla nadšená. Proč se jí pláže tak líbí? Našla místo pod palapou (rákosový slunečník) a šli s Jonem „na procházku“. Přešli a přeplavali na druhou stranu zátoky, tam šli chvíli po pláži (kde opravdu vůbec nikdo nebyl) a pak přešli zpět – ani nemuseli plavat. Piši by tam byla klidně ještě teď. Bohužel byla jediná, kdo pláž tak miluje.
Další den se opět brzy ráno vstávalo. První ponor – potopený trajekt. Viditelnost trochu horší než předtím, ale pořád stokrát lepší než co Piši zažila v Kalifornii. Zase spoustu ryb a jiných zvířátek, k tomu docela pěkný vrak. Druhý ponor – korálový útes. Nádhera. Obrovitánské ryby ale i ty maličkaté, houfy sardinek ve kterých lovili tuleni a jiní predátoři, želva a obrovský mořský koník. Ten byl nejvíc super. Prý se jen tak nepoštěstí koníka vidět, a tenhle měl alespoň 25cm (museli jste ho ale rozmotat a natáhnout:D ). Jon se potápěl i ve Francouzské Polynésii (já jen snorchlovala) a říkal, že co do kvantity ryb je La Paz lepší (druhů je ale asi méně). Odpoledne jsme byli unavení a tak jsme jen relaxovali u bazénu.
Úterý, kde se vzali tu se vzali další tůristi. A že chtěji s námi na loď. Tse. My už rozmazlený jsme se nechtěli dělit, ale co se dá dělat, přibrali jsme dva další pány. Já sama holka se šesti chlapy. Haha. A pánové chtěli dělat tři ponory, a tak jsme dělali tři ponory i my.
První byl podél stěny útesu, to bylo dost zajímavý, ale nejvíc podivný bylo prolézání dírami mezi kameny. Náš divemaster nám, a teda i mě, asi dost věřil. Já měla trochu strach, prostě se necejtím úplně nejlíp někde v mikrodíře pod vodou, ale zvládla jsem to. Druhý ponor byli zase lachtani, pánové je chtěli taky zažít. Tentokrát jsme plavali jinou cestou, tak i pro nás to bylo nové. Viděla jsem úplně zvláštního hada, bílo-fialového se žlutými tečkami, taky zvláštní prehistorický zvířátka a murénu, která byla děsně obrovská, měla krk silnější než ten můj. Třetí ponor byl pak vrak čínské nákladní lodi. Plavali jsme uvnitř, proplouvali kabinami, strojovnou a dostali jsme se i na řídící můstek. Bylo to strašidelné, protože viditelnost nebyla nejlepší a zvuky se vodou nesly. Právě když jsme byli na řídícím můstku a sledovali jak se bubliny zachytávají na stropě a vytváří to efekt kapek (zatímco my jako byli na souši a strop byl mokrý), projela nad námi (nebo někde blízko) loď. Hrozně to hučelo a já měla najednou pocit, že nemůžu dýchat. Brrrr. Venku na přídi lodi byla obrovská želva, určitě měla metrový krunýř. Byla stará a porostlá, ale stejně nám jen jedním mávnutím uplavala.
Po třech ponorech jsem byla úplně vyčerpaná a cítila se divně. Pořád jsem musela pozorovat, jestli náhodou nemám dusík v kostech :D A tak jsem souhlasila, že budeme zase jen odpočívat.
Přišla středa, den odjezdu. Vstali jsme zase brzy ráno, to už jsem na to zvyklá, rychle se nasnídali a jeli na pláž. Tentokrát na Tecolote. Ta je už víc „civilizovaná“, jsou tam restaurace, půjčovny a takové blbostinky. My tam ale byli ve středu ráno – takže nikde ani noha. Tahle pláž je taky krásná a pro snorchlování a plavání lepší než Balandra, ale přeci jen Piši se víc líbila ta první, byla taková romantičtější. :D A navíc už jsem musela myslet na návrat domů a imigračního úředníka.
Let ani nevim jak proběhl, nic si nepamatuji jak jsem byla nervózní. Dali jsme Paulovi instrukce a všichni jsme vyrazili směr imigrační. K úředníkovi jsme šli všichni najednou, oni ukazovali své modré pasy, já svůj červený, Paul s úředníkem šprýmoval, já se usmívala od ucha k uchu a Jon se tvářil důvěryhodně a nevinně. Vyšlo to. Pomalu nejjednodušší průchod. :D uffff, bez Paula na dovolenou už nejedu. :D Fotky samo na rajčeti. Bude i hodně těch pod hladinou, ale to až se sejdem zase s Paulem.
Tak tu můžu zůstat další měsíce a vy se můžete těšit na můj blog :D :D (a povinně:D)
Mějte se krásně,
Vaše Piši
Příspěvky
