Pisi´s Adventures

Měla jsem návštěvu...

2010-03-15T09:53:00.000-07:00

Gaba odjela. Právě teď by měla nasedat do letadla a já už dopíjím poslední kapky našeho oblíbeného čokoládového drinku zvaného Mudslide. Byla tu na tři týdny a děsně rychle to uteklo.

Nejprve velké přípravy. Hledala jsem větší byt, aby Gaba mohla mít svůj pokoj. Když už bylo jasné, že nic nenajdu, začalo se uklízet, připravovat, přestavovat. Nakonec jsme jí postavili krásnou kabanu z prostěradel :D. Tři týdny uklízení, aby se mohl během tří dnů udělat zas takový bordel, že to neuklidím ani za tři měsíce :D. Tři týdny vyplněné ježděním, blouděním, jedením, nakupováním, hledáním parkování a hlavně hledáním záchodů. Tři týdny štěbetání, drbání, klábosení a i pohodlného mlčení. S Gabou jsme dva naprosto odlišné typy, nelíbí se nám vůbec nic stejného, máme rozdílné názory na vše včetně počasí, žijeme jiným životním stylem, chutnají nám jiná jídla, líbí se nám jiní muži, máme rády jiné aktivity. Nejlépe nám spolu jde mlčet a nudit se. Přesto, nebo právě proto, jsme nejlepší kamarádky už od střední a ani dálka oceánu nás nerozdělila. Snad že spolu hlavně mlčíme nemusí nás trápit, že se vidíme jednou za rok. Ale pak to stojí za to :D

Připravila jsem nám aktivně itinerář, naplánovala cesty, připravila rozvrhy. Musely se ale dělat kompromisy. Naštěstí přicházely sami a nenuceně.

K mé radosti se:

splnilo dobrých 90% itineráře
po dvanácté se vstávalo jen jednou
navštívilo mnoho různých restaurací
neválelo ani jeden den
nakupovalo dostatečně
po galeriích chodilo jen málo
chodilo spát včas
jedlo hodně

K mé neradosti se:

splnilo jen 90% itineráře
spalo často až do desíti
dost neexperimentovalo
bylo málo aktivní
hodně utrácelo
nestíhalo co by se mělo

Ke Gabě radosti se:

splnilo jen 90% itineráře
mohlo spát až do desíti
navštívilo hodně restaurací
bylo málo aktivní
nemuselo ještě víc experimentovat
dost nakupovalo
šlo aspoň do nějakých galeriích
dost jedlo

Ke Gabě neradosti se:

splnilo celých 90% itineráře
nemohlo spát do dvanácti
muselo dvakrát vstávat před osmou
nechodilo dost do galerií
muselo trochu experimentovat
se dost utrácelo
A HLAVNĚ SE MUSELO OCHUTNAT SUSHI :D

Kolem dokola to byly skvělé tři týdny na které nezapomeneme. Je toho spousty a asi nemá ani cenu to sem vše psát. Něco naznačí popisky u fotek. Něco možná další článek. Haha, s mojí frekvencí psaní zase až za pul roku :D Fotek jsme měly dva tisíce a všechny byly skvělé :D S rozcupovaným srdcem na nítečky jsem jich přes sedmnáctset vyhodila, ale víc to už opravdu nešlo. 280fotek je základni dokumentaci Gaby pobytu... a to tam ani neni všechno. Takže asi jsme fakt byly aktivní :D Checkněte fotky tady.

Když jsi Čech a zlobíš, tak to máš blbý

2010-01-14T09:35:00.000-08:00

Občas hlídám děti. Mám to štěstí, že jsou to děti hodné a šikovné, a jsou taky chytré. Děti které hlídám mluví třemi jazyky, naštěstí i česky. Znají české tradice, hry i pohádky. Od dětí se vždy dozvíte ty nejzajímavější věci.

Jednou jdu takhle s Markem domů a vidíme jednu maminku jak tříská dveřmi u auta, háže věcmi a křičí na malou holčičku. Markovi se to očividně nelíbí a říká mi, že je to špatná maminka a že by měla jít do pekla (podmiňovacímu způsobu jsem nevěnovala pozornost). A tak jsme se začali bavit o čertech,pekle, Mikulášovi a jak to tak vůbec chodí.

Letos, vlastně už minulý rok:) , děcka byla na mikulášské. Tady samozřejmě tradičně Mikuláš s čertem nechodí (určitě by někdo poslal čerta k soudu:D), ale pro děti z české komunity byly speciální oslavy. Já tam nebyla, ale pamatuji si z dětství jak to chodilo. Žádné párání, čerti jsou pěkně přísní a Mikuláš je vůbec nezvládá(do teď na Mikuláše nechodím ven:D, ale to spíš kvůli petardám a opilcům:)). I Marek a další děti musely říkat básničky či zpívat písničky.

„Pani by měla jít do pekla, ale za ní čert nepřijde. To kdyby byla Češka, tak by šla do pekla. Protože když jsi Čech a zlobíš, tak to máš blbý, to si pro tebe čert přijde“. Protože je Marek chytrý a vnímavý, a vidí, že Mikuláš s čertem chodí jen k českým dětem a ty americké o tom nemaj ani tuchu, logicky usoudil, že pravidlo o zlobení a pekle se vztahuje jen na Čechy. Takže jestli jste Češi a zlobíte, tak to máte pěkně blbý! :D blblblblblbllll

Jestli čert chodí i pro růžovky nevím, ale dala bych si bacha :D

Mějte se krásně v tom novém roce!

Vaše Piši

Jak Piši naplánovala výlet

2009-11-12T13:46:00.000-08:00

Podzim, ten Piši miluje. Ostatně jako zimu, jaro a léto. Piši miluje všechny čtyři období a hlavně to, že se střídají. Tady se ale nestřídají. Je tu pořád tak nějak teplo, někdy víc a někdy míň. Palmy ale nikdy nezčervenají a nezežloutnou, nemůžu se procházet barevným listím a o sněhu ani nemluvě. A tak se Piši chtělo jet někam, kde uvidí barevný podzim. Yosemitský národní park se zdál být jasná volba. Navštívíme pantátu Richey a podíváme se na krásnou přírodu. Piši si chtěla dát nějakou pořádnou tůru, hodně se vyvětrat. A tak se dala do plánování sama.

Vymyslela to perfektně. V sobotu vyrazí jen s Jonem na delší tůru a v neděli půjdou i s Paulem na tůru kratší. Paul se nabídl, že v sobotu udělá řidiče a tak jsme mohli jít jen z bodu A do bodu B. Super, to se vyplatí. Bodem A byla Tuolomne meadow ve výšce 2600mnm, bod B - Yosemite Valley, byl vzdálen, dle mých výpočtů, 29km a ve výšce 1209mnm. Takže je to jasný, půjdeme pořád skopce a bude to nádhera. Vyrazíme ráno a budeme mít celý den. Je třeba hodně času, abychom si to mohli krásně užít a fotit. Druhý den se mělo jít jen 20km, ale zato do kopce. Náročný, ale krásný víkend. Fotky zde.

Začalo to vlastní aerolinkou – Paul air – která poskytla pohodlnou dopravu až do hotelu Paul ranč :D Paul se totiž nabídl, že nás vyzvedne letadlem a můžeme spát u něho v krásným novým domě. Letadlo je takové menší a uvnitř mi přišlo jako takové to staré, elegantní auto se skosenou střechou vzadu. A pak když se letadlo vzneslo, měla jsem lítací auto :D (Divný, neletěla jsem tímhle letadlem poprvé, ale létací auto jsem nikdy nezažila).

Vše šlo podle plánu až do soboty ráno. Vstali jsme poněkud později a cesta do Yosemitského parku trvala déle než jsem předpokládala. Na tůru jsme vyrazili v jedenáct. Nevadí. Paul bude čekat na druhé straně v údolí. Když nepřijdeme do sedmi nahlásí to rangerům. Fajn. Máme spousty jídla, pití i čokošku, takže jsme úplně v pohodě. No možná jsme si měli vzít víc oblečení, byla totiž pěkná kosa. Okolo cesty byl sníh. První rozcestník a říká, že do údolí to je 35km. Asi nějaká chyba. Po pár metrech cesta začla stoupat a stoupat nepřestala. Zrada, měli jsme přeci jít skopce! Vystoupali jsme nad 3 000, šli chvíli po rovince, pak dolu a pak zase nahoru. A takhle to bylo pořád dokola. Ačkoli Piši šla co mohla, průměrnou rychlost jsme měli 4km za hodinu. Vzduch byl řídký, ledový a stoupání vysoké. Ať počítám jak počítám do sedmi se tam nedostanem ani náhodou. Už bylo po jedné hodině (ten čas děsně rychle letí když se vyráží pozdě) a Jon mě hnal jak bičem a spřádal teorie jak se v noci zachráníme. Navrhla jsem otočení, ale prý v druhé polovině bude víc lidí, kteří třeba budou přespávat v kempech u cesty a ti nám pomůžou. V noci totiž teploty klesají pod bod mrazu. Tyhle teorie a to, že i Jon je nervózní, mě popohnalo snad nad lidské možnosti. Sotva jsem stíhala sledovat krásy okolní přírody. Fotit se smělo jen na rozdýchavacích zastávkách či za pochodu.

Rozcestníky, podle nich se řiďte. Jeden „říká“ do údolí ještě 25km, popojdete půl kiláku a je tam druhý, který „říká“ do údolí 18km. Já věřím tomu druhému a doufám, že přehání. Sluníčko se pěkně blíží k západu. Druhá polovina už opravdu byla skopce nebo maximálně po rovině. A to my umíme. Piši nasadila úžasný tempo, skoro letěla dolu volným pádem. Skutečně jsme začínali potkávat lidi. Napřed ty, co v parku nocovali, ale pak i ty, kteří byli jen na jednodenním, jako my. Začínalo se mi ulevovat. Když jsme přišli k rozcestí k Half Domu bylo už tam lidí jako smetí- ti co se vraceli z výletu na Half Dome. Měli jsme nasazené takové tempo, že jsme všechny začali předcházet a pak jsme začali běžet a běžet jsme nepřestali. Posledních 7km jsme jen běželi skopce. Ještě jsme si stihli dát zacházku, tedy záběžku, kolem Nevadského vodopádu a nějakou delší ale o to horší cestou dolů. Stihli jsme to krásně v sedm k autu. Předběhli jsme úplně všechny až na jednoho klučinu, který se nás chytil právě u vodopádu a už se nepustil. Běžel s námi celou cestu. Byl asi osamělý a bál se tmy.

Když jsme se nakonec podívali na GPSku a ukazatele, zjistili jsme, že jsme ušli 44km! Není divu, že v neděli se už nikam nešlo, vlastně se téměř vůbec nechodilo. Jen se tak skuhralo a belhalo a jelo autem do Sonoma Pass. Ještě, že nás Paul odletěl a Jon nemusel řídit takovou dálku domu. Nohy mě bolely ještě týden.

Tak sportu zdar!

Vaše Piši

Podmorske fotky z La Paz

2009-10-29T10:24:00.000-07:00

Pratele kamaradi,

konecne jsem se dostala k tomu, abych se s vami podelila o fotky z La Paz, tentokrat ty pod hladinou. Z Fotek je poznat, ze voda opravdu byla trochu zakalena, zatraceny hurikan, Navic fotit pod hladinou neni jen tak. Ryby vam chvili nepostoji, vsechno se hybe, a ve vode plave spousty sajratu, ktery vam sebere zaostreni. I tak urcite poznate, ze jsme se meli bajecne a bylo to proste super. Tohle je jen ukazecka, ostatni fotky jsou kde? No preci na rajceti :) Jeste nejsem spravna potapka, pac vubec neznam vsechny ty ryby, rostliny a jinou podmorskou havet. Takze moje popisky berte s veeelkou rezervou :D :D

Vase Pisi

Rajčátka volají o pomoc

2009-10-27T14:15:00.000-07:00

Koupila jsem si rajčátka. Prostě jsme šli nakoupit a prodávali tam stromečky rajčátek a já byla nadšená. Babička má zahrádku a pěstuje tam kdo ví co. A pěstovala vždy i rajčátka a byla skvělá. A já chci taky pěstovat rajčátka a mít je sladká a červená kdykoli chci. Domácí jsou domácí ať se pěstují kdekoli. Ale za A) žiji v bytě a v city a žádnou zahrádkou nemáme B) bych se stejně asi o zahrádku nedokázala postarat. Tyhle rajčátka byla ale v květináči a budou se skvěle hodit na balkón.

Na balkón nám ovšem už nesvítí sluníčko (protože je skoro zima) a tak jsem si udělala zahrádku na střeše. Sice je tam zákaz vstupu, ale zas aspoň mi je nikdo neokouká.

Chodila jsem je poctivě zalévat každý den, fotila je a radovala se jak krásně se červenají. Přišla první bohatá sklizeň - dvě jablíčka. Poté druhá sklizeň ještě víc rajských. Mmmm jak krásně chutnala, mnohem lépe než ty kupovaná.

Než jsme stihla udělat třetí sklizeň a fotky přišly deště. Tady moc často neprší, ale když začne tak několik dnů nepřestane. A tohle byl přesně ten případ. Pršelo už čtvrtý den a my odjeli na týden do Severní Karolíny. Občas jsem na rajčátka myslela, ale asi jim to nepomohlo.

Po návratu byla rajčátka svalená na zemi, celá suchá (i přes ty dlouhé deště) a už ani nedýchala. Ještě rychle z posledních sil keřík vytvořil maličký malinkatý kvítek, to aby upozornil, že ještě pořád žije a je třeba s ním něco udělat. Ale má smůlu, je v mých rukou a já svou láskou všechny rostlinky většinou zabiji :D

Na rajče dodávám fotodokumentaci zivota mojich rajčátek :D. Obávám se, že už je to konec.

Tak ať se aspoň vám vše krásně zelená, červená a růžovatí.

Vaše Piši

PS: zamkli dveře na střechu, tak tohle je konec ....

Rudá záře nad San Antoniem

2009-10-07T16:21:00.000-07:00

V sobotu jsme vyrazili na výlet, zvolili jsme nenáročný výstup do sedla Mt. Baldy (hory na kterou nemáme dobré vzpomínky:D), 8 míliček necelý kiláček převýšení, po štěrkové cestě... prostě naprostá pohoda až nuda. Piši byla ráda, že se nejde nic těžkého páč jí nebylo nejlépe. Bolelo bříško, špatně se dýchalo a ouha koleno, a v kříži píchá... no prostě ten den jsem se rozpadala na kousíčky. Zdálo se, že jediným pozitivním bodem celé výpravy bude hospoda, která v sedle byla. Nestává se často, skoro vůbec, že by někde na vrcholku byla hospoda. Kalifornie vůbec postrádá horské občerstvovny a podobné sruby záchrany. Představte si, že ti blázni si buď myslí, že sport a pivo nejdou dohromady (?co? cože?) a nebo, těch je ale málo, si pivo nosí v baťohu. Prostě je to tu celé divné.

No dali jsme si občerstvení a už se zase chystáme na nudnou cestu zpět když vidíme obrovský dým... bohužel v místě naší odjezdové cesty. Kalifornie je takový moc príma místo, nekonečné požáry pohlcují nejen hektary lesů, ale i domy, alespoň maličkaté zemětřesení je každý den, dochází voda a čerstvý vzduch a seshora se na vás směje governátor Schwartzeneger.

Zatímco většina požárů byla pro nás taková nereálná, tenhle oheň tady byl a vypadalo to, že nám odříznul cestu. Piši dostala trochu strach. Po cestě ale viděla požárníky, třeba je to kontrolovaný požár (aby se zabránil těm nekontrolovatelným)... ale Jon tuhle teorii vyvrátil. Ten den totiž byl děsně silný vítr a v takovém větru by nikdo kontrolovaný požár nedělal. Navíc by tam nelítala všechna ta letadla, vždyť je to děsně drahé. Snažili jsme se vymyslet jinou teorii, ale nic se nedařilo. Plameny šlehaly tak vysoko, že je bylo vidět i na mnoho mílí a přes ten kouř. Jon vypadal, že se trochu obává. Už spřádal plány, jak půjdeme zpět přes sedlo na druhou stranu do vesnice. Jak musíme dávat pozor, aby se oheň za námi nezavřel a neuvěznil nás. Piši začala mít ještě větší strach. Přestala jí bolet kyčel, kolena najednou fungovala, plícíčky dýchaly, bříško zažívalo... hlavně ať jsme rychle u auta. Cestou se ukázalo, že oheň není úplně v údolí, kudy vedla odjezdová cesta a nám se ulevilo. Máme šanci. A skutečně, oheň v našem údolí nebyl. A ještě, že tak. Cestou jsme s autem zapadli a museli jsme se delší dobu vyhrabávat. To kdyby tam oheň byl, tak mu neujedeme :D

To byla sobota, dnes je středa a oheň ještě není zcela pod kontrolou, už spálil mnoho mílí čtverečních, nějaké domy a chaty. Brzy nebudeme mít kam chodit do hor, již velká část St. Bernardinských hor je zavřená až do příštího roku.

Další obrázky zase na rajčeti.

Hezky česky

2009-10-01T09:54:00.000-07:00

O víkendu mě vzala kámoška Ivana, abych se seznámila s dalšími českými holkami. Na návštěvu jsme jeli daleko předaleko, ale nikomu to nevadilo. Sešlo se nás pět holek, tři děcka a jeden pes. Hostitelka nás nakrmila, napojila a klábosilo se a klábosilo. Bylo veselo a já se dozvěděla, jak jiné české holky tady žijí a jak je sem osud zavál. Ačkoli jsme všechny ve stejné věkové kolonce, naše situace se různí. Jednota v rozmanitosti (United in diversity – heslo EU). A tak jsem dostala mnoho rad jak na věc, co dělat a jak se nenechat. Kdybych vše hned po návratu vychrlila na Jona, tak se z toho po... :D Je třeba takové schůzky dělat častěji, jelikož tahle mi na chvíli dodala energii a odhodlání něco dělat. Škoda, že to moc dlouho nevydrželo.

Hostitelka, jako správná Češka, manželka a mamka, nám nabalila výslužky. Holky si odnášely koláčky, dortíky, štrůdlíčky a jiné dobrůtky. Ale Piši, ta si nesla dar největší a nejvzácnější. Na imaginárním zlatém podnose s fanfárami a ovacemi nesla .... skoro český chléb (ruský, ale co). Tak dlouho ho neměla, že jen při pomyšlení na něj jí tekly sliny proudem. Chleba měla vždycky ráda. Dokázala ho jíst k snídani, obědu i večeři a neviděla v tom vůbec žádný problém. Během zkouškového na škole koupila půlku čerstvého chleba a snědla ho za odpoledne. Ale tady, ve skvělé Émerice, prostě ten český nemají. V každém obchodě jen miliony druhů chleba, ale žádný není jako ten náš český. V tomhle jsem vlastenka jako řemen.

