Podzim, ten Piši miluje. Ostatně jako zimu, jaro a léto. Piši miluje všechny čtyři období a hlavně to, že se střídají. Tady se ale nestřídají. Je tu pořád tak nějak teplo, někdy víc a někdy míň. Palmy ale nikdy nezčervenají a nezežloutnou, nemůžu se procházet barevným listím a o sněhu ani nemluvě. A tak se Piši chtělo jet někam, kde uvidí barevný podzim. Yosemitský národní park se zdál být jasná volba. Navštívíme pantátu Richey a podíváme se na krásnou přírodu. Piši si chtěla dát nějakou pořádnou tůru, hodně se vyvětrat. A tak se dala do plánování sama.
Vymyslela to perfektně. V sobotu vyrazí jen s Jonem na delší tůru a v neděli půjdou i s Paulem na tůru kratší. Paul se nabídl, že v sobotu udělá řidiče a tak jsme mohli jít jen z bodu A do bodu B. Super, to se vyplatí. Bodem A byla Tuolomne meadow ve výšce 2600mnm, bod B - Yosemite Valley, byl vzdálen, dle mých výpočtů, 29km a ve výšce 1209mnm. Takže je to jasný, půjdeme pořád skopce a bude to nádhera. Vyrazíme ráno a budeme mít celý den. Je třeba hodně času, abychom si to mohli krásně užít a fotit. Druhý den se mělo jít jen 20km, ale zato do kopce. Náročný, ale krásný víkend. Fotky zde.
Začalo to vlastní aerolinkou – Paul air – která poskytla pohodlnou dopravu až do hotelu Paul ranč :D Paul se totiž nabídl, že nás vyzvedne letadlem a můžeme spát u něho v krásným novým domě. Letadlo je takové menší a uvnitř mi přišlo jako takové to staré, elegantní auto se skosenou střechou vzadu. A pak když se letadlo vzneslo, měla jsem lítací auto :D (Divný, neletěla jsem tímhle letadlem poprvé, ale létací auto jsem nikdy nezažila).
Vše šlo podle plánu až do soboty ráno. Vstali jsme poněkud později a cesta do Yosemitského parku trvala déle než jsem předpokládala. Na tůru jsme vyrazili v jedenáct. Nevadí. Paul bude čekat na druhé straně v údolí. Když nepřijdeme do sedmi nahlásí to rangerům. Fajn. Máme spousty jídla, pití i čokošku, takže jsme úplně v pohodě. No možná jsme si měli vzít víc oblečení, byla totiž pěkná kosa. Okolo cesty byl sníh. První rozcestník a říká, že do údolí to je 35km. Asi nějaká chyba. Po pár metrech cesta začla stoupat a stoupat nepřestala. Zrada, měli jsme přeci jít skopce! Vystoupali jsme nad 3 000, šli chvíli po rovince, pak dolu a pak zase nahoru. A takhle to bylo pořád dokola. Ačkoli Piši šla co mohla, průměrnou rychlost jsme měli 4km za hodinu. Vzduch byl řídký, ledový a stoupání vysoké. Ať počítám jak počítám do sedmi se tam nedostanem ani náhodou. Už bylo po jedné hodině (ten čas děsně rychle letí když se vyráží pozdě) a Jon mě hnal jak bičem a spřádal teorie jak se v noci zachráníme. Navrhla jsem otočení, ale prý v druhé polovině bude víc lidí, kteří třeba budou přespávat v kempech u cesty a ti nám pomůžou. V noci totiž teploty klesají pod bod mrazu. Tyhle teorie a to, že i Jon je nervózní, mě popohnalo snad nad lidské možnosti. Sotva jsem stíhala sledovat krásy okolní přírody. Fotit se smělo jen na rozdýchavacích zastávkách či za pochodu.
Rozcestníky, podle nich se řiďte. Jeden „říká“ do údolí ještě 25km, popojdete půl kiláku a je tam druhý, který „říká“ do údolí 18km. Já věřím tomu druhému a doufám, že přehání. Sluníčko se pěkně blíží k západu. Druhá polovina už opravdu byla skopce nebo maximálně po rovině. A to my umíme. Piši nasadila úžasný tempo, skoro letěla dolu volným pádem. Skutečně jsme začínali potkávat lidi. Napřed ty, co v parku nocovali, ale pak i ty, kteří byli jen na jednodenním, jako my. Začínalo se mi ulevovat. Když jsme přišli k rozcestí k Half Domu bylo už tam lidí jako smetí- ti co se vraceli z výletu na Half Dome. Měli jsme nasazené takové tempo, že jsme všechny začali předcházet a pak jsme začali běžet a běžet jsme nepřestali. Posledních 7km jsme jen běželi skopce. Ještě jsme si stihli dát zacházku, tedy záběžku, kolem Nevadského vodopádu a nějakou delší ale o to horší cestou dolů. Stihli jsme to krásně v sedm k autu. Předběhli jsme úplně všechny až na jednoho klučinu, který se nás chytil právě u vodopádu a už se nepustil. Běžel s námi celou cestu. Byl asi osamělý a bál se tmy.
Když jsme se nakonec podívali na GPSku a ukazatele, zjistili jsme, že jsme ušli 44km! Není divu, že v neděli se už nikam nešlo, vlastně se téměř vůbec nechodilo. Jen se tak skuhralo a belhalo a jelo autem do Sonoma Pass. Ještě, že nás Paul odletěl a Jon nemusel řídit takovou dálku domu. Nohy mě bolely ještě týden.
Tak sportu zdar!
Vaše Piši
Příspěvky