Nastalo ale dilema jak s tak vzácným darem naložit. Piši měla dva plátky a spoustu možností.

udělám chleba s máslem posolit a rozdělím se s Jonem
chleba s máslem a rajčátky, posolit a rozdělit se s Jonem
topinky s česnekem a rozdělit se s Jonem
nerozdělit se a udělat si některé dvě z předchozích variant.

Těžké rozhodnutí. Doma už čekal Jon, navečeřený a přejedený. To je znamení. Piši se pochlubila se svou vzácností a ačkoli byla taky přejedená, nabídla, že udělá chleba s máslíčkem a rajčátky. Tušila, že něco dobrého se bude dít. A dělo, Jon byl tak najedený, že už nic nechtěl. Hahaáá, a je to rozřešené. Ještě ten večer Piši snědla oba chlebíky (nikdy jsem se neuměla ovládat:D ) a k tomu si dala hezky plnotučné mlíčko. Aby to bylo jako doma.

V noci pak nemohla spát. Břuch měla jak Trautenberk a kvákaly v něm žáby. Ale na duši jí bylo dobře :D

Tak moje drahé růžovky, jestli můžete, tak si dejte krajíc za mne.

Mějte se krásně,

Vaše Piši

PS: Povzbuzení novými událostmi šli jsme nakoupit do jiného obchodu než obvykle (do Trader Joes) a koupili jsme Bavarian Bread, který je podobný českému staršímu chlebu. Tak ten teď jim a v pátek budou topinky...mmmm, to by se tatínkovi líbilo :D

La Paz

2009-09-29T16:21:00.000-07:00

A jeli jsme zase do Mexika – sice to bylo opět kvůli tumu blbému štemplu do pasu, ale co … já na důvody nehraji, hlavně že se jede :D Nejprve jsem chtěla zažít nějaké dobrodružství a jet někam jen tak. Pak tedy jsem našla přímý let do La Paz a mysleli jsme, že budeme bydlet v malých bungalovech místní neziskovky. Nakonec jsme skončili zase v hotelu :D

La Paz leží na východním pobřeží Kalifornského poloostrova, takže Moře Cortéze (Sea of Cortéz), teploučké a plné rybiček. Potápění byla jasná volba. Navíc mam ten nový certifikát. Dohodli jsme se ještě s pantátou Richeym (Paulem), který se k nám přidal páč potápění miluje. Super. Pár dní před našim výletem přišel do La Paz hurikán, ten zakalil a ochladil vodu. Nás ale nic neodradí.

Letělo se v sobotu Alaska Airlines. Slečna na přepážce u check-inu byla moc hodná, ale vůbec jí nezajímalo moje povolení k pobytu. “To mi nevezmete ten papír?” jsem se ptala vystrašeným hlasem. To by byl vážně už problém, protože na další dovolenou už není čas. Ale řekla, že to až při nástupu do letadla. OK tedy. Měli jsme zpoždění a tak byl Joník trochu frustrovaný, fronty na letišti mu nedělaj dobře. Ale nakonec jsme všechno v pohodičce stihli a ještě jsme měli čas koupit nějaké dobrůtky. A konečně se nastupovalo do letadla…jestli mi to ten chlap nevezme…. A chlápek se podívá na můj pas a už mě žene do letadla. Můj vystrašený, nebo spíš výhružný, pohled přiměl Jona k akci – “to jí ten formulář nemusíte vzít?” A hodný pán nám chtěl udělat radost a s úsměvem povídá, že nám to vzít nemusí, když jedem jen na těch pár dní a že nám tím pomůže. Ani neví, jakou medvědí službu konal. Co teď? Nakonec jsem ho přesvědčila, ať mi ho raději vezme. To zažil asi poprvé v životě.

Za necelé dvě hodinky jsme dorazili na malinkaté letiště v La Paz. Teploučko a vůně moře mě hned praštili do nosu, dovolenková atmosféra nastala. Nádhera, jsme tady. Hned mě ovšem zchladil IMIGRAČNÍ úředník – do Mexika! Kdo tohle kdy viděl? Zatímco modré, americké pasy ani neotvíral, tím mým se prohrabával a kde že mám povolení k pobytu do USA. Cože? A)jsem v Mexiku, tak co je mu do mého povolení k pobytu v US a B) jsem v Mexiku … sem přeci utíkají všichni vyvrhelové před muži zákona (sem nebo na Bahamy… nebo do JARu…nebo :D). No kam ten svět spěje :D

Fronta nespokojených netrpělivých Američanů stojících za mnou zamručela a tak mě úředník pustil. Pak už jen směr hotel a pohoda. Zbytek dne jsme se váleli na pláži u hotelu, dávali si piví, které bylo levnější než kola a užívali si klidu. Opravdu jsme tam byli sami jen s pár místníma. Žůžo.

Druhý den vstávat brzy ráno, prý je potápění ráno lepší, a jede se. Loďku i dive mastera jsme měli jen pro sebe, což je super. Piši byla nadšena, ale taky se trochu bála. Přeci jen to byl její první „turistický“ ponor.

První ponor – potápění s lachtany. Jeli jsme k lachtaní kolonii, což byla takový skalnatý ostrůvek s klenbou, kde jich žilo strašně moc. Napřed jsme obeplavali půlku ostrůvku, projeli dírou ve skále a pak se zastavili u lachtanů. Všechno se mi zdálo nádherný a děsně zvláštní. Ze začátku jsem měla trochu problémy se stabilitou a závažím, ale časem se to zlepšilo. Držela jsem se dive mastera jako klíště a vše bylo ok. Všude spousty velkých i malých ryb, divní živočiši, obrovské morény, mořští hadi, hadice a háďátka. Pak lachtani, to bylo super. Evidentně na lidi zvyklí, plavali a hráli si s námi. Chytali nás za ploutve, mě kousli do snorchlu, a instruktora do hlavy. První ponor byl nádhera. Vylezli jsme ven a já byla nadšena. Místní se omlouvali, že viditelnost nic moc a voda je trochu studená, že to je kvůli tomu hurikánu. Ale pro mě, kdo se potápěl jen ve vodách jarní Kalifornie to byl úžasný zážitek. Já totiž znám jen 12C ledovou vodu a viditelnost max. 5metrů. Takže tohle s vodou 25C a viditelností 15-20 metrů byl luxus.

Druhý ponor – hledání mant obrovských. Ty se ovšem schovaly a tak Piši viděla jen jednoho rejnoka diamantového, který později vyvolal trochu rozruch. Šéfík na hlučné lodi cestou zpět povídal:“no ale aspoň našla diamant“ a Paul se málem k smrti vyděsil, že mě Jon požádal o ruku. :D

Odpoledne jsme jeli na nejkrásnější pláž široko daleko – Balandra. Teprve když jsme tam přijeli, tak nám taxikář řekl, že jsme měli přijet až v pondělí, že o víkendu je tam mnoho místních. Ale to už se nám nechtělo zpět. Ono 50místních na obrovitánské pláži není zas tak moc, i když kdybychom tam byli úplně sami, tak by to byl ráj. Balandra je zátoka široká asi kilák nebo trochu méně, mělká s bílým pískem. Vodička je jak ve vaně. Piši byla nadšená. Proč se jí pláže tak líbí? Našla místo pod palapou (rákosový slunečník) a šli s Jonem „na procházku“. Přešli a přeplavali na druhou stranu zátoky, tam šli chvíli po pláži (kde opravdu vůbec nikdo nebyl) a pak přešli zpět – ani nemuseli plavat. Piši by tam byla klidně ještě teď. Bohužel byla jediná, kdo pláž tak miluje.

Další den se opět brzy ráno vstávalo. První ponor – potopený trajekt. Viditelnost trochu horší než předtím, ale pořád stokrát lepší než co Piši zažila v Kalifornii. Zase spoustu ryb a jiných zvířátek, k tomu docela pěkný vrak. Druhý ponor – korálový útes. Nádhera. Obrovitánské ryby ale i ty maličkaté, houfy sardinek ve kterých lovili tuleni a jiní predátoři, želva a obrovský mořský koník. Ten byl nejvíc super. Prý se jen tak nepoštěstí koníka vidět, a tenhle měl alespoň 25cm (museli jste ho ale rozmotat a natáhnout:D ). Jon se potápěl i ve Francouzské Polynésii (já jen snorchlovala) a říkal, že co do kvantity ryb je La Paz lepší (druhů je ale asi méně). Odpoledne jsme byli unavení a tak jsme jen relaxovali u bazénu.

Úterý, kde se vzali tu se vzali další tůristi. A že chtěji s námi na loď. Tse. My už rozmazlený jsme se nechtěli dělit, ale co se dá dělat, přibrali jsme dva další pány. Já sama holka se šesti chlapy. Haha. A pánové chtěli dělat tři ponory, a tak jsme dělali tři ponory i my.

První byl podél stěny útesu, to bylo dost zajímavý, ale nejvíc podivný bylo prolézání dírami mezi kameny. Náš divemaster nám, a teda i mě, asi dost věřil. Já měla trochu strach, prostě se necejtím úplně nejlíp někde v mikrodíře pod vodou, ale zvládla jsem to. Druhý ponor byli zase lachtani, pánové je chtěli taky zažít. Tentokrát jsme plavali jinou cestou, tak i pro nás to bylo nové. Viděla jsem úplně zvláštního hada, bílo-fialového se žlutými tečkami, taky zvláštní prehistorický zvířátka a murénu, která byla děsně obrovská, měla krk silnější než ten můj. Třetí ponor byl pak vrak čínské nákladní lodi. Plavali jsme uvnitř, proplouvali kabinami, strojovnou a dostali jsme se i na řídící můstek. Bylo to strašidelné, protože viditelnost nebyla nejlepší a zvuky se vodou nesly. Právě když jsme byli na řídícím můstku a sledovali jak se bubliny zachytávají na stropě a vytváří to efekt kapek (zatímco my jako byli na souši a strop byl mokrý), projela nad námi (nebo někde blízko) loď. Hrozně to hučelo a já měla najednou pocit, že nemůžu dýchat. Brrrr. Venku na přídi lodi byla obrovská želva, určitě měla metrový krunýř. Byla stará a porostlá, ale stejně nám jen jedním mávnutím uplavala.

Po třech ponorech jsem byla úplně vyčerpaná a cítila se divně. Pořád jsem musela pozorovat, jestli náhodou nemám dusík v kostech :D A tak jsem souhlasila, že budeme zase jen odpočívat.

Přišla středa, den odjezdu. Vstali jsme zase brzy ráno, to už jsem na to zvyklá, rychle se nasnídali a jeli na pláž. Tentokrát na Tecolote. Ta je už víc „civilizovaná“, jsou tam restaurace, půjčovny a takové blbostinky. My tam ale byli ve středu ráno – takže nikde ani noha. Tahle pláž je taky krásná a pro snorchlování a plavání lepší než Balandra, ale přeci jen Piši se víc líbila ta první, byla taková romantičtější. :D A navíc už jsem musela myslet na návrat domů a imigračního úředníka.

Let ani nevim jak proběhl, nic si nepamatuji jak jsem byla nervózní. Dali jsme Paulovi instrukce a všichni jsme vyrazili směr imigrační. K úředníkovi jsme šli všichni najednou, oni ukazovali své modré pasy, já svůj červený, Paul s úředníkem šprýmoval, já se usmívala od ucha k uchu a Jon se tvářil důvěryhodně a nevinně. Vyšlo to. Pomalu nejjednodušší průchod. :D uffff, bez Paula na dovolenou už nejedu. :D Fotky samo na rajčeti. Bude i hodně těch pod hladinou, ale to až se sejdem zase s Paulem.

Tak tu můžu zůstat další měsíce a vy se můžete těšit na můj blog :D :D (a povinně:D)

Mějte se krásně,

Vaše Piši

RDC III - konečně konec

2009-09-22T09:33:00.000-07:00

Už si ani nepamatuji kde jsme skončili, co se dělo a jak to dopadlo. Je to dávno a navíc je mi nějak smutno, tak to vezmu v rychlosti, ať se stihnu dostat k čerstvějším zážitkům, které si ještě jakžtakž pamatuju. Koukněte na fotky s komenty, jistě doplní skvěle tenhle strohý popis událostí.

Tak koukám, že jsme teprve u úterý. To jsme já a Jon vyrazili směr Mt. Chocorua – 1064m – v pohoří Sandwich. A sendvič jsme si chtěli koupit po cestě, páč jsme plánovali, že to zabere většinu dne. Vyrazili jsme po snídani. Projížděli jsme vesnicemi a nikde nic. Nikde žádnej krám, ani maličkatý obchůdek. Až jsme narazili na jednu kavárnu a s vděkem jsme koupili k obědu křupky a jeden postarší štrůdl. Ještě, že jsem vzala z kuchyně dvě jablka (s čímž Jon zprvu nesouhlasil, ale pak byl jistě rád).

Vyrazili jsme po Liberty trail. Piši byla nadšená a moc se jí vše líbilo. Jon byl frustrovanej, prý z komárů, ale mám podezření, že to bylo z mojí radosti. A tak utíkal směr vpřed a vzhůru a snažil se mě naštvat. Asi se mu to povedlo, ale to už si nepamatuju. Po asi dvou mílích jsme vystoupili z lesa, Jon se uklidnil, a začalo obrovské stoupání – po skále. Překvapilo mě, že tam nejsou žádná držátka, lana nebo stupky, nebo aspoň zábradlí. Když spadnu, tak se zabiju. A to byla prosím oficiální cesta. Dolu se hnala maminka se dvěma dětmi: “Nevíte kde je Liberty trail?” a my trochu zmateně: "No to je ona, jdete po ní". Ona tomu nemohla uvěřit, myslela, že se ztratila, protože tohle opravdu jako cesta vůbec nevypadalo. Chudák ona a její malá dceruška byly trochu vystrašené, zato syn, asi sedmiletý, měl obrovskou radost a začal rychle šplhat a držet se nás. Lezl jak pavouk, vůbec nedával pozor a machroval. Já už měla nervy na dranc, to nemůžu vidět. A asi to bylo trochu moc, páč dokonce i Jon ho okřikl ať počká na maminku a raději jí pomůže.

Pak jsme potkali tatínka se synem kterému bylo max. deset. Předešli jsme je a syn se nás chytil. Piši nasadila tempo aby ho setřásla, ale malý smraďoch se držel jako klíště. Tatínek na něj řval : "Počkej, pojď se mnou". Ale smraďoch na něj křičel "Nemůžu, nejde to". Tatínek už byl dost naštvanej, ale synáček neposlouchal. I Jon ho upozornil, že tohle se nedělá a navíc táta nese svačinu. Ale klukovi to bylo fuk. Komu to fuk nebylo byla Piši, protože ta byla na okraji sil a potřebovala zpomalit. Ale přeci se nenechá předejít desetiletým prďolou. Konečně odpad a já si ulevila. Uff, ještě pár metrů a zabilo by mě to.

Výhledy stály za to, a křupky byly vynikající. Odpočinuli jsme a dali se na cestu zpět. Tentokrát jsme šli jinou cestou, ale už nevim jak se jmenovala. Dolu to jde vždycky líp. Narazili jsme na bivak, prostorný a dokonce i se záchodem. Hezký. Zapsali jsme se do knihy a hurá domu. Večeři jsme stihli jen tak tak. Ušli jsme asi 13km, necelý kilák převýšení. Žádná extra sláva.

Ve středu bylo jezero hladké jak zrcadlo a tak sme vyrazili na kanoe. Tentokrát jsem byla kormidelník já. Za a) to mam radši, za b) není pro Jona důvod být frustrovaný. Jeli jsme ke "skákací" hoře – hora z které se skáče do vody. To mě bavilo. Jinak nevim co se dělo.

Ve čtvrtek jsem ještě s Jonem, Ellen a Benem vyrazili dobýt horu Tripyramid aneb trojpyramidu. Má míli dlouhý hřeben na kterém jsou tři vrcholky, nejvyšší 1 275m, pak 1 262m a nejnižší 1 247m. Tak jsme udělali takový okruh přes všechny tři vrcholky. Opět nejprve lesem, ale krásným, přes několik potoků, kde si Piši samozřejmě namočila bačkůrky – a to hned na tom prvním. A pak přišly skály. Tentokrát ještě strmější a ještě delší úsek. Asi 4míle po skalách, někdy jsem měla fakt strach (jeden úsek nabyl 600výškových metrů na 800metrech) a hlavně to bylo děsně namáhavý. Na druhou stranu tam nebyli žádní malí fakoši ani jiní sportovci, takže mě nikdo nehnal (jen Jon, ale to už se ani nepočítá). A dokonce jsem byla v týmu jedna. Výhledy byly opět úžasný i když samotný vrcholky byly zakrytý stromy. Celkem asi 23km.

Anyway, myslim, že tu noc jsem spala krásně. V pátek Charlie a Karmela odjeli poznávat krásy Nového Yorku a my jsme už udělali jen menší výstup na místní horu Cotton odkud je skvělý výhled na Squam Lake. To bylo taky krásný, slunečno s jedním rychlým malým deštíkem.

Jon byl zvolen nejaktivnějším členem RDC výpravy. Nejen, že se účastnil všech výstupů, plaveb a pikniků, ale každé ráno vstával v šest aby šel rybařit, plus rybařil i večer po večeři. Také jako jediný přijel domů a na váze ubyl. Což je až neuvěřitelné zvážíme-li kolik toho denně spořádal. I přejme mu to.

Omlouvám se za strohý (no to vám spíš vyhovuje, ne ? :D ) a trochu nudný vyprávění, ale nějak ani nemám náladu…

Zdar a slávu,

Piši

Výlet lodí do Mexika

2009-08-26T12:29:00.000-07:00

Sorry, musím přeskočit kapitolu RDCIII, dokud si to pamatuji, ale nebojte, vrátím se k tomu.

Potřebuji vycestovat. Ne že by se mi jen tak chtělo dovolené, ale potřebuji od pana imigračního štempl, abych tu mohla dalších 6měsíců legálně pobývat. Ano děvčata a chlapci, je to tak. Jsem jen “ubohý” turista, vandrák pocházející státy sem a tam, poznávající krásy a kulturu země. Čím dál tím víc se bojím, že mi pan imigrační natrhne prdel jak mě bude rychlostí vykopávat a posílat zpět do ČR. Kdyby mi aspoň přispěli na letenku, tak jako česká vláda přispívala Mongolům a Vietnamcům. Oh well…

No a protože se toho pána imigračního tolik bojim, tak jsem vymyslela, že pojedem na výlet lodí. Ze zkušenosti totiž vím, že procházet imigračním v přístavu je úplná pohodička, trochu až komedie. Když jsme se vraceli z výletu po Karibiku, stál tam jeden chudinka úředník, asi ani nevěděl co dělat, inkoust na razítku už vyschlý jak tam nikdo nechodí. Zeptal se mě jak se mi líbila plavba, jestli opravdu odjedu a kdo to zaplatil. Já ještě celá nadšená z dovolený jsem rozverně štěbetala, usmívala se (dokonce i nenuceně) a kdyby to šlo, tak mi vystaví i růžovou kartu (to je upgrade od zelený :D ).

Celou středu a čtvrtek jsem hledala, kombinovala a vymýšlela výlet takový, aby A) něco přinesl a byl na zajímavá místa kde jsme ještě nebyli B) nezabral moc času C) nestál moc peněz. Už se mi z hlavy kouřilo a pořád nic. Pak přišel Jon z práce, to byl čtvrtek večer, a rychle jsme se rozhodli pro plavbu víkendovou, kousek za hranice a zpět. Jon totiž nemá moc dovolený (tady je to s dovolenou fakt zoufalý) a nějak to všechno nevycházelo. No co, aspoň hezky zapaříme a pořádně se najíme. Už od začátku srpna (počínaje RDC, následně návštěva Karmely a Charlieho) neděláme nic jiného než jíme, tak si to ještě o pár dní můžeme prodloužit.

Jon koupil plavbu a hned druhý den se jelo, to mě baví. Koupil poslední pokojíček na té obrovské lodi ! Kam se poděla finanční krize? Fotky z plavby a popisky jsou zde.

V pátek vše šlo hladce. Bloudili jsme jen malounko, frontička byla jen hodinová a jelikož jsme to koupili pozdě, tak pro nás neměli klíč, takže další jen hodinová frontička. Všude spousta lidí a party už začínala v přístavu. Nejsladčeji ale šlo odbavování a pro mě “imigrační”. Čekám, že mi vezmou povolení k pobytu (tak aby mi pak mohli dát nový) a oni nic. “Ne, to mi do Mexika neděláme”. Sakra práce, tak toho jsem se bála nejvíc. Vím, že když se jede autem, tak se to nedělá. Ale když se letí letadlem, tak ano. A loď by se měla chovat jako letadlo. Každopádně mě děsně naštvali a byla jsem mooooc moc smutna. No nic, už tu jsme a tak si to musíme užít. Ubytovali jsme se a já už dostala hlad, dojedli jsme a už byl večer.

Následující dny by se daly shrnout do několika slov: pití, jídlo, zábava :D V pátek jsme stihli prozkoumat část lodi (byla dost podobná té minulé, takže zase žádné velké překvápko), sníst miliony zmrzliny a kouknout na zábavnou show nějakých dvou prý známých komiků. No ale především, spolu se všemi dalšími pasažéry, jsme museli projít bezpečnostním výcvikem aneb “co dělat když se loď potápí” . To si v klidu dojíte, no a nebo si vezmete něco na cestu jako já a Jon, sejdete si do kabiny pro vestu (mezitím voda zaplavila již spodní dvě podlaží), vyjdete zase čtyři patra do zábavného sálu (voda zaplavila již pět pater), celou dobu vás hodní pracovníci navádějí kudy kam, hlavně nespěchat, užívat si to, třeba si i najít kamarády. V sálu se všichni spočítají, chvilku popovídaj, nandaj vesty a postupně po skupinách se odeberou na palubu k záchranným lodím (to už je loď potopená až na dně a rostou na ní mechy). Tak se chvíli povídá a pak jakože po těch skupinách půjdem do těch záchranných loděk. Řeknu vám, nechci být v té poslední skupině, páč ta je ještě teď dole v sále a čeká… to už je ale z lodi vrak kam rádi jezdí potápěči.

V pátek jsme vlastně stihli ještě jednu “velkou” akci – ochutnávku likérů. Mile mě překvapili všichni cestující, kteří se chovali jako dobře naladění Češi. Šéfík nabízel různé druhy likérů, vždy chvíli jeden, pak druhej. Postupně jsme spolu s dalšími lidmi vytvořili místo fronty kruh a prostě se chodilo dokola, vždy pro novou dávku. Když přišel na řadu ten, kdo už ten určitý likér dostal, domáhali jsme se změny likéru. Pak už dav přímo říkal, jaký likér chce a nechce. Mě osobně nejvíc chutnal kávový likér, zabíjela mě ovšem smršť ochuceného rumu, toho měl šéfík nejvíc L

V sobotu jsme byli v Ensenadě. To je takové malé městečko asi 350km od Los Angeles na jih. Jednou jsme tam s Jonem již byli, a ono opravdu to neni nic velkého. Počasí nic moc a voda v oceánu je stejnak ledová. Někteří jeli trochu severněji do Rosarity, kde mají být pláže hezčí, ale my se rozhodli, že letos se nenamočíme. Ani náhodou. Šli jsme do městečka, koukali a koukali, dali si pivko a nachos a koupili mi klobouk. Růžovej, kovbojskej. Moooc pěknej. Ensenada je prostě jen jedna velká párty, paří se ve dne v noci, všechno vám má připomínat, že jste na dovolené a nemáte se na nic ohlížet. Nic neni problém, nikam se nespěchá a všude vládne pohoda. Přeci jen nám ale bylo blbý nic nedělat tři dny v kuse a tak jsme se rozhodli pro výlet ke známé Bufadoře aneb mořskému gejzíru, druhému největšímu na světě. Usmlouvali jsme taxikáře (ostatně jako všechno) a jelo se. Cesta trvá asi 80minut tam a zpět, taxi stojí 10dolarů na člověka, když jste čtyři. My ale byli jen dva a nechtěli jsme čekat na další lidi, usmlouvali jsme to na 30koláčků a bylo. Tam jsme měli hodinu. Mysleli jsme, že je to až příliš, ale není. Gejzír je obrovský a super legrace. Přátelská atmosféra všech turistů určitě pomohla. Samy se nabízejí, že vás vyfotí, všichni se smějí a ve stejném rytmu dělaj úúúúú aaaaaa a ječí – to jak na ně dopadá studená voda. I nás to pěkně ohodilo a tím jsme porušili naše předsevzetí se nenamočit. U gejzíru je i obrovský trh a skvělý trhovský šum. Neustále slyšíte “hej, novomanželé pojďte sem“ nebo „heej cowgirl, mam skvělý pravý mexický rolexky“ :D Jestli jste jako já, tak vám dokáže moc lidí a moc hluku děsně vadit. Je proto důležité se již od začátku naladit, usmívat se a všechno to brát s humorem – pokřiky, hluk, strkání, nabízení, všechno. A pak je to opravdu sranda. No a kdyby to náhodou nešlo, kupte si Micheladu aneb pivní Bloody Mary :D. Dělá se to stejně jako Bloody Mary, jen místo vodky je pivo. Je to úplně super. Ne že bych to pila pořád, ale čas od času je to skvělá změna a zvedne vám to náladu. Recept najdete zde.

Hodinka uplynula jako voda a už jsme museli jet. Ještě jsme stihli koupit pár věcí (pro Piši) a ty nejlepší churroz co jsem kdy jedla. To je jiná mexická pochoutka, přirovnala bych to k „tyčce“ o průměru 1cm, dlouhé jak kdy, z těsta asi jako na koblihy, hezky křupavé, obalené v cukru a skořici. Tyhle byly super sladké skrz na skrz a křupavoučké. Mimochodem to byl náš oběd :D A už se frčelo zpět do městečka. Piši byla smutná, moc se jí ještě nechtělo. V Ensenadě jsme si stihli ještě něco koupit a Piši konečně promluvila španělsky, a dát si pár piv při poslechu mexického jukeboxu – chlápek s gytárou hrál jen pro nás a co jsme chtěli. Trochu hlasitý, ale sranda :D

Pak už návrat na loď a ke staré rutině – jídlo, jídlo, pití, jídlo. Šli jsme na slavnostní večeři (kam jsme měli chodit každý den v šest), pak jsme to ještě zajedli několika dávkami zmrzliny (můžete si kdykoli kolik chcete natočit) a večer šli na komika Jeroma. Bylo to dobrý, jen to bylo už pozdě večer a Joníček usínal.

Neděle byl den na lodi. Dle naší teorie, které jsme věnovali mnoho času, loď na jeden den „zastaví“ proto, abychom tam utratili víc peněz – jídlo je sice zadarmo ale nápoje (krom těch v jídelně) se musí platit, plus různé hry jako bingo a tak. Druhá teorie je, že to prodloužili o jeden den, aby to šlo dobře s druhým výletem – tenhle byl na 3dny, druhý je na 4, proto loď nemusí kotvit nikde dýl než jeden den (den v přístavu je jistě pěkně drahej). Ať je to jak chce, byli jsme zaseklí na moři a nikam jsme nejeli. Ač bylo moře klidné, stejně se loď houpala a já to cítila. Viděla jsem, že se houpeme a to hodně. Vyděsilo mě to, páč a) nikdo jiný nevypadal, že to cítil b) jak se může tahle obrovská loď houpat na takhle klidném moři. No už jsem se chtěla jít nahlásit do blázince. Nejen, že mi bylo blbě, ale ještě jsem měla vidiny a „cítiny“. Pak mě Jon uklidnil, taky to viděl a cítil. Tak už mi bylo jen blbě ale nebyla jsem blázen. Celý den jsme leželi a jedli a okolo čtvrté si Piši dala první koktejl. Pak přiletěla helikoptéra, to byla velká legrace. Chudák nějaký pán byl nemocný, tak ho museli odvést. Na minulém výletu taky někoho museli odvést, tak mám podezření, jestli nemaj nějakého simulanta, který se vždy nechá „odletět“, aby byla zábava. Pak přišel mini-golfový turnaj. Napřed já a Jon, pak se postupně přidalo asi milion dětí. Si představte, že jsem nevyhrála a to jsem se fakt snažila :D No byla to legrace, jak se ti malí smraďoši předváděli a machrovali. Rozhodla jsem se, že děti nechci. A kdyby jo, tak je nikdy nenechám samotný na výletní lodi :D Rodiče měli štěstí, že jsme to byli my a ne nějací nezodpovědní nebo taky se převádějící lidé. Nemluvě o horších věcech. Pořád jsme je museli usměrňovat, jinak by snad vyskočili z lodi, rozmlátili nářadí, mluvili pořád sprostě atd. Hrůza.

No ale kvůli tomuhle turnaji, jsme prošvihli slavnostní večeři. A to jsme včera slibovali, že určitě přijdem. Ono to nevadí, na lodi se nedá trpět hlady. Buffet je otevřen asi 18hodin denně, 24 pak dělaj pizzu, sendviče a můžeš mít zmrzlinu kdy chceš :D Do restaurací (na lodi jich je mnoho) je třeba rezervace a slušné oblečení :D

Do osmé hodiny večerní Piši zvládla asi 14 koktejlů, takže byla nametená jak mraky. Dala pizzu, trochu filozofování, nějaký chytrý opilecký řeči a šla spát. Ráno se probudila s nehoráznou kocovinou. Nebyla část těla, která by nebolela. Mozek nefungoval, žaludek nedokázal nic pojmout a svalstvo se klepalo. Ouvej ouvej. Piši už zapomněla, že neúměrné pití přináší následky (už dlouho nikde nepařila). A chudák Jon musí do práce. Vstali jsme brzy, rychle sbalili, Jon vyřídil účty a šlo se. Při odchodu na nás čekala zcela opačná scéna než při příchodu. Zatímco při naloďování hraje hudba, všude jsou úředníci, kteří chtějí pomoct, anebo vás vyfotit; při odchodu z lodi všude stojí policie, procházíte mezi nimi jak zločinec, všude ticho a přísno. A už mě hnali k imigračnímu. Myslela jsem, že jen mrkne a nechá mě jít, když stejně mi nechce dát nové razítko a prodloužit mi pobyt. Ale tenhle to bral vážně. Vyptával se mě na mnoho a mnoho věcí, ale Piši nevěděla ani jak se jmenuje. Nebyla schopná ani úsměvu, ani očního kontaktu, ani odpovědí. Bylo jí moc špatně. A jestli vypadala jak se cítila, tak se ani nedivím, že jí nechtěli vpustit do země :D . Naštěstí šel Jon se mnou a tak mohl na otázky odpovídat. Snad to vypadalo, že nerozumím anglicky a ne jako že jsem úplně blbá blondýna s prázdným mozkem :D

Jon se celý výlet ke mě choval super sladce, byl pozorný a hýčkal mě jak princeznu. A to i tehdy, když jsem měla princeznovské manýry. Usoudila jsem, že jsem tenhle výlet dostala k narozeninám, což bylo fajn. Ale Jon mě překvapil, když mě přesvědčoval, že ne :D No jak chce, měl skvělou možnost lehce vyklouznout z obstarávání mi dárku, ani bych si toho nevšimla... Kdo tohle kdy viděl? Myslím, že jsme si vybrala fakt dobře :D :D :D

Moje růžové princezny, vybírejte pečlivě, ať dostanete péči kterou zasloužíte.

Vaše Piši

RDC II

2009-08-21T09:18:00.000-07:00

Sobota nesmírně brzy ráno – odlet. Letěli jsme s Virgin America. Nikdy předtím jsem s touhle společností neletěla. Jejich moto je asi „pohoda“, hrají si na salónek někde ve Vegas. Už u Check-inu hraje hudba, jsou tam takový divný světla.... Letadlo je uvnitř celé bílé, jen světla jsou růžové, Jon viděl i Modré. Celý je to takový futuristický, ale mě to přišlo jak v bordelu. Během letu si vše objednáváte přes dotykovou obrazovku, vše včetně vody a limonád, které jsou samo zdarma. Taky si můžete brouzdat po netu, koukat na různé filmy a show, ale taky zajít na letadlový chat nebo jen chatovat s jedním konkrétním člověkem. Jen musíte znát číslo sedačky :D „Heeej Dvacetšestko Bééé, chceš být můj kamarád?“... no a nebo „Hej kotě v jedna cééé, chceš jít se mnou do Mile High Clubu?“ No takže docela cool.

Let byl dlouhý a to jsem až k Chicagu spala. V Bostnu jsme si pronajali auto a hurá směr kemp. Cestou ještě nutné nákupy – pivo, víno a Piši nové jeansy :D A dorazili jsme právě v čas k večeři. A tím začal týden naprostého obžerství. Strejda Ben už tam byl, ostatní přijeli později. Sobota večer tedy byla ve znamení vítání a vyprávění si co se dělo a dít bude.

Neděle prší. A jééémináčku. Když prší, tak se nedá moc věcí dělat, jen jíst a dobu mezi jídlem vyplnit čtením, luštěním křížovek nebo stolními hry. Já nejsem žádnej intelektuál a nedokážu číst dýl než hodinu. Písmenka se mi pak motaj a má blonďatá hlavinka je unavená. Jelikož všichni četli, tak já se dost nudila. Ale mohlo to být horší. Taky jsme mohli, ostatně jako většinu jiných deštivých dnů, hrát Trivial Pursuit, což je hra při které je nutné odpovídat na záludné otázky z historie, politiky, pop kultury, divadla, sportu, vědy...no všeho možného. Tahle hra je jistotou, že si budu připadat jak idiot. Za celá ta léta jsem odpověděla dobře asi jen dvě otázky, zato jsem se mnohokrát ohromně ztrapnila a nejčastěji raději nic neříkám. Jonova rodina, včetně jeho samotného, jsou děsně chytří a soutěžit s nimi nemá cenu. To budu raději předstírat, že umím číst :D Štěstí je, že časy mezi jídly nejsou tak dlouhé. Dle mého výpočtu to vypadá asi takhle:

Dvanáct hodin spánek, pět hodin jídlo, hodina a 30 min. příprava na jídlo a hygiena, dvě hodiny schovka na záchodě... takže to máme jen ehm... tři hodiny a 30min. života intelektuálky, to se dá zvládnout :D

Naštěstí v pondělí už bylo pěkně a Piši byla ve svém živlu. Aktivity by jí šly. Šlo se na blízkou horu Rattle Snake odkud je úžasný výhled na všechna jezera a jejich části. Ovšem na oběd a odpoledne jsme si zamluvili ostrov a jelo se na piknik. Předešlý den u večeře jsme vyplnili formulář co vše chceme, aby nám připravili (jen ingredience, grilování děláme samy). Bylo nás sedm a tak jsme měli „jen“ 14 hamburgerů, 14 hotdogů, milion vody a limonád, spoustu zeleniny, a samozřejmě marshmallow a další ingredience na s´mores... aneb rozpuštěný marshmallow a čokoláda mezi sušenkami. Něco vynikajícího. My jsme ale měli Oreo susenky, cokoladove, a tak jsme dělali Smoreos. Ja jich měla asi deset :D Všichni už odcházeli se koupat a já pořád dělala smoreos. Joníček marshmelouny nepapá, páč když byl malý tak s kamarádem opékaly marshmallow nad ohněm v krbu, jeho kámošovy začal jeden hořet na klacku, tak tím klackem začal mávat... no jasně, vařící cukrovinka odlétla z klacku a rozplácla se malému Joníčkovi na xichtík. No má trauma do teď :D :D

Pak jsme se jen čvachtali, já s Jonem jsme objížděli na matraci ostrůvek, a opalovali se. Jo ta matrace, to je žůžo.... prostě nafukovací veliká matrace, má to být jakože postel, no ale my jí dali na vodu. Klíďo píďo na ní můžu stát a pohoda, ležíme na ní dva a ani nejsme mokří. To se cení, voda je přeci žíravina. :D

No a v úterý byl véééélký výstup na véééélkou horu... to jsem ale nevěděla, že ve čtvrtek přijde ještě větší výstup na ještě větší horu :D V úterý jsme vyrazili s Jonem sami, nikdo nechtěl, všichni byli shnilotinky :D Tak jen mi dva drsňáci. O tom vám ale napíšu až příště.

Teď se jdu balit jelikož dnes vyrážíme na cruise směr Mexiko. Je to jen malý výlet, v pondělí budeme zpět, ale pro mě nesmírně důležitý. Musím vycestovat ze země... a snad mě pustí zpět. Když ne, tak se uvidíme v ČR :D :D :D

Adios mis rosaritas..

besos y abrazos:D

Pisi

Rockywold-Deephaven Camps

2009-08-19T12:59:00.000-07:00

Tak konečně vám můžu napsat, co všechno se dělo. Je toho hodně- byla jsem totiž hoooodně busy, takže mám hoooodně zážitků. Ale už si jich moc nepamatuju. Kdo mě zná ví, že mám takový zajímavý druh sklerózy – pamatuju si blbosti, ale důležitý věci zapomínám. :D Tak ale zas aspoň něco, ne? :D

Prvního srpna jsme jeli do Nového Hampshiru do kempu zvaného Rockywold-Deephaven Camps aneb RDC (určitě klikněte na odkaz a mrkněte na jejich stránky). Jedná se o rodinný kemp založený již roku 1897. Od té doby tam jezdí generace a generace bohatých rodin užívat si jezera, přírody a společenského života. I Jonova rodina tam jezdí již po generace. Vzpomínáte na film Hříšný tanec? Jo, ano, přesně.... oba kempy si jsou hodně podobné. Jen tenhle není v horách ale u krásného jezera zvaného Squam Lake. Nechybí ale tenisové turnaje, piknik na malém ostrůvku, závodění na lodičkách, poznávací výlety, talent show a taneční bál. Prostě vše co by správná sofistikovaná americká rodina měla dělat. A zatímco rodiny sedí večer u krbu, hrají stolní hry a čtou New York Times, pracovníci (aneb staff) kempu divoce tančí a mohutně pijí. Já to vim, já tam totiž byla.

To byl rok 2003 a já prvně odjela do Spojených států. Tak jako spousta jiných děcek ze států bývalého sovětského bloku jsem se nechala nalákat na sliby kapitalistů a s vidinou ohromných zisků ve stabilní zelené měně jsem odjela za oceán dělat servírku. Zisky se nekonaly, ale zábavy bylo hodně. Pracovala jsem v jedné ze dvou kuchyní – třikrát denně jsem připravovala švédské stoly, nandavala zmrzlinu a uklízela jídelnu. Večer byly neskutečně divoké párty a spoustu legrace. Někdy byl i den volna, to se buď nakupovalo (nehorázně levné oblečení) nebo koupalo, chodilo na výlety či jen válelo na pláži. Práce byla tvrdá, ale zpětným pohledem musím uznat, že to celkově byla všechno vééélká pohoda a zkušenost k nezaplacení. Hříšné léto jsem si užila - já byla Johny a Jon ten rok Babe. Tradicí mezi rodinami, které tam jezdí už desítky let je, že když děti dospějí přispějí svojí prací k rozvoji kempu a získají neocenitelné zkušenosti. I Jon se připojil se mezi staff a léto strávil jako „ animátor“ aneb „rekreační pracovník“. Byla to láska na první pohled, i když dost rozostřený :D, a hned jak jsme překonaly pár (měsíců) nedorozumnění a ostychu, tak jsme si našli k sobě cestu. OK, já jí našla :D

Od té doby jsem měla možnost být v kempu čtyřikrát jako host a povím vám... je to lahoda být na druhé straně. Je to hlavně o odpočinku a jídle. Den je rozdělen do třech částí – dopoledne, odpoledne, večer – mezi kterýma se buď spí nebo hrozně moc jí. Když je špatné počasí, dalo by se i říct, že se člověk snaží přežít intervaly mezi jídly :D Mě hodně jídla problémy nedělá, takže jsem spokojená. Jinak mezery mezi jídlem vyplňujem lodičkami, plachetnicí, výstupem na blízké či vzdálenější hory, rybařením, koupáním, čtením a opalováním, jízdou na motorovém člunu, poznáváním okolí, jízdou na kolech, a někdy i baseballem či jinou organizovanou hrou nebo piknikem. Musim říct, že co jsem jako host, tak se rodina účastnila jen některých společenských akcí. To mě ale vůůůbec nevadí. Kdyby ale někdo chtěl, je možno mít program na všechny dny od rána do večera. Když byli klucí malí, tak se asi účastnili víc. No a ono se to za ty roky asi taky trochu okouká :D

Rodina, což představovalo letos sedm lidí, bydlí ve veliké chatě, každý buď pár nebo jednotlivec má svůj pokoj a někdy i vlastní koupelnu, pak je společný obývák s krbem, veranda, kuchyňka... Každá chatka má své molo a ta naše měla u mola člun, dvě kanoe, plachetku a nejoblíbenější nafukovací postel :D Každý den vám přinesou čerstvé dřevo, připravý krb a uklidí chatu. Také přinášejí ledy do super přírodních lednic. Žádné freony nebo špatně „rozložitelné“ materiály. Je to takový starý typ lednice – jen jako skříňka do které dávají každý den ledy, které během zimy vysekali z jezera. Ledy vydrží celé léto v „ledárně“, což jsou chatrče plné ledu a pilin. Je fakt zajímavý, že to neroztaje.Tady se mrkněte na video. Na jídlo se chodí do jídelny. Každá rodina má svůj stůl, ta co tam jezdí nejdýl, tak má stůl u okna v pravo... pak postupně doleva. Vééélká prestiž :D Naše rodina už byla téměř v pravém rohu, když letos nás posunuli zase o několik stolů doleva. Důvod neznám. Zase jsme to měli blíž k desertům, což se taky počítá :D

O tom, co jsme dělali během týdne napíšu večer nebo zítra ráno. Teď se musím připravit na malého klučíka, kterého jdu hlídat.

Mějte se růžovky,

Páááá

Výlet na San Gorgonio

2009-07-24T09:49:00.004-07:00

Už je to dlouho předlouho … byl víkend 4.července aneb Dnu nezávislosti. Ve Spojených státech mají jednu vychytávku, kterou bychom jistě také chtěli.... když přijde státní svátek na sobotu či neděli prodlouží se víkend buď o pátek či pondělí, tak aby nikdo o ten den volna nepřišel. Takže i když tentokrát byl Den nezávislosti v sobotu, měl Jon pátek volný a mohli jsme vyrazit na prodloužený víkend. Fotky jsou zde.

Piši si vymohla, že se půjde na třídenní tůru. Minule se jí to moc líbilo (asi zapomněla jak byl ten batoh těžký) a tak chtěla zase. Vše naplánovala, prozkoumala, získala mapy... Joník dokoupil nové nezbytné :D vybavení – boty pro Piši, batoh pro Piši, bundu pro Piši, filtr na vodu, a samozřejmě spoustu „instantního“ jídla – hlavně zákusky pro Piši a energetické tyčinky a gely, taky pro Piši. Takže já byla ready :D Jon si měl sehnat lepší spací pytel, páč ten jeho je asi jen do plus třiceti stupňů Celsia, ale nesehnal a ani nedbal mojich rad, aby si vzal takový extra zahřívací pouzdro.

V pátek ráno jsme vyrazili. Můj batoh měl asi 13kilo, Jonův 20kilo. Měli jsme obavy, že bude žízeň. Sice máme filtr na vodu, ale tady těžko vodu najít. Jsme v jižní Kalifornii – sucho, vedro, sucho sucho :D Vybrala jsem cestu, kde by nějaká voda být měla, ale jistota je jistota.

Měli jsme namířeno do oblasti „divočiny“ aneb ochranné zóny kam se nesmí bez povolení. Nesmí tam nic motorového, ani pila, a lidi by si měli vše po sobě uklidit. V regulích je napsáno, že každý musí mít lopatu...no víte na co :D Koupili jsme povolení ke vstupu, ale bohužel ne povolení k přespání. Byl to zmatek a tak jsme to riskli.

Začátek byl na parkovišti ve výšce 2 103mnm. Piši byla natěšená. Vše měla skvěle připravený, skvěle sbalený a uspořádaný. Nahodila krosnu a připadala si jako opravdový drsoň. Vyrazila plnou parou vpřed. Přešla parkoviště a už dýchala jak čtyři a byla pěkně unavená. Už tam budem? Zbytek cesty tedy raději pokračovala víc rozvážně a fotila co se dalo (každá pausa se počítá :D ). Přišli jsme na Horse meadow, kde byla stanice ochránců přírody a hlídačů. Jeden tam byl a tak jsem neváhala a vyfotila ho :D Dal nám napít, řekl něco o horách a už už chtěl kontrolovat naše povolenky... a tak jsme raději odešli. Na Horse meadow jsou také tzv. horse flies aneb mouchy jako kůň velké a štípou až do krve. Piši pak měla na nohou tři děsně svědivé štípance, které nezmizely ještě několik dní.

South Fork Meadow má dostatek vody – krásné pramínky čiré studené vody jsou obklopené kapradím a zeleným mechem. To už máme hotovo 7.5km a dáváme první svačinku. Od tud už bude víc a víc sucha a méně a méně stínu. Je dost vedro, ale stín to dělá snesitelným.

Postupem času Piši začínají pěkně bolet kyčle a už nemůže. Snad by začala litovat, že si vybrala jít na tůru, když se ukázaly hory na kterých byly ještě zbytky sněhu. Pak zbýval jen kousek a byli jsme v naší cílové stanici – Dry Lake, což je opravdu vyschlé jezero. Nevědět jak se jmenuje, tak si myslíte, že je to hezká loučka. Ušli jsme tedy deset kiláčků, převýšení asi 640 metrů... žádná velká sláva, ale s těma batohama to stačilo. Kousek od tud by měl být pramen s použitelnou vodou. Hned jsme ho šli zkontrolovat a nadšení jsme nebyli. Správce parku říkal, že je tam spooousty vody. Chtěla jsem dokonce nějaký 4litříky vyndat z batohu, abych to měla lehčí. No ještě že jsem to neudělala. Voda sice byla, ale dost málo.Přesto jsme pak načepovali asi 12 litrů. Vybrali jsme to nejlepší místo pro stan – aby to bylo krásně měkoučké, abychom nebyli hned u cesty, aby bylo kam chodit na záchod... no prostě to dalo práci. Sice to místo je označené jako kemp, ale to znamená pouze to, že na tomto kusu lesa můžete s povolením postavit stan. S kempy kde je ohniště, záchod, voda to nemá pranic společného. Ani těch mnoho lidí – byli jsme totiž úplně sami. Postavili jsme stan, natáhli spacáky, vše připravili... ale co teď? Ještě je světlo, hlad nemáme, co budeme dělat? Naštěstí jsme přinesli nějakou literaturu. I šli jsme doprostřed paloučku alias vyschlého jezera, natáhli se a Joník předčítal ze San Gorgonijských novin o tom, jak přecházet požárům, jak se vyvarovat medvědům a co nám přinese noční obloha.

Zrovna jsme kuchtili večeři (ohřívali vodu, která se pak nalije do pytlíku, nechá stát a máte kuřecí rizoto, guláš nebo sladký zákusek) a užívali samoty a prostoru, když kde se vzal tu se vzal ... správce lesa. Aj aj aj, Piši se trochu zastavilo srdce, nejen že nemáme lopatu, ale nemáme ani povolení k přespání a navíc máme otevřený oheň, což je úplně zakázané. Správce, hlídač nebo jak se mu říká ale nic neřekl, koukl na naše povolení (měli jsme jen na jeden den), něco na něj načmáral, zeptal se na naše plány a nechal nás být. Ufff. Nechtělo by se mi šlapat v noci pryč... nebo platit pokutu.

V noci pak svítil měsíc tak, že to vypadalo jako ve dne. Hvězdy byly krásné, ale ten měsíc to trochu kazil. Nejvíc to ale kazil strach z medvědů. Jsou tu a je jich tu dost. Taky tu jsou pumy a kojoti. Člověk musí jíst daleko od stanu, poté všechno jídlo a jiné voňavé věci jako jsou zubní pasty, balzámy na rty a krémy musí dát do pytlíku a ten zavěsit vysoko na větev, tak aby to vyselo alespoň 5metrů nad zemí, metr a půl pod větví a tři metry od kmenu stromu. Pak se na to snad medvěd nedostane. No a člověk se před spaním má umýt, nemá mít na sobě žádný krém, nemá mít oblečení ve kterém vařil... no bláznovina. Cože, nesmím mít na obličeji krém? A to jsem si ten noční brala jako na co :D a Piši bez pomády na rty jako kdyby nežila. Porušila jsem proto pravidlo a pak mi to v noci nedalo spát. Jonovi zase nedala spát zima. A tak jsme se moc krásně nevyspali.

Ráno jsme si v pohodičce vstali, udělali snídani, hygienu atd. žádný spěchy jelikož plán byl vyjít jen nalehko na vrchol a zpět, přespat a v neděli sejít zase dolů k autu. To by bylo na dnešek nějakých 22km. Když jsme vyráželi bylo už děsný vedro a Piši se obávala, že už je pozdě. Myslela si, že musí být už aspoň půl jedenácté (protože jim opravdu trvalo děsně dlouho než se vypravili), ale když Jon zapnul GPSku zjistili jsme, že bylo teprve devět. Jémináčku, to jsem musela vstávat pěkně brzy! Fuj.

Cesta ubíhala docela dobře, i když žádný rychlostní rekord jsme jistě netrhli. Nalehko jsme šli, ale spíš jen Piši. Ta měla jen malou mošínku. Joník zase musel táhnout vodu a jídlo pro nás oba, a to není jen tak :D Cestou jsme minuly trosky letadla – trochu strašidelný. A viděli jsme sníh! Bylo 4.července a na vrcholku si lidi hráli ve sněhu. No to je teda něco. Vrchol byl trochu zklamáním. Sice ve výšce 3 505m, ale byl takový rozpláclý – málo špičatý, takže 360ti stupňový výhled nic moc. Foukal studený vítr a Piši byla ráda, že má novou bundu :D Někteří lidé tam přespávali! Musela jim být v noci děsná zima. Vítr foukal pořádně i dole, kde jsme stanovali my, co teprv tady nahoře na hoře. Sice tu jsou pro stany postavené z kamenů takové chlívečky sloužící jako větrolamy, ale myslím, že to zas tak moc nepomáhá.

Anyway... dali jsme si skvělý oběd a natáhli se na kameny. Žádný komfort, ale Piši usnula! Sluníčko totiž pěkně hřálo, Joníkova ruka mi dělala polštářek.... no a byla jsme dost unavená. :D Vstávat se mi vůbec nechtělo. Ještě pár fotek s vlajkou, přeci jen je Den nezávislosti, a jde se. Kdo by to byl řekl, už byla asi jedna hodina. Váleli jsme se tam pěkně dlouho.

Cestou dolů už bylo vedro. Potkávali jsme hodně turistů, většinou asiatů a všichni se nás ptali: „Jak daleko ještě?“ Joník vždy poctivě kontroloval GPS a hlásil kolik mílí a kolik metrů převýšení. Opravdu jsme jim nezáviděla. Cesta dolů je mnohem lepší.

Začali jsme přemýšlet, že sejdeme k autu už dnes. Měli jsme dobrý čas a nevěděli jsme, co bychom celé odpoledne v kempu dělali. Když jsme se rozhodli, že náš výlet o den zkrátíme, obou se nám ulevilo. Hned jsme začali přicházet s dalšími a dalšími důvody, proč odcházíme o den dřív. Chceme se lépe vyspat, Jonovi byla zima, nemáme permit na přespání, chceme frozen yogurt, máme málo vody, takhle to bude víc náročný protože budeme muset ujít hodně mílí,... no bylo toho spousty :D

Sbalili jsme saky paky a vyrazili. Bylo po čtvrté, takže žádné zdržování sic budeme muset jít po tmě. Batoh byl bez litrů vody mnohem lehčí plus gravitace mě valila dolů skopce. Šlo se fajn, ale přeci jen jsme již měli hodně mílí v nohách a já byla hodně unavená. V takových situacích opravdu nesnáším míle. Vypadá to, že je to krátký, jen 6.5 míle to nic neni... ale míle nejsou kiláky a děsně se to táhne. Prostě na to nejsem zvyklá.

Ke konci toho Piši už moc nenamluvila. Jen se snažila jít pořád rychle, pravá levá, nezastavit, nespadnout neusnout. Nakonec to dopadlo dobře, měli jsme velmi dobrý čas, předešli jsme spoustu lidí a dorazili ještě za svitu slunce. Ušli jsme ten den celkem asi 32km, 11,3 dokopce, zbytek skopce, 762 výškových metrů nahoru, 1402 dolů. Cestou dom jsme se stavěli na frozen yogurt – a já si tam dala samé sladkosti! :D Však taky si to zasloužím, ne? :D :D

Mějte se krásně, skládejte básně a taky mi napište!

Vaše Piši

Dnešní zkouška dovedností

2009-07-13T14:27:00.003-07:00

aneb veselá motocyklistka :D

Minulý týden jsme zjistila, že mi propadl “řidičák” na auto. Byl jen na 60dní, během nichž jsem měla složit test na motorku nebo si to obnovit. Dávají totiž jen jednu kartičku (asi šetří) a tak musím splnit obě povinnosti než dostanu svůj opravdový řidičák. Po minulém neúspěchu… co neúspěchu- po úplném fiasku, se mi moc do dalšího kroužení nechtělo. No a taky jsem byla dost busy. Když jsem si šla ale na úřad obnovit ten propadlý řidičák, což nebyl problém, řekli mi, že se neví, jestli mi řidičák vůbec vystaví, páč povolení k pobytu mi vyprší již za dva měsíce, a to se to ani nevyplatí tisknout.

I dostala jsem bobky, že to nestihnu a rychle jsem si našla nejbližší možný termín zkoušky a domluvila schůzku. No nedomluvila, že… vše se dělá přes net :D Prozkoumala jsem všechny dopravní podniky v okruhu 50mil… už to vypadalo, že budu muset jet až někam do Winettky, což by mi zabralo asi hodinu tam a hodinu zpět, ale naštěstí se pak uvolnilo místo v Culver City, což není zas tak daleko. To byl čtvrtek.

V pátek měly všechny dopravní podniky aneb DMV zavřeno, jelikož Kalifornie je na pokraji bankrotu a nemá prachy ani na rohlík. V rámci šetření tedy státní pracovníci mají pátky neplacené volno. Já to moc nechápala -Jak může být stát jako Kalifornie bez peněz?…. proč nevydají aspoň dluhopisy? On je totiž nikdo od nich nechce koupit! Jsou tak zadlužený, že jim už nikdo nevěří. Takže teď Jon místo peněz (za přeplatky na dani či co) dostane jen papírek s governátorovým “podpisem” a bude doufat, že mu to někdy k něčemu bude :D (takhle jsem to teda pochopila já).

Anyway, mě se náramně hodilo, že jsou DMV zavřený, páč jsem tam mohla jít trénovat kroužení. Mezi dvěma pohovory (mimochodem úspěšnými) a španělštinou jsem si to frčela k Santa Monika DMV. Bylo ovšem celý zabarikádovaný a hlídal tam strážný… sakra, o co tady jde? Ochranka vypadala nedostupně a odháněla mě pryč, ale Piši se nenechala a hlavně držela emerický úsměv. Strážník byl nakonec milý, vysvětlil mi, že dnes je to zavřený a jeho by vyhodili z práce (což v dnešní době opravdu nikdo nechce), ale že mám přijet zítra. To tam nikdo nebude.

Trénovala jsem tedy v sobotu, v neděli ráno a i v neděli večer… Dokonce jsem jela až do Culver City si omrknout jak to vypadá tam … ale škareďáci jedni schválně natáhli přes zkušební zónu řetězy, abychom tam nemohli trénovat. Fakt nechápu proč a o co jim jde… Tak jsem trénovala v Santa Monice. Večer mi šel i Joník pomáhat a říkal mi, zda jsem opravdu vše dělala správně. Teď už nesmím zklamat, sic se propadnu hanbou až do centra země.

Dnes ráno jsem vstala už v šest. Joník mi udělal snídani, ostatně jako každé ráno (moc si toho vážím a děkuji), ale nějak mi nebylo dobře :D Test jsem měla v osm hodin. V sedm patnáct jsem byla už u motorky, pak kličkovala po silnici a zkoušela si ještě kroužení. Přeci jen je ráno a to je vše trochu těžší. U DMV jsem byla v půl osmé – třicet minut do otevírací doby a už lidé stáli v dlouhé frontě. Jo, to se stane, když chcete ušetřit peníze a zavřete polovinu DMV a nefungujete v pátek. Raději jsem se šla ještě projet, zakroužit si, zakličkovat, rozjet a zabrzdit, jezdit po čáře… no prostě ještě se procvičit. Pak už jsme se jen zařadila poslušně do fronty a čekala…a čekala….a čekala… Dřív neotevřeli…ale ani později, což se cení, a hned se to rozjelo. V osm a jedna minuta už vyvolávali čísla a vše frčelo v plný rychlosti. Piši, naučená z Čech mít ostré lokty a drát se, hned se zeptala kam má jít a co dělat. … a měla jít hned na zkoušku.

Jela ke zkušební zóně a…. a byla první. Srdce mi bušilo tak mocně, že se lidé otáčeli a hledali přicházející obry. Přistoupila ke mě paní zkoušející… velmi nepřístupná a odtažitá, ale aspoň jí bylo rozumět.

První zkouška – rozeznat tlačítka na motorce. I přes záludné otázky jako "kde máš spojku a kde “řadící páku” "(ty přeci vůbec nemam), jsem to zvládla. Trochu se zarazila nad mým startérem na kterém je nakreslena trubka. … myslela si ze je to klakson:D

Druhá zkouška – slalom mezi kužely, dvakrát kroužit po kružnici po směru hodinových ručiček, zpět mezi kužely. Na téhle kružnici jsem minule skončila. Nesmíte vyjet z lajny, nesmíte dát nohu na zem a nesmíte se dotknout kuželu. Nádech, výdech. Rozjela jsem se a začala jsem se klepat. Celé tělo se cloumalo jako kdybych měla epileptický záchvat. Bylo těžké se vůbec na motorce udržet. Nahlas opakované povely: “Calm down, relax” vůbec nepomáhaly. Příště bych to na své tělo asi měla zkusit česky… přeci jen je na to zvyklé. S vypětím všech sil jsem to zvládla a ve snaze vypadat mile jsem ukázala zuby. Křeč jsem měla od malíčků až po vlasy. Ještě že jsem měla helmu, jinak by mi asi fakt stály.

Druhá zkouška – jedem po čáře rychlostí chůze, po okruhu dvakrát proti směru hodinových ručiček a po čáře zpět. Platí stejná pravidla. Nádech, výdech. Klepu se jak stará pračka při ždímání (chtěla jsem napsat osika, ale ta se jen tak chvěje). Lidé utíkali do úkrytů, páč si mysleli, že je zemětřesení. Už jsem na sebe začínala být dost naštvaná, tahle nervozita mi to celé zkazí. Měla jsem co dělat vůbec jet rovně.

Ufff, můžu vydechnout… mám ale pochyby, protože zkutečně jsme jela jak největší třasňačka. Zkoušející si mě zavolá a já mám srdce v kalhotách. Ale jen mi dala další instrukce: Pojedu ven z parkoviště a okolo a zpět. Mám jet rychle. Oukej tedy. Soustředíce se na “řazení” a hlavně, abych brzdila jemně (brzdy hrozně skvíkaj a mohlo by to udělat špatný dojem) málem zapomenu na dopravní pravidla. Ale naštěstí si toho asi nikdo nevšiml. Nevím.

Instruktorka nakáže abych slezla a šla s ní. Tak teď mě asi rovnou zavřou… ale dala mi jen papír, že jsem zkoušku složila a řidičák mi přijde za 3-6týdnů. Uffff….. konečně můžu dojíst tu snídani, už mám docela hlad.

Father´s Day Weekend

2009-07-06T14:13:00.005-07:00

NEDĚLE aneb Father´s Day Fly-in

V neděli byl den otců a tradicí je návštěva letecké show na nedalekém letišti Columbia. Letos se show nesla ve znamení druhé světové války. Hah, což mi připomnělo příběh z Aljašky, který prostě musím napsat.

Na Aljašku, do městečka Sitka, jsme jezdili chytat ryby. Spali jsme v hotelu v přístavu, vstávali ve 4ráno, byli celý den na lodi, přišli v šest, navečeřeli se a stále houpajíce se šli spát. V hotelu bydleli samí rybáři. Jednou na snídani, která byla od 3 do 6 ráno:D, Piši potkala jednoho dědouška. Hodně starého pána, který chtěl nějakou marmeládu či co, to už nevim. Každopádně se mě zeptal odkud jsem. I já odvětím z České republiky, a páč je mi jasné, že dědoušek zná spíš Československo, tak hned dodávám náš starý název. Dědoušek se usměje, trochu jakoby se zasní a povídá: „ jojo, to znám. tam jsem byl. ... jsem na vás za války shodil několik bomb“ .... to jsem opravdu nečekala. :D :D Pak teda dodal, že to nebylo úplně úmyslně, že v bojoval proti Němcům, měli letět nad Německo, ale nějak jim nevycházel benzin či co, tak to shodili na Čechy... stejně to okupovali Němci :D :D

Na letiště jsme dorazili okolo půl desáté. To nebylo v plánu, měli jsme tam být již ráno, ale Piši vstala trochu později. Ona teda vstala brzy, ale válela se v posteli a čekala až se Jon vysprchuje. Teprve po hodině jí došlo, že asi odešel z koupelny jinými dveřmi.

Všude americké vlajky, letadla, hrdost a vlastenectví. Snídani jsme dostali od skautů – pancakes, vajíčka a opečenou šunku, pomerančový juice a káva. Pod vlajkovým stožárem a při řeči o letadlech a jejich výkonech jsem zblajzla jídlo jakoby nic. A šlo se na letadla. Kupodivu to nebyla až taková hrůza ... Piši si tam našla sem tam zábavu. Nejprve to bylo hasičské letadlo, to jak nabírá vodu z jezera i s potápěčem a pak to hází na les :D Piši a mnoho dětí do něj lezly a mačkaly knoflíky, hejbaly páčkami a Piši pořád zkoušela střílet... divný, že hasičské letadlo nemá samopal :D No a pak to byla émerická limonáda, kterou chodili s jonem pořád dočepovávat. Mmmm to bylo cukru :D No a při tom jsme koukali na letadla jak dělaj různý triky, hážou pytle s moukou na terč, přistávají na terč atd atd... Během asi 4 hodin co jsme tam byli byla Česká republika zmíněna dvakrát a to mi udělalo radost. Prvně tam bylo jedno lehké letadlo vyrobené v Čechách na prodej, podruhé ukazovali model letadla na ovládání, které bylo také z Čech. Tak když byl všude kolem ten americký nacionalismus, tak jsem přidala trochu českého. Pak to ale přišlo... a už to tu bylo zase... americká hymna. Ach jo. Že všichni ztichnou chápu, že všichni povstanou také chápu, že se všichni otočí směrem ke zpěvákovi také chápu, i to že sundají čepice chápu... všemu rozumím.... ale skutečně se všichni musíme držet za srdce??? Resp. mít ruku na srdci? Piši se za srdce držela, ale protože si ho chtěla vyrvat ven a zemřít. No málem zemřela smíchem. Nevim, prostě je to vtipné a je to vtipné o to víc, že bojujeme s Jonem o různé ústupky – Jon chce abych stála vzpřímeně, ruku na srdce a slzy v očích. Já chci zmizet pod zem. I bojujeme takovou malou válku o každý centimetr blíže-dále k srdci, o více-méně slz v očích, a o každý sval v mém těle který má – nemá být v pozoru. Koutky mi cukaly až příliš... nešlo se nesmát. Ještě že na Den nezávislosti budeme v horách, tam snad žádnou hymnu hrát nebudou :D :D

Fotky

Tak si hezky zazpívejme... Čechy krásné, Čechy mééééé :D :D :D

Vaše Piši

Father´s Day Weekend

2009-06-30T16:28:00.003-07:00

SOBOTA

V neděli byl den otců a tak jsem se vydali na víkend za pantátou Richeym. Vyrazili jsme v pátek v pět a opět jsme strávili nějakých šest hodin na cestě. V pátek totiž odjíždějí všichni. Rodinky s malými ratolestmi nasednou do svých naleštěných vozů a radostně vyjedou vstříc dálniční zácpě. Krásně si posedí ve svých autech, zaposlouchají si radio, zatroubí párkrát na klaxon. Zaparkují pak svého čtyřkolého člena do garáže a rodina se přesune do poradní místnosti – obýváku. Tam se radí s nejvyšším o všem co se na zemi a ve vesmíru děje. Nejvyšší jim řekne všechny aktuely, jak žít a jaké mít názory. Jen zřídka je nutné nejvyššího vypnout.

Každý muž má zasadit strom, postavit dům a zplodit syna. Pan táta Richey rozhodně nešetří, jen pořadí se trochu zamotalo. I zplodil syny dva, jistě zasadil několik stromů a postavil sídlo. Megadům v mexickém stylu by ubytoval celou mexickou vesnici i se zvířectvem. Tvrdé podlahy, barevné zdi, výklenky, dřevo v kombinaci s černým kovem na mě působili prázdninově. Navíc ticho a venku slunce.

V sobotu byl den pro Piši. Jelo se na jezero! Není to ovšem jen tak jet na takové jezero. Nejprve je třeba zajistit mnoho věcí – loď, to je nejdůležitější. Jednu naštěstí pan Richey má a je dokonce pojízdná. Stačilo vyhnat pavouky, omést pavučiny a byla jako nová. Špína a listí se přehlídne. Vesty, lyže, provazy, držátko, svačinu, pití, ručníky, brýle, plavky, opalovací krém... no bylo už po poledni, když jsme se vypravili. Jen co jsme spustili člun na jezero, zatáhlo se a začal foukat vítr. Ale nás nic neodradí. Vlny jsme přeskakovali, vítr jsme předehnali a mraky začali hrůzou ustupovat.

Do vln a studené vody se jako prvý vydal odvážně Jon. Má už dlouholeté zkušenosti a je téměř lyžař profesionál. Rozhodl se pro monolyži. Zaujal pozici, počkal až se natáhne lano a zvolal „hit it“... pan Richey šlápl na plyn a motor zabral na plné obrátky. Ale loď se vydala jen pomalým tempem kupředu. Jon vytvářel svým mohutným tělem vlnu podobnou tsunami a místo aby ho loď táhla držel ji on pěkně zkrátka. Pan richey už má nohu téměř na dně, motor řve a Jon povolí. Člun podoben kosmické raketě vystřelí ke hvězdám.

Pak přišla na řadu Piši. Jednou, a to opravdu jednou na vodních lyžích stála. Bylo to minulé léto. Jen s malým strachem, který jistě dobře skrývala, skočila do ledové vody, nasadila lyže a chytla se madla. Byla připravená na nejhorší. Hit it! Pan Richey zabral, Piši napnula svaly a... a stála. Huhůůů, hned napoprvé, jako Pája. Piši jede ohromnou rychlostí, ale nějak to neudrží a spadne. Jen ladně, jako princezna. Jako by se nic nedělo, otřepe se a jde na další jízdu. I tentokrát vstane hned na poprvé a začíná to mít v malíku. Piši si to frčí rychlostí světla, občas i přes vlnu přejede. K dokonalosti stačí již jen málo – dát nohy k sobě, nemít záchodovej postoj, přestat mít v očích smrt a naučit se pár triků. Už se začíná cítit dobře, když tu se jí pod nohy připlete závistivá ryba, která Piši slávu a obdiv nepřeje. Piši se snaží se ryby zbavit, ale ta je zakouslá do lyže a nepustí se. Ploutvemi víří vodu, táhne proti směru a všemožně se snaží. Piši ale ani nezpomalí. Pak ovšem přijde vodník kulturista, který prostě lyže chytne a nepustí. Piši se vyzula během vteřiny a ještě několik metrů letěla bez lyží. Pak plácla do vody, obličejem napřed. Vědíce, že jí obyvatelé jezera nepřejí, vylezla Piši zpět na loď a už se jen opalovala. Jon jako místní a syn nejvyššího měl od ryb a vodníků požehnání a nakonec si zalyžoval.

Když jsme vytáhli loď na souš začala z ní téct proudem voda... a nepřestala ještě několik hodin. Loď měla plné břicho vody ještě od loňské zimy. Proto byla tak těžká a nemohla Jona na monolyži utáhnout... no a nebo se to říká jen k Jonově útěše.

Neděle byla ve znamení amerikanismu... to ale napíšu až zítra.

Mějte se krásně a bušte zadobře se všemi vodníky a rybami, jinak vám to nedarují.

Vaše Piši

Nový mučící nástroj...

2009-06-27T17:09:00.003-07:00

aneb vynález zvaný silniční kolo.

O tom, jak jsme se snažili vyšplhat na Otario Peak, jak Piši měla jen šortky a tílko, zatímco lidé sestupovali dolu v čepici, rukavicích a zimních bundách, jak zima přiměla Piši jít takovou rychlostí, že jí pomalu ani Jon nestačil, jak mrholilo, foukal silnej vítr a byla úplně ukrutánská zima, a jak to Piši vzdala a došla jen do sedla... o tom vám psát nebudu. Vlastně je to už dávno. Ani o dalších výletech do hor, kdy všude byla mlha, neviděli jsme nic a dokázali jsme se ztratit na VRCHOLU hory, o tom vám psát už taky nebudu. (Můžete mrknout na fotky, pak to ještě třeba dám do „hike logu“).

Ale o tom, jak Piši naletěla a nechala se nalákat na cyklovýlet, o to se podělit musím. Jak jsem vám jistě již psala, Jon „odcizil“ svému bratrovi (který stejně žije ve Francii) dvě drahá, velmi dobrá jízdní kola a propadl cyklistice. No nepropadl jí zcela, páč ještě není ochoten jezdit na výlety sám. Takže mě nutí, abych jezdila taky. Mám ovšem skvělou výmluvu – já totiž, na rozdíl od něj, nemám silniční kolo a na mém maličkém, stařičkém, těžkém a rezavém horáčkovi se mu těžko stačí (mimochodem i můj maličký špinavý horáček byl zcizen bratrovi, ale bylo to jeho dětské kolo:D ). I rozhodl se Jon, že mě naláká. Koupil mi cyklistické kalhoty, tričko s kapsičkou, lahev, helmu (rukavice jsem nechtěla, páč bych měla špatně opálené ruce) a nabídl mi, že mi z půjčovny půjčí super silniční kolo, které je mnohem vyšší kvality než to jeho. Mmmm, tak to je výzva. Na silničním kole jsem nikdy nejela a to Jonovo, resp. Charlieho, je tak veliké, že na něj ani nevyšplhám, natož abych si zkusila jet.

Hloupoučce jsem si myslela, že třeba opravdu když budu mít lepší kolo, tak mi to půjde lépe. Třeba opravdu budu stačit Jonovi. Třeba opravdu se do cyklistiky zamiluju... nebo jí aspoň přestanu nesnášet. :D

Kolem LA je několik cyklostezek a jedna z nich je podél San Bernardinské řeky. Jde od hor až k oceánu, celkem 44mílí. Již dříve jsme ujeli horní polovinu (od jezera Legg až k San Bernardinským horám) – 22 mil tam, 22 zpět. To jsem ještě jela na mém starém kole. Bylo to dost namáhavé, ale nějak jsem to zvládla. Takže jsem byla pro udělat teď druhou polovinu – od jezera k oceánu a zpět. Když jsem ujela 44 mil na horáčkovi, proč bych to neujela na super silničním kole, že? Dokonce jsem se začala těšit.

V sobotu jsme udělali tréninkový výstup na horu Lukens a v neděli jsme mi půjčili silniční kolo. Skutečně bylo lehounké jak pírko, dokonce i slušivé (mě o to hodně jde:D ) a takové holčičí. Do své botelky jsem dala rozpustný jonťák, natáhla cyklo kalhoty s plínkou, tílečko s kapsičkou (do které přišla posilovací tyčka), helmu, brýle....

Zatímco Jon nandaval své cykloboty (ty teda já nemám) a tak... já už trénovala na parkovišti. Musím přiznat, že to bylo skoro jako učit se úplně znova na kole :D jen s tim rozdílem, že balanc už mam:D Nikdy před tím jsem na silničním kole nejela. Přišlo mi, že se úplně jinak řídí, že divně zatáčí, má špatnou rovnováhu ... no a ty přehazovačky! Co to je tohle to? Zabudované v brzdě? jsou mi vymoženosti :D :D :D No musela jsem si zvyknout.

Vyjeli jsme a já byla nadšená. Opravdu jede hodně rychle a lehce. Sice se mi zdálo, že ty řídítka jsou trochu dole na můj vkus, ale zas mám více aerodynamický tvar. Sedačka mě malinko tlačí i tam kde by neměla... ale to nic.

Jon mi říkal, že ho z tohohle kola bolí ruce a hodně záda. Ruce? Co? co to plácá. Záda? no tak to je přeci normální, mě z horského kola taky bolí záda. ...

Po prvních třech mílích jsem začala pociťovat mírné pálení za krkem a mezi lopatkami. Po pěti mílích mě to začalo už dost bolet. Jon: „ chytni se tam dole, na beranech.... pojď pojeď za na mnou... jedem rychlostí 19mílí za hodinu....“ Grrr, nemůžu se chytit dole na beranech, páč tam sotva dosáhnu a záda pak bolí ještě víc, nechci jezdit za tebou, páč nevidim dopředu (plus jsem poslední) a rychlejc už fakt nemůžu. Byla jsem unavená, naštvaná a všechno mě bolelo.... a zoufalá, páč jsme ještě nebyli ani ve čtvrtině! Já to neujedu. Musim nutně na záchod... musim nutně tady zastavit a něco udělat, potřebuju se napít... potřebuju zase děsně na záchod... snažila se Piši udělat nějaké pauzy.

Přišlo mi, že jsem natažená na skřipci. Ocitla jsem se ve středověku a oni mě mučí... „řeknu vše co vim!“. Záda bolí úplně jinde a jinak než na horským kole, ruce bolí jak musíte své tělo podpírat. Zadek mě bolel úplně neskutečně. Ve čtvrtině jsme si dali pauzu, vynucenou pauzu a Piši se bála, že to otočí. Za co? Proč se já pííp blbá vždycky nechám přemluvit!? Proč s nim jezdim na to kolo.... proč se snažim mu stačit, když je úplně jasné, že nemám šanci?... Bylo mi smutno, ale naštěstí (a to je opravdu důležité) jsem si uvědomila, jak jsem tragická a jak je to zoufale legrační. Kdyby mě totiž stihl splín, tak to by byl šlus. To už člověk v sobě nenajde vůbec žádnou energii a motivaci.

Po energetické tyčce (o kterou jsem se nepodělila) a energetickém nápoji jsme zase vyrazili. Zařadila jsem se slušně za Joníčka, sklonila hlavu a šlapala. Myslela jsem na rodinu, na léto, na koupání... na cokoli hlavně ne na bolest, únavu a na to, že opět nesnášim ježdění na kole. ... A hele, jsme na konci!!...teda v polovině, páč nás čeká ještě cesta zpět.

Natáhli jsme se na trávník, narovnali záda a Piši si lebedila. Už se mi nikam nechce. Tady se mi líbí. Už se nezvednu...„Chceš se jít najíst?“ „Jooooo“ Piši odpoví a už se zvedá. Po cestě si ještě říká: „ Dám si jen salát, jezdim tady jako blázen, potim kalorie.... lepší bude když budu jíst málo, pak nebudu muset tolik sportovat“.... tak to nevyšlo. Krásně jsem se napucla, i pivko dala a bylo mi dobře. Moooc dobře. Přestávka trvala asi dvě hodiny. Piši nabrala nejen sílu, ale i dobrou náladu. A o to tu jde.

Cesta zpátky utekla velmi rychle – Piši udělala jen jednu malou pauzičku na sundání trika, jinak ani neslezla. Pořád udržovala průměrnou rychlost 16mílí za hodinu a dokonce si stihla prohlídnout krásnou přírodu a sanbernardinskou řeku – beton, beton, beton, továrna, beton, splašky, plot, plot, továrna... jediná zeleň je sem tam park nebo řasy v „řece“ alias stoce. :D :D

Dalších ještě několik dní jsem se nemohla ohnout či předklonit hlavu, o tom, že záda byla spálená na uhel ani nemluvě. A zadek mě bolel tak, že když jsem jela na své zelené střele, musela jsem se nadlehčovat nohama, sedět se nedalo ani na měkké sedačce.

Je to už pár týdnů a Piši přemýšlí, zda zase nevyrazit na cyklovýlet :D

Moje milé růžovky přeji vám hodně sil, pohody a hlavně...nadhled :D

Vaše Piši

Dodatek o mé zelené střele

2009-06-25T18:50:00.002-07:00

A úplně jsem vám zapomněla napsat, že mě zdraví opravdoví motorkáři na opravdových obrovských mašinách. A taky scootraři, s těma se zdravím nejraději :D Jsme totiž gang...

Jinak se tu ale moc motocyklisté nezdraví, to mam odpozorovaný... a potvrzený od jednoho místního motorkáře.

Dva tisíce mil na mé zelené střele ...

2009-06-20T12:05:00.003-07:00

... aneb Mami tohle raději nečti :)

Tak mám na tachometru 2000... oslavááá. Je čas na malý audit a zhodnoceni výsledků. Tady můj superskůtr.

Dva tisíce mil to je 3 218.5km. To je docela dost za tu krátkou dobu co motorku mam. Motorku mi koupil Joníček na konci loňského léta se slovy: „Dávám ti svobodu, doufám, že si toho opravdu vážíš“ .... (v LA jste bez vlastního motorového vozidla opravdu jak ve vězení). V období leden až duben byla ale chudinka zaparkovaná u bazénu, páč Piši byla doma u rodiny, takže opravu jen málo času.

Piši dokázala projít bludištěm úředníků a získat registraci a pojištění. To je velký úspěch, jelikož úředníci to nechtěli dát lehce. Napřed na DMV, vystát jednu frontu, druhou frontu a ze třetí tě pošlou na policajty. Domluvit schůzku, vystát frontu, druhou frontu, a pošlou tě zpátky na DMV (Piši ale aspoň na policajtech získala obdivovatele... fešák to byl). Po několika dalších frontách to už bylo.

Dokázala jsem ujet dva tisíce mil bez řidičského průkazu. To je taky úspěch. No ne zas takovej, páč Piši to má ošéfovaný. Má totiž „studenské řidičské oprávnění“, takže může jezdit přes den, a kdyby se náhodou někde zdržela do noci, tak má český řidičský průkaz, kde je nakreslená motorka... to by šlo ukecat. No, ale to, že neudělala praktickou zkoušku je dost neúspěch. A velká potupa. Od té doby nebyla schopná se přihlásit na další pokus... Hrdost byla zraněna. ...aby mi ten studenský permit nevypršel, je to jen na rok.

Při průměrné spotřebě 70mil na galon jsem byla 28 a půl krát u benzínky (a čepovala po jednom galonu). A při ceně 3 dolary za galon jsem zaplatila 85.7 dolarů. To není moc. Budeme-li uvažovat, že průměrné americké auto spotřebuje jeden galon na 20mil Piši ušetřila 214.3 dolarů...uuuufff, to by bylo oblečků. :D

Ze začátku jsem jezdila hodně pomalu a hodně opatrně. Stála jsem poctivě ve dlouhých frontách, zůstávala v jednom jízdním pruhu, stavěla chodcům. Posupně jsme se začala osmělovat. S blinkrem jsem přejížděla z lajny do lajny, vše kontrolovala v zrcátkách, někdy jsem projela i na oranžovou. Nyní jsem už dočista drzý motorkář, někdy i příliš sebejistý a riskující. Jezdím téměř na čáře mezi lajnami, abych je mohla v mžiku změnit, předjíždím auta nejen stojící ve frontě, ale i jedoucí. Kličkuji mezi nimi, podjíždím, vjíždím jím do cesty. Parkuju na čárách mezi automaty na placení, abych nemusela platit (tady je malý automat u každého parkovacího místa) a všude jinde kde se najde místo. Už jezdím i na menší nákupy, to pak vždy parkuji hned u dveří. A neustále překračuji rychlostní limity. Malý motorky policajti určitě nechytaj. A už jezdím i v pantoflích či střevíčkách. A takhle neukázněná jízda má i nějaké následky. Naštěstí zatím jen výstrahy, abych jezdila opatrněji.

Nejprve to byly malé nepozornosti jako špatné brzdění a nechtěný smyk zadním kolem. Pak jednou když jsem si to frčela rychlostí asi 80km za hodinu jsem přehlédla červenou a prolítla křižovatkou. Naštěstí žádné auto zrovna nejelo. Piši měla pěkně hnědý kalhoty. Pak jiný den jsem si to drandila podél pobřeží, předjíždím auta a startuju na zelenou jako blázen rychle, když slyším huhuu policejní houkačku za zády. Piši se pěkně stáhla prdelka, zejména když ještě nemá ani řidičák...hmmm, to bude mňamka. Naštěstí to bylo ve Venice Beach (taková hipí komunita), kde jsou policajti pohodový a moc toho neřeší. Takže ani nevystoupili z auta a jen přes repraky řekli: „Slečno, hlídejte si rychlost a jezděte opatrně nebo vám dáme pokutu.“ ...nebo tak něco, přes helmu toho moc neslyším.

Jednou ráno jsem si to frčela a mrholilo. V LA moc neprší a tak se za ty měsíce nashromáždí na povrchu silnic moc moc oleje a když začne mrholit, tak se ze silnice stane pěkná skluzavka. Piši to ale nedošlo. Jela normálně jakože nic, před ní červená a stojící auta. Chce zabrzdit, zmáčkne brzdy, ale motorka jede dál. A jede dost rychle. Piši se už blíží k autu před ní, vypadá to, že do něj napálí. Brzdí nohama, brzdí brzdami, ale nic. Přede mnou auta, napravo auta. Nalevo protisměrný pruh, takže tam brzy taky pojedou auta. Ježiši marjá, ještě všude samá pěkná fára. Jestli to tomu chlápkovi vodřu, tak mě zabije. A když mě nezabije, tak i tak to bude asi bolet. Piši nasměrovala motorku do protisměru a doklouzala se skoro doprostřed křižovatky. Naskočila zelená, Piši se pomalu přesunula do svého pruhu a pak do pruhu pro šneky. Pak zastavila a konečně se nadýchla. Bylo to docela strašidelný. Několik dnů poté jsem ještě jezdila pomalinku. Ale už mě to přešlo. Dokonce jsem už i zatroubila na auto... jelo děsně pomalu :D (jen malinko, abych upozornila, že už je zelená). Frustrovaní losangelsané troubí pořád, děsně mě to štve, páč to ničemu nepomáhá, jen mě to straší. Onehdá jedna píííííp na mě zatroubila když jsem jela na kole. Počkala si až bude těsně vedle mě a pak pořádně na to máčkla. Nevim proč, jela jsem úplně u strany a rovně. Asi že jsem neměla helmu. Biiiib, ještě teď se rozčílím, když si na to vzpomenu.

Suma sumárum musím říct, že mám svou motorčičku ráda. Díky Jone. (A nedokážu si představit, že bych jezdila busem) Pořád mi jí někdo chválí, ptají se mě jak to jezdí, jestli se nebojím...komplimenty kam se podívám. Ale asi to bude řidičkou, ne? Baví mě to, zejména teď, když už je pěkně a není zima. Samozřejmě má to i nevýhody. Často cítím prach ze silnice na svém obličeji, to neni cool, a nemůžu vozit moc věcí, to taky neni cool. Ale fakt, že nemusím stát v zácpě a nemusím hledat složitě parkování (parkování je tu fakt katastrofální) mi nahrazuje všechny nevýhody. Teda aspoň než přijde zase zima...

Přeji vám mnoho bezpečných kilometrů moje růžovky... jezděte opatrně.

Vaše Piši

Jo, a můj super scůtr jede až 70mil za hodinu... to je slušný ne?

Parker Mesa Overlook, Topanga Canyon

2009-05-30T19:13:00.003-07:00

Jon přišel s nápadem, že bychom měli mít "hike log"(tak jako mam svůj dive log), kde se bude zapisovat kam jsme na výlety vyrazili. Dnes jsme totiz sli prozkoumat nový terén a zjistili jsme, že už jsme tam byli. A já si na to moc dobře vzpomínám, páč to bylo takové vedro, že jsem ne zrůžověla, ne zčervenala, ale zfialověla! A to jsem si polévala hlavu vodou a snažila se vychytávat stín. Ten tam ale téměř žádný nebyl. Tentokrát to bylo v pohodě, dokonce jsem ze začátku měla mikinu.

Začínám tedy náš první zápis do logbooku:D Více info o stezce na local hikes

Location: Topanga Canyon

Trail: Parker Mesa Overlook

Distance: 6miles round trip

Elevation Gain: 800ft

Difficulty: Easy, gets long on the way back

Trail conditions: Fire road

Time: 3.5hour with two breaks and little detour

Notes: No shade, hot even when it is cold in Santa Monica. Very likely to argue. :) Done already twice. Great view! A lot of flowers in the spring.

Víkend v Berkley

2009-05-30T09:38:00.002-07:00

Je sobota 7.45 a jsem už vzhůru – nic moc. Zatracení popeláři, pracují tu i o víkendu a vzbudili mě. No, aspoň vám můžu napsat co se dělo minulý víkend... třeba dohoním své zpoždění :D

Minulý víkend jsme jeli za pani mámou Richey do San Franciska. Ne, jeli jsme do Berkley... pro nás to není žádný rozdíl...teda aspoň pro mě ne. O Berkley jsem před tim nikdy neslyšela a předpokládám, že většina z vás taky ne. Je to jako když řeknu, že bydlim v Santa Monice nebo v Los Angeles.

Anyway.... vyrazili jsme v pátek po práci. „Rychle, máš všechno sbalené?“ Jon už téměř startuje auto, zatímco já dodělávám poslední nezbytné věci před odjezdem. Nemám ráda fofry. Fofry fofry, spěcháme, Jon jede jako blázen rychle...ale jen kilák – než vjedeme na dálnici. Samozřejmě, je šest hodin večer, pátek před prodlouženým víkendem (v pondělí je Memorial day oslavující všechny veterány a padlé během válek)... zácpy tu jsou pořád, nikdy jsem nechápala, jak může celá dálnice stát i když se nestala žádná nehoda... vždyť co jim brání v jízdě? světla tam nejsou, závory tam nejsou, můžou jet až 65mílí za hodinu....tak proč nejedou aspoň třicítkou? Je to legrace, spěchali jsme abychom teď mohli sedět v autě jen pár metrů od baráku. A já mam hlad:D Naštěstí Joník je chytrá hlava a snaží se mi cestu zpříjemnit. Koupil do auta elektrickou zásuvku, co se zastrčí tam co je zapalovač .... a já si pak můžu dát do zásuvky svůj noťas (na baterku vydrží fakt jen chvíli). Ale to není vše. Nějak upgradoval svůj mobilní telefon, který nyní dokáže fungovat jako router a já mám WiFi připojení k internetu (jsem se teď Jona ptala jak to jako funguje abych vám to sem mohla hezky napsat a zamachrovat, ale blondýna vyhrála, možná Jon mluvil čínsky). Každopádně si můžu zadarmo a bez omezení (Jon má ve směšně nízkém paušálu internet a volání bez omezení) brouzdat na poměrně rychlém internetu... a už se ani nemusím bát, že mi dojde baterie. Wow. Pro mě naprostá novinka :D Někdy si připadám jak nějaká babička, která koukne do světa technologií. Každému je to naprosto jasné, je to denní záležitost a já na to zírám jak marťan. :D

Na netu ale brouzdám pořád... já raději využila možnosti kouknout na film:D Chudák Jon řídí a já se koukám na Válku nevěst (mimochodem pěknej jednoduchej film, žádná intelektuálka). Super. Škoda, že se mi dělá blbě už jak auto vidim. V koukání, a později ve psaní, si musím dávat časté pauzy, pouštět na sebe studený vzduch a koukat na horizont. V SF jsme byli asi třicet minut po půlnoci, tak to neni zas tak děsný. Letadlem by to bylo lepší, ale nemohla bych se dívat na můj film, plus jsme měli jednu důležitou misi.

Sobota – sprcha, uvítání, snídaně....a hurá na výlet. Mělo být krásně, což bylo přesně to, co jsme potřebovali. Pani Richey má nové fáro – BMW kabriolet, co má normální tvrdou střechu, takže když je zavřenej, tak se téměř nepozná, že má stahovací střechu. No, autíčko je to děsně vychytaný a chytrý. Kam se hrabe Jon a jeho telefonní router. Tohle autíčko už s vámi normálně komunikuje. Mu řeknete „chci zavolat panu Richey“ a on se zeptá, chcete vytočit ...“telefonní číslo“... řeknete ano, on vám to vytočí a už voláte. Zvuk je skvělej a mikrofon asi dostatečně citlivej, takže nemusíte mluvit zvýšeným hlasem. Do toho ale žvatlá pani z GPSky. Chcete vědět jaké bude počasí ve vaší cílové destinaci? Řeknete „zavolej asistenta“....a auto vytočí bmw službu, chlápek na druhé straně vám řekne co potřebujete vědět, včetně menu v restauraci a ceny benzínu :D

Vybrali jsme výlet do vzdálenějších hor s krásnými výhledy na oceán a hory, abychom se pořádně projeli. A samozřejmě pojedeme klikatou cestou po pobřeží. Slunce ale ne a ne vylézt z mlhy. I tak vyrážíme. Jdu samozřejmě dozadu, což mě moc netěší, ale jinak to asi nejde. Jon řídí. Tohle neni zrovna rodinné auto – pro chudáky na zadních sedačkách je minimum místa a sedačky nejsou nejpohodlnější. (grr, hlavně, že sedim v beee em vééé :D). Hned musíme vyzkoušet jak se sundavá střecha. Musim říct, že je to trochu strašidelný. Sedíte v celkem malém autě (teda tak vám to ze zadní sedačky připadá), hlavu blízko střechy, která se najednou z ničeho nic pohne. Zarachotí to a střecha se rozloží na tři části, které se pak zasunou do kufru. To vše se vám děje kousek nad hlavou... no je to divnej pocit. Ale cool.

Měla jsme dvě mikiny a čepici...a pořád nemůžu říct, že by mi bylo teplo. Vzadu na vás mnohem víc fouká (a to jsme nechali vytažená okýnka), plus nemáte teplý vítr z větráků. Ale zase se mi nedělá tolik špatně. To je dost dobrá výhoda. Výlet byl super. Všude se válela mlha jak v Tatrách (aspoň nebyli vidět davy lidí), vlhkost 99%, voda kapala odevšad. Zeleno, kytky, mechy. Dech beroucí výhledy nebyly, ale mě se to i tak líbilo. Šli jsme asi 10kiláků nahoru dolů, nahoru dolů, ale žádné zlomyslné slunce jako v LA a všude samá zeleň. Zde spousty fotek – převážně květin :D Pak jsme si zašli na vynikající obědovečeři do místní restaurace a dokonce jsme seděli venku (ale byly tam ty hřejivé lampy, haha).

Neděle – sprcha, vítání, snídaně... a pak se nám nechtělo nic dělat. S Jonem jsme spali až do desíti – nechápu jak jsme to dokázali, takže den utekl poměrně rychle. Stihli jsme jen nakoupit a zajít do muzea moderního umění. Mě umění nic moc neříká, ani moderní ani starý. Jsem jako malé dítě a mám ráda, když si na věci můžu šahnout, vyzkoušet je, užít si je i jinak než jen koukáním. Tady byli ostří hoši od ochranky a ty mi říkali – nesahej na to! Byla tam výstava fotografií Roberta Franka, který fotil někdy v 40. a 50. letech a jeho nejznámější kniha fotografií se jmenuje Američané a zachycuje Američany někdy v polovině 50.let. Bylo to nějaký přelomový, páč zachytil všední život Ameriky se všemi detaily jako je rasismus, chudoba, obsese auty a hvězdami, tvrdá práce versus politici.... no, vyvolal tim hodně skandálu. Mě se to líbilo hlavně kvůli tomu, že jsem mohla nahlédnout do té dané doby. Co měli na sobě, jak se bavili a tak. Nejvíc se mi ale líbili fotky z Londýna v 40.letech. Jak elegantní pánové chodili ve vysokých kloboucích a s hůlkou. Dámy byly překrásné. ... všechno bylo takové křehké.

Pak už jen večeře – Joníčkovy nejoblíbenější crunchies špagety od maminky, a film. Piši tyhle špagety nedělá, by si nikdy nedovolila. :D

Pondělí, Memorial Day – sprcha, vítání, snídaně...a procházka po Berkley kopcích. No, teď bylo hezky, teď svítilo sluníčko... když jsme měli před sebou dlouhou cestu domů. Po procházce nás čekala marocká hostina. Ale napřed – naše důležitá tajná mise – zmocnění se dvou skvělých bicyklů a jejich tajný transport do LA. Brácha Charlie, který nyní žije ve Francii, dříve závodil na kole, takže měl dobré vybavení. Jon se rozhodl, že by Charlie byl jistě rád, že kola nezahálí a někdo, on, je používá. Byl si tím jist, ale raději to Charlimu neřekl :D. Pani Richey a Bill (rodinné vztahy zde rozebírat nebudu, stejně je to celý komplikovaný) byli onehdá v Maroku a chtěli si tu cestu připomenout či co. Bill přinesl recept a ingredience, a začala „kuchtící“ párty. Všichni se připojili a pomohli vytvořit mnami jídlo. Kuskus s karamelizovanou mrkví a oříšky, masové koule se zázvorem, jogurtový dip s mátou a citrónem, a vynikající salát. K tomu marocké víno a samozřejmě zákusek – přesladký trojúhelníček s medem a oříšky. Mňňňam!

Cesta domu nebyla tak hrozná. Sice jsme taky stáli v zácpě, ale já si brouzdala netem a jedla lentilky – vše co k radosti potřebuju. :D Sice mi poslední hoďku bylo špatně, ale co :D

Tak ať i vy máte vše co k radosti potřebujete a ať vám neni nikdy špatně:D

Vaše Piši

PS: Jon teď má nové horské a silniční kolo. Obě jsou lehounká jak pírko, skvěle vybavená, odpružená.... takže chce pořád jezdit na kole. Už nám chystá svačinu, to zas bude příběh :/

Už jsem potápěč!

2009-05-28T17:28:00.007-07:00

Na minulou neděli jsme měli na-plánovaný poslední ponor a dokončení potá-pěčského kurzu. Znamená to žádný výlet do hor ani nikam mimo město, zůstali jsme tedy v LA.

Ačkoli pokaždé říkám, že na kolo už nesednu, zase jsem se nechala přemluvit. Tentokrát na výlet podél pláže z Pacific Palisades do Torrence a zpět. Je to 66km sice po rovině, zato ale s velkým protivětrem (který, jak se zdá, vždy fouká proti, ať jedeš kam jedeš). Jon počítal se čtyřmi hodinami a tak nevzal svačinu :(

I kdybych byla schopná ujet to za 4 hodiny tak stejně ...cože, bez jídla?! Já měla aspoň pití, on peníze:). Ten den byla mlha a chladno, ale během dne se to mělo roztrhat a být krásně. Na pláži bylo miliony lidí a na stezce dva. Všichni sportovali – na kolech, na bruslích, běhali, chodili... Takže to byl trochu slalom. Nicméně první část – 33km – jsme zvládli za dvě hoďky. Pro mě rychlost neuvěřitelná. Už mě bolely záda, zadek a byla jsem pěkně unavená. A měla jsem hlad. Za dobré výkony, a aby mě umlčel, vzal mě Jon do mexické restaurace El Torito a jako doma dali jsme si k jídlu pivo. Jídlo bylo obrovské, tak jsme si dali další pivo. A to mě stačí... :D Už se mi nikam nechtělo, převládla ve mě malá holka, která bude dělat vše jen aby nemusela šlapat na kole. Tak jsme se museli projít po mole, prohlídli jsme krámky, koupili churro (mexická pochoutka – dlouhá tyčkovitá kobliha obalená v cukru a skořici), vyfotili se s ptákama.... Nakonec mě na kolo dostal, ale cesta domů trvala hodiny čtyři.

V neděli jsme vstali brzy ráno a vyrazili směr marína. Já zabalila burákové cookies s lentilkami a česnekové bulky, co jsem stihla ještě po sobotní túře napéct, Joník ovoce, vodu, sendvič... no já nevim, zase jsme měli jídla pro celou armádu... ale jídla není nikdy příliš :D Tentokrát jsme se jeli potápět rovnou z potápěčské lodi. Původně jsme se měli potápět z pláže, ale to nevyšlo – podmínky byly příliš drsné :D Potkali jsme se s novým instruktorem, Randym (Ron už byl někde pryč), zkontrolovali výbavu a vyrazili na malé asi patnáctimetrové loďce směr ... no směr jih :D Moc rychle to nejelo a vlny nebyly malé... začalo se nám dělat blbě. Elena a Alex si zapomněli vzít „kinedryl“ , tak jsem jim nabídla cookies. Ze své zkušenosti z Alijašky vim, že je horší než lepší nic nejíst... „žaludek na vodě“ na vodě nedělá dobrotu (hah, to vlastně platí i když jste na vodě, rozuměj Vltavě, ale trochu z jiného důvodu:D ).

Počasí pro potápění jako dělané – zataženo, zima, vlny,... a voda měla příjemných 11°C. Dorazili jsme na místo určení – nijak zvláštní, jen hodně kelpů alias vodních palem (dle slovníku chaluha, plovoucí louka či hnědá mořská řasa). Oblékli jsme se a hurá do vody... pro mě opravdu hurá – když si obleču neopren, hned se mi začne dělat špatně (ještě víc než před tím). Neopren škrtí všude a nejvíc na krku, smrdí a vybavení je těžké... prostě žádná pohodička. Když jsem ve vodě, je to trochu lepší a pod hladinou je to nejlepší, páč tam nejsou tolik vlny.

Všem nám zbývalo dodělat tři dovednosti – sundat a nandat masku (to se musí dělat pokaždé), záchranné plavání (vyplavat na povrch bez použití přístroje, to kdyby nám došel kyslík) a navigace s kompasem pod hladinou. Pohoda, to zvládnem během prvního ponoru, a druhý ponor už bude náš první opravdovský ponor,... s oprávněním! Jeeej. Vše dohodnuto. Voda byla ledová jak ďas, viditelnost tři metry. Báječné. Rozhodli jsme se sestupovat po „kotvovém“ laně, jen do hloubky asi deseti metrů a od tud jsme měli plavat na hladinu bez použití přístroje. Napřed Alex, Elena, pak já (asi). Nějaký dohady, já ale nevim o čem... a zase sestupujem. Dobře, sejdeme se dole, najdeme si nějaké místo a tam všichni sundáme a nandáme masky. Sestupuju, sestupuju... voda je ledovější a ledovější, viditelnost horší a horší. Hned vedle mě sestupuje instruktor, tak je to dobrý. Nad námi se plácá Elena s Alexem. Sestupuju sestupuju, vidim naprosté h... a hle, dno! trochu mě to překvapilo... všude samé hvězdice a další potvory, málem jsem na ně „spadla“. Instruktor mi ukáže, že se mam chytit kamene a sundat a nandat masku. Pohoda, jen ta ledová voda na obličej byla trochu šokující. Elena s Alexem ještě nedoplavali, tak instruktor naznačil, že mam počkat, a odplave. „Sedim“, čekám, ale nikdo nejde. Rozhlédnu se a všude tma. Tma, zima, ticho. Nikoho nevidim, slyšim jen svůj dech. Aaaaa, straaaach. Jsem tam úplně sama, pomóooc. Najdu kotvu, lano a začnu stoupat. Nechci tam být sama. V půlce mě ale odchytí instruktor a naznačí, že mam jít zase dolu, do zimy. Pak si začneme plavat. Já pořád čekám, co jako se děje. Ale on mi ukazuje humry (má baterku) a jiné potvory a jen tak si plaveme. Držim se ho jako klíště, nechci se ztratit. Musim si pořád připomínat „vždycky můžeš přeci vyplavat nahoru“, jinak by mě popadla panika. Po asi patnácti minutách jen tak plavání (nemám ani šajn, kde vůči lodi jsme) mám plavat podle kompasu. Kompas je jediný co moc nezvládám. Je to takový divný... anyway, instruktor ukáže tři sta, tak jedu tři sta. Víceméně se jen snažím plavat rovně. To se mi daří, plavu prý skvěle rovně, ale přitom stoupám. Prostě jsem trochu chlap no – multitasking nezvládám :D I tak jsem dostala pochvalu a příkaz jít na loď. Tam už seděl Alex a blinkal, Elena šla pod vodu sundat a nandat masku.

Když i Elena se vyškrábe na loď, vyměníme kyslíkové bomby a já jsem ready to dokončit. Alex ještě musí udělat všechno, Elena orientaci s kompasem. Je mi zima a na lodi se mi dělá blbě. To se bohužel dělá i Alexovi a Eleně. Jejich řešení je ale jiné než moje. Místo toho, abychom to měli co nejdřív za sebou, plus pod vodou se blbě nedělá, páč to nehoupe, rozhodli se odpočívat. Elena začala spát nebo co, Alex jen tak seděl. To trvalo asi hodinu. Já klepala kosu, plus se mi dělalo taky blbě... oh jo, víte vůbec, že Jon tam byl celou dobu taky? No joooo, moc mi pomáhal. Takže ten se teď tak trochu nudil (ještě, že jsme měli cookies) a instruktor jen pořád opakoval, pod vodou je to lepší... bla bla bla.

Konečně.... jen co se trochu pohnuli, nandala jsem obleček a hupsla do vody. To už jim pak nezbývalo než se připojit. Alex skočil, Elena už už ... ale ještě se musela ublinknout... uuuuh, chudák. Zatímco já a Elena jsme čekaly na hladině, Alex se ponořil „na půl cesty“, kde si měl sundat a nandat masku. To on nesnáší, páč mu to nejde. A tentokrát mu to taky nešlo. Vyplaval na hladinu málem utopenej, a řekl, že končí. No, spíš instruktor mu to asi řekl, a šel na loď. Instruktor, já a Elena jsme se ponořili na dno a udělali malou průzkumnou výpravu. Zdálo se mi, že je ještě větší zima než prvně. Viděli jsme jen pár věcí, na které Randy posvítil. Jinak téměř nic. Říkala jsem si: „proč jsi sem teď podruhé šla? vždyť už máš vše hotové...“ ... to samé se mě ptala Elena s Alexem před tím :D No, ale musí se přeci využít každé šance. Teď už aspoň vim, že tzv. hřebenatka, neboli mušle co všichni rádi jedí, je téměř neviditelná a já sama ji nikdy nenajdu. Je desně maskovaná :D

Pak už jen dojedení cookies a dalších dobrot (Alexovi již bylo hej a tak si taky pošmákl), vyprání neoprenů a dokončení papírování... A Piši už má potápěčský certifikát! Jeeej :D

Vaše potapěčka Piši

PS: Chudák Alex to nedokončil a to hned další víkend odjížděli na Kypr, kde měli v plánu se vydatně potápět.

PS: Fotky jsou zde.

Pokračování výletu do hor

2009-05-24T22:12:00.002-07:00

Zrovna jedeme autem do San Franciska…. je toho tolik, co se přihodilo a já prostě vůbec, ale vůbec nestíhám psát. Úplně vás zanedbávám …fuuuj. Cesta trvá asi 5 až 6 hodin (záleží na dopravě a jak moc bude Jon překračovat povolenou rychlost), takže mam spoustu času :D (teda než se mi udělá špatně) Bude to dlouhé, takže si udělejte kafčo, rozbalte sušenky a pohodlně se usaďte… a nebo to vytiskněte a vemte víte kam… stejně je to taková záchodová literatura :D

Jak pokračoval výlet do San Bernardinských hor

Celé to cyklopeklo jsem přežila jen díky myšlence na odměnu, která mě čeká (a na pálící se kalorie a krásný zadek:D) ... kempování – oheň, gril, špíz a... a studená plzeň. Našli jsme úžasný kemp - každý stan má své soukromí, vlastní parkování, vlastní ohniště a vlastní stůl s lavicemi. Naše místo bylo obzvláště krásné, s výhledem, mrkněte na fotky. Rozbalili jsme náš nový super malý staník a začali jsme vyndavat jídlo. To už jsem měla fakt hlad. Kabanos, kuřecí párky se špenátem a tofu, slanina, salsa, guakamole, chipsy, sendviče, chleba, nějaký věci na snídani, na další oběd.... bla bla... prostě je toho hodně. Zatímco Jon udělal oheň, což by v Kalifornii nemělo být moc těžký, Piši připravila vynikající špízy do kterých přidala vedle obvyklých věcí i houby, což bylo moc dobrý. Všechno hotovo, ale musíme čekat až oheň bude menší a budeme moct dát věci na gril. Ale nešlo to vydržet, byli jsme hladoví a všechno vypadalo tak dobře... jen co to trochu vypadalo, hodili jsme pochoutky na gril. A ke špízům ještě co zbylo – párky a slanina. Jenže všechno začalo pouštět tuk a ten přidal ohni grády a oheň pohltil naše jídlo... neee. Na otálení nebyl čas, pro jídlo cokoli, strčili jsme ruce do ohně a jídlo zachránili. Škoda, že polovina našeho potěšení spadla do ohně a shořela. Nakonec to ale nevadilo, stejně jsme měli až moc a museli jsme kousek vyhodit(neee, plýtvání jídlem). U nás doma bych vzala zbytek párku a hodila ho do křoví, ať si zviřátka pochutnaj,... nebo do ohně, že... no problem (taky že jsem chleba do ohně hodila, ale pssst).. tady se to ale nesmí! Jsou tu totiž všude medvědi a pumy. A ty nechceme nikde blízko našich stanů! Medvědi si začaly zvykat na turisty a jejich druh jídla, pak se dobývají do stanů a aut, nebo do odpaďáků. Dlouho jsme u ohníčku nevydrželi, omrkli jsme polárku a šli do hajan. Do našeho mikrostanu. Až na to, že „někdo“ ho chtěl mít úplně zavřenej páč mu bude ziminka a já se zase bála, že se udusim , to bylo v pohodě. Zima v noci stejně byla, takže jsme se moc nevyspali. Probudila jsem se jen po pár hodinách a už byl den... ne, to jen měsíc svítil jak "kuří voko" (by řekla moje babička).

Druhý den jsme vstali brzy, ale již v devět bylo horko, ten den se měla teplota vyšplhat přes třicítku. Jelikož jsme na všech horách v okolí už byli, zašli jsme se poradit do turistického centra. Zálesák v zeleném nám poradil jít tzv. Ďáblovu stezku – začne se nahoře, sestoupí se asi 300výškových metrů do údolí a pokračuje se podél krásného potoka k dech beroucím vodopádům. Celkem 10mílí (16km), krásná cesta údolím, pravděpodobně stín a možnost koupání... zní to ideálně. Už jsem se těšila. Bude to super. Cestu jsme našli lehce, vzali jsme malou svačinu a vyrazili. Sestupování bylo fajn, všude byly krásné květiny, výhledy... no problem. Postupem času mě nadšenost a přebytek energie opouštěli a začalo mi být horko, ale vše bylo ok. Přišli jsem dolů k potoku, byl moc pěkný a pěkně ledový. Příroda byla nádherná, jen mouchy začaly otravovat. Ale nic nevadilo. Vydali jsme se po proudu k dech beroucím vodopádům, .. už jsem se těšila jak se vykoupu. Cestička se pomalu začala měnit – byla menší a menší. Nikdo nikde nebyl, ticho a polední slunce svítilo jak ďas. No dobře, bylo vedro... ale co, aspoň se vykoupem. Vodopády mají být už jen jednu míli. To bude pohoda. Dáme si tam svačinu, odpočinem a všechno bude zase dobrý.

Cestička začala mizet. Sem tam se objevila hromádka kamenů značící cestu – bez nich bychom ani nevěděli, že tam nějaká cestička je. Lezeme přes obrovské kameny, prodíráme se křovím, pícháme se o kaktusy a jinej hnus. Do toho protivné mouchy, lezou nám do očí a do nosu, nevidím přes ně na cestu. Rukama mávám jak na prvního máje... asi už mi rostou bicaky. Ale přeci ten vodopád tu musí být... už za tímhle rohem, tady, tady to bude. Pokračujem, jdem už hodinu a půl a vodopády nikde. Cesta nikde, jen samé křoví a kaktusy. Několikrát na nás přijde myšlenka na návrat, ale pak si řeknem „ještě kousek“ a jdem dál. Vedro, mouchy, hlad a hrozitánská cesta. Držim se... chci k vodopádu. Nevím proč, ale jsem fascinovaná vodopády, pro ně udělám cokoli. Ale když mi kaktus probodl žílu a krev tekla proudem, měla jsem toho už dost. Byl to pro mě konec. Sedli jsme k potoku a shodli se na tom, že vodopády jsou jen mýtem a lákadlem na turisty. Ve skutečnosti tu žádné nejsou. Zatímco jsem se koupala v ledovém potoce a omývala krev, Jon přeci jen nevydržel a šel se podívat dál po proudu. Já už nejdu ani krok. Byla jsem vyčerpaná, hladová, s úpalem (či úžehem, vždy zapomenu co je co) a s obrovskou modřinou na noze (kterou ještě mám). Nejhorší na tom bylo, že jsme museli ještě zpět.

Byla asi jedna odpoledne, to největší vedro, a nám docházela voda. Nedá se ale nic dělat. Rezignovala jsem a drápala se nazpět. Byla jsem tak unavená, že už jsem ani mouchy neodháněla – jen když jich bylo před mým zrakem tolik, že jsem nic neviděla nebo bylo příliš mnoho návštěvníků na vodní párty v očích. Už jsme nemluvili, jen šlapali.

Snad bych pomalu usnula za chůze, když mě najednou probudilo něco přes cestu – had – obrovskej! Lekla jsem se hrozně. Ale nebyl důvod, had ležel nataženej, jen hlavu zvednutou a kouká na nás, jinak nic. Co teď? Tak zadupeme – nic, hodíme malý kamínek – nic, hodíme větvičku – nic. Had jen na nás kouká a říká si: „co to ty dvě legrační opocené postavy chtěj?“ ... házíme co jde – původně jsem Jonovi zdůrazňovala, ať ho hlavně netrefí, jen vedle něj... ale hadovi bylo vše jedno – i když obrovský šutr spadl přímo na něj. Už jsme nevěděli co a mysleli že ho teda překročíme, když mu stejně nic nevadí, had se na nás podíval a začal se pomalu, pomalinku šinout pryč. Dal si na čas, nikomu se totiž v tom vedru nechtělo moc hýbat. To jen my dva blázni a šílené mouchy jsme byli v pohybu.

Když jsme po 7 hodinách šlapání uslyšeli řev motorky, byli jsme šťastní. Hurááá, civilizace! A hlavně – hurááá klimatizace, hurááá voda! Takhle děsnej výlet jsem snad nikdy nezažila... i když... tatínek má taky dobré trasy :D

Jsem strašila... ale pro dnešek je to vše. Mějte se krásně moje růžovky a nezapomeňte se dostatečně hydratovat.

Vaše Piši

Probuzení do reality aneb Dobrý den pane Němečku, konzulární úředníku

2009-05-13T15:31:00.002-07:00

Píšu ještě plná emocí a rozčarování, takže jestli můj článek bude trochu zmateční, tak... „sorry fole“ :D

Když jsem poprvé měla ve státech někam volat, bála jsem se. Snažila jsem se to odkládat, vyhýbat se tomu... i dnes ještě nerada řeším věci, kterým nerozumím, ale udělám to. Volala jsem do bank, na miliony customer service, mluvila jsem se zákazníky, mluvila jsem s dodavateli, mluvila jsem s potencionálním zaměstnavateli.... prostě myslím, že už jsem to docela dobře zvládla.

Naučená z domova se při zvedání telefonu představuji, ale už jen jménem, páč TADY se na příjmení nehraje (v Čechách zase jen příjmením). I tak dělám víc než většina lidí. I v obchodních vztazích se používá jen křestní jméno, neznalost vykání přispívá k více familiérnímu jednání, přátelštějšímu a příjemnějšímu. Aspoň tak se mi to zdá.

Jako zákazník či klient jsem už také volala na různá místa – zrovna dnes jsem si musela trochu postěžovat na dishnetwork, ale jinak volám pro info do obchodů, lázní, různým poskytovatelům různých služeb či prodejcům zboží... nebo objednávám jídlo, pití, oblečení, ... vlastně i s lidmi z univerzit jsem mluvila. Vždycky vše ok, i když jsem byla dost nervózní.

Vždycky říkám: "Hello, tady Petra" nebo něco v tom smyslu. Což může být pro některé lidi co poskytují služby i divný, protože není neobvyklé oslovovat různé lidi: "Hi there"... což je jen takový "Ahoj ty tam"... prostě na formality se tu nehraje. Proč taky, když znalost vašeho jména je pro poskytnutí služby či odpovězení otázky úplně, ale úplně zbytečné. Všechno má probíhat rychle, žádné chození kolem horké kaše. Přeci jen čas jsou peníze.

Dnes jsem ale volala na český konzulát v Los Angeles. Kamarádka Ivana mi řekla, že promítají Nestydu. Na stránkách konzulátu nic nebylo (nejnovější info je snad ještě z minulého roku) a tak jsem se rozhodla tam zavolat a zjistit, zda taky mají anglické titulky. Chci přeci, aby Jon šel s námi.

Volala jsem snad milionkrát. Na oddělení pro kulturu byla plná schránka a sekretářka to nebrala. Na další oddělení jsem si netroufla volat, přeci jen nic o vízech, imigraci či financích vědět nechci a uvědomuji si, že zaměstnanci na těchto odděleních jsou asi zaneprázdnění.

Když můj telefon vyzvání po milionté první, už ani nedávám pozor a brouzdám po netu. Nedávám si moc šancí, přeci jen mají pracovní dobu jen do oběda a nepředpokládám, že Češi budou pracovat přes čas. Najednou to někdo zvedne a říká: "Český konzulát, dobrý den". .. Já celá v šoku ani nevím jak se česky mluví. Z pomocí jen instinktů vybalím: "Dobrý den, tady Petra, chtěla jsem se zeptat, vy dnes hrajete Nestydu?" ... Muž na druhém konci drátu byl asi také překvapený. Přeci jen, jestli byl po polední siestě, tak jsem na něj mohla být moc rychlá. Bohužel jeho reflexy nepracovaly na sto procent... nebo bohužel ano... a proto odpověděl: „Hmmm, hmmm... no tak se aspoň představte příjmením a ne nějaká Petra“... co? tak hrajou?....odpovídám: „hmmm, co? no to přeci není vůbec podstatné“ ... pán se zberchal a už na mě spouští: “no je to slušnost ne? ne jen tak nějaká Petra“... chce se mi hádat, opravdu chce... jeho tón mi totiž připomíná učitele kárajícího prvňáčka kvůli maličkosti.... rodiče mě vychovaly ale slušně, on už nemusí, proto povídám: „ano, a vy se jmenujete jak?“...“Němeček“...“dobrý den pane Němeček, tady Petra Pischeková, hrajete dnes večer Nestydu?“ ...“ ano, hrajeme“ .... „Tak jsem se chtěla zeptat, jestli jsou k tomu anglické titulky“...“ano, jsou“.... pak už jsem chtěla jen dodat, děkuji vám za rozhovor, ale normálně jsem poděkovala a rozloučila se. Zapoměla jsem se zeptat na parkování, ale co... jsem ráda, že mi srdce funguje. Tepalo totiž jako divé.

Tak moje milé růžovky, mějte se krásně a koukejte se chovat slušně.

Vaše

Petra Pischeková bytem Blogspot 33, Intervillage, 90210, identifikační číslo 123321, věk jak kdy, vlasy světlé, oči modré, postava menší, atletická (spíš snaha o to):D

Výlet do San Bernardinských hor aneb...

2009-05-12T15:55:00.005-07:00

… To za-tra-ce-ný vedro, to za-tra-ce-ný vedro,

ta žhavá koule se z mý žízně zatraceně raduje...

Tak bylo už třeba vyrazit na výlet, vyvětrat se malinko...plus Piši nedávno cítila vůni ohně a dostala děsitánskou chuť na buřty, kemping a pivo. Joníček jako správný muž rozhodl, že jedeme do hor. Dobře, v sobotu jsme vstali brzy a... a jeli jsme koupit stan (Ten minulý se nám rozbil, když nás přepadl hrozitánský big bearovský virus a Jon musel rychle, mezi návštěvami toalet, skládat stan. Piši v té době byla už mrtvá v autě.) ... a jeli jsme koupit jídlo... jídlo na víkend za snad sto dolarů J Vypadalo to, že kupujeme jídla pro celou vesnici... ale co když bude hlad? Koupili jsme vše plus něco navíc na oběd, večerní grilování, snídani, oběd, a samozřejmě na zapití. Vybavení, auto narvané k prasknutí (a to Jon nemá žádného Smarta) vyjeli jsme. Bylo 28stupňů... neboj v horách bude chladněji.

Vyjeli jsme do výšky 2.000 metrů a bylo pořád stejně vedro, jen ta mlha co byla dole u oceánu zmizela a slunce pralo ještě víc. Začali jsme hledat ten nejlepší kemping, pak jsme se ještě trochu nesmyslně projížděli, ale asi ještěže tak, jelikož bylo právě poledne a nic živého se raději nehnulo. Dobře, tak ubytko necháme na potom, pojďme za sportem. No sport bylo už dojít si na záchod v tomhle vedru, ale my se rozhodli pro cyklovýlet. Jon snad objevil kolo a začalo ho to děsně bavit. A je zde zase přímá úměra, čím méně to baví mě, tím víc to baví jeho. Za cíl jsme si dali projet 11mílí (35km) uzavřenou horskou cestu přes nejvyšší sedlo (2 408mnm). Cesta byla v roce 2004 stržená vodou či co a od té doby byla uzavřená.

Zaparkovali jsme u závory, vylezli z klimatizovaného auta a bacilo nás to. Rychle jsme snědli čokoládový cookies, ujistili se, že máme dostatek vody a vyrazili. Přeci to nemůže být moc zlý. Ale bylo... hned v první zatáčce jsem dostala krizi... cesta šla pořád jen nahoru a nahoru. Jon měl dobrou náladu a zase je tu přímá úměra, čim jsem unavenější tím víc má on energie, čim jsem naštvanější tím víc on je radostnější... ale teď mě nedostane, nedám se. Nebudu si stěžovat a budu šlapat. Nene, mě nerozhází. První polovinu výšlapu nahoru jsem jela opravdu pomalu, myslela jsem, že se upeču... kolem mě provokativně kroužil Jon a na stráních se válel sníh do kterého jsem fakt chtěla skočit. Vážně jsem uvažovala, že vydám veškeré své síly na to, abych se rozjela a po hlavě skočila i s kolem do hromady sněhu. Vůbec mi nevadilo, že už byl trochu špinavý,...a pravděpodobně i dost tvrdý. S neustálou myšlenkou "nene, mě výlet nezkazíš, já se nevzdám" jsem si našla rytmus a začala šlapat, nekoukala jsem ani na sníh, ani do dálky na třepetající se vzduch, jen dolu a na-a-dech, vy-y-dech. Najednou koukám, že Jon kolem mě už nekrouží a já jsem sama ve předu. To mi dodalo ještě energii a já šlapala jak o závod. Dala jsem do toho vše. Však už pak pojedu jen dolů. Dokázala jsem to, jsem na hoře! Jupíííí.... jo, ale to byla teprve první čtvrtina.

Dojeli jsme do sedla, které bylo ve výšce 2.408mnm. Asi řídkej vzduch nebo že jsme blíž slunci, ale já jsme červená i... ne, tam jsem černá, páč má sedačka se drolí a pouští barvu. Znamená to, že jsme urazili převýšení 400 metrů a teprve 6 mílí (necelých 10km). To není možný, mě to připadalo jako nejméně patnáct. No, ale nestěžuji si, nic neříkám, a jdu si užívat dlooouhý sjezd dolů – na druhou stranu pohoří. Jen co se to trochu rozjede, prásk... prásk, prásk... obrovský brouci se snaží shodit mě z kola. A zase, prásk prásk, do mého pravého oka, prásk prásk... do obličeje to fakt bolí hodně, do těla je to hodně nepříjemné. Divný, mířili hlavně na mé pravé oko. Kvůli těm lítajícím krávám si vůbec neužívám sjezd dolů a málem minu i skupinu snowboardistů užívajících si na posledních zbytcích sněhu. Jaký to asi je lyžovat, resp. jen tak skákat přes zábradlí a skokánky, ve třicetistupňovém vedru? Chvilku se zastavíme a pozorujem je. Zdá se, že vedro jim moc nevadí, někteří mají i zimní kalhoty. Oko se trochu zberchá a můžeme jet dál. Ale ani teď to neni lepší a do cíle přijedeme jak kdybychom měli neštovice. Dáváme sváču a už je vidim... létající krávy... ten brouk má minimálně pět centimetrů a váží dvacet deka. Něco tak obrovskýho létajícího jsem ještě neviděla. Tenhle do mě ale narazit nemohl, to bych opravdu spadla a už se nezvedla.

Ach jo,... a teď zase zpět nahoru. Jsme ve výšce 2001m.n.m. což znamená stoupání zpět do sedla je zase 407 výškových metrů, násobeno 30°C a řídkým vzduchem, rovná se Piši smrt na druhou. Nene, zase se nedám, už vím co dělat. Musim nasadit rytmus. Rytmus se ale nasadit nedařilo, pořád jsem si musela přesedávat, bolela mě ...zadek... , bylo mi vedro a v hlavě se mi pořád honily myšlenky „už nemůžu, už nemůžu“. A to neni nikdy dobré. Jon byl daleko přede mnou a to taky neni dobré. Znáte přeci přímou úměru. V jednu chvíli začala kolem mě kroužit vosa, to je znamení, fakt bych měla přidat. Ale vosa nepřestala a klidně si kolem mě kroužila v pravidelných elipsách asi dva kilometry. Děsně mě rozčilovala – co si to machruje? Se jí to lítá když ani vítr nefouká.

Několikrát jsem byla rozhodnutá, že to vzdávám a čekám ve stínu až přijde noc. Jenže stín nikde nebyl. Jon naštěstí netuší nic o přímé úměře, a nebo tuší ale neni jako Piši a neužívá si, že mu to jede na úkor druhých. V polovině stoupání na mě počkal a nabídl mi výměnu kola, jelikož jeho je mnohem lehčí a má lepší sedačku. Trochu jsme se zastyděla ale výměnu jsem ráda přijala. Hned se mi jelo lépe. Plná nové energie jsem začala šlapat, Jon ještě něco mrmlal o tom, jak je mé kolo báječné, ale to já už pádila k výšinám. Už budu zase první... jeee. Blížíme se k vrcholu a Jon mě začíná dojíždět, něco plácá a já se rozjíždím a ždímu energii, abych ho nenechala vyhrát. Vyhrát závod o kterém neví a který bych bez jeho pomoci ani nedojela. Ale.... ale neudělala jsem to. Minule jsem byla první já, teď si právem zaslouží být první on. Nevim, co letělo hlavou jemu, ale já měla hloupý dobrý pocit. ... hej, a třeba to jen říkám, a třeba bych stejně nevyhrála. Kdo ví. Dolu k parkovišti se už sjíždělo dobře. Brouci na téhle polovině nebyly, jen kameny na cestě, ale to mě nerozčílí. Byla jsem ráda, že jsme v autě. Od sedačky mam zničený kalhoty a od slunce záda a ruce. Teď jsem spálená a loupu se, fuuuuj. FOTKY JSOU ZDE.

Jak to bylo dál napíšu třeba zítra. Teď se jdu dělat krásná na „večeři s rodinou“ J

Ať závodíte s kýmkoli hlavně ať zvítězíte sami nad sebou J ... dává to smysl?

Vaše Piši

A teď si na vás posvítím...

2009-05-08T17:10:00.002-07:00

Mám nový google analytics... Joníček mi ho zařídil. Ono totiž kdybych byla dobrý blogař, tak si tak můžu vydělávat peníze. Od té doby, co se Jon o tom dozvěděl, tak mě škádlí – proč si hledáš práci, můžes si vydělávat Piši blogem :D... no to byste sem museli chodit trochu častěji :D

Tenhle google analytics mi ukáže všechno... kolik jsem měla návštěv, kolik jste tu strávili času, odkud jste, zda jste připojený kabelem, jaký jazyk používáte, jaký máte operační systém a browser, jaké máte rozlišení na monitoru nebo co, zda používáte Javu, jak moc jste mi věrní, na kolik stránek jste se podívali, vaše bydliště, pohlaví a co máte na soběJ ... prostě všechno.

A vidím tady že Budějovice zahálí – mamíííí, a mam tu i návštěvu Jíti z Brna J A zdravím do Oklahomy! :D

Nejvíc návštěv mam ze Santa Moniky... haha, si chodím na vlastní blog :D a v angličtině ... to je Jon:D

Je až strašidelný, kolik toho na vás zjišťujou, tohle jsou jen volně dostupné info, pokud si zaplatím, napíši mi i vaše koníčky, milence, co používáte za prací prášek, na čem jste závislí a co jste měli k večeři. Všechno... a maminka se bojí, že tu zveřejňuju důvěrnosti. Že si mě někdo vyčíhá... v dnešní době technologií a našeho dobrovolného rozdávání soukromí na facebooku, icq, skypu, hi5, blogu a kdo ví kde ještě, snad neexistují tajnosti. Máme o naše soukromí víc dbát? Hrozí nám nebezpečí?

Já se nebojím, jak je vidět. Nemám úspěšnou kariéru, nehodlám být politikem, ani nejsem dcerou prominentních milionářů, zdá se, že nemám co tajit. Je to ale opravdu tak? Na jednu stranu se tak pečuje o ochranu osobních dat, je tu náhubkový zákon a diskuse o využívání odposlechů...a já si říkám, když nedělám nic špatně a jsem poctivý člověk, tak mi přeci odposlechy nemůžou ublížit. Sem s nima, odposlouchávejme vše a všechny. .. Na druhou stranu ale, co když nedělám nic špatného, ale někdo to narafičí aby to vypadalo, že dělám? Nebo prostě zneužije informací pro svůj prospěch? Ne že by se to už nedělo i nám obyčejným lidem, ale ještě mě to neobtěžuje. Všimli jste si toho, že když si dáte do vyhledávače třeba RedBull, tak se vám později začnou objevovat reklamy na Redbull?

Tak si tak říkám, kdo a kde asi má napsané a uložené, že hledám ploutve, potápěčský kurz, že používám tento druh šamponu a tento druh kosmetických přípravků, že často brouzdám po Victoria´s Secret, Levisu, Dieselu, ale přitom mám na účtu téměř nulu. A kdyby se někdo pořádně podíval na všechny tyhle informace a dal to dohromady... co by si řekl? To by mě zajímalo... řekl by si, že je to zajímavé? Hrozné? Chtěl by mě poznat?

Tak moje růžovky, ať už si své soukromí chráníte zuby nehty nebo je jednoduše vystavujete na obdiv, buďte v něm moc moc šťastní. A pište a choďte sem: )

Vaše Piši

Potápění II - Katalina

2009-05-08T10:53:00.004-07:00

Než vám povim jak to bylo dál, chci říct: díky díky díky za komenty, jsem ráda, že můj blog čte také někdo jiný než mamka:D Díky! Ivo ty dostáváš metál :)

Abych dostala super certifikát, že jsem potapěč, musím s instruktorem absolvovat čtyři ponory v oceánu a během nich mu ukázat, že umím všechny dovednosti. Já se chtěla jít potápět normálně z pláže nedaleko našich učeben, ale Elena chtěla jet napřed na Katalinu.... nu nakonec vyhandlovala dobrou cenu, takže pro mě to nebylo ani o centik dražší, tak jsem jela ráda. Katalina je nádehrný ostrov s úžasnou dovolenkovou atmosférou ležící asi 40km od pobřeží Los Angeles. Je tam krásný potápění s menšími vlnami, voda teplější a dokonce už udělali do oceánu i schody, aby se tam potapěčům dobře chodilo. Super.

Ve čtvrtek jsme vyfasovali veškerou výbavu, včetně slušivých 7mm neoprenových obleků a kapucí, kyslíkových bomb, regulátorů, závaží... prostě komplet všechno. A tohle všechno plus svačina (pro mě obrovská) jsme si měli přinést na tu Katalinu – žádný servis, nejsme totiž nějací jasoňi, ale drsní potapěči. Ach jo. A drsní potápěči taky vstávají ve čtyři ráno, aby stihli nejprvnější trajekt. Ufff. A to se ve všech manuálech píše, že máš být před potápěním dobře odpočatý a silný. Naštěstí pro Piši – má Joníčka. Napřed Piši myslela, že to všechno zvládne sama a nabídla výlet bez vedlejších úmyslů, jen z čiré slušnosti, ale během dne se přesvědčila jak je Joník pro její život nezbytný a byla mu moc moc vděčná, že jel s ní. O to víc, že nemělo být vůbec slunečno, naopak mělo pršet.

Takže sobota ráno, čtyři hodiny – měli jsme připraveno snad úplně všechno, abychom co nejvíce zkrátili čas, od jídla až po ponožky. Taky jsme mohli během patnácti minut vyrazit. Dlouhá cesta do Long Beach, nastěstí ale Joník řídí... hned tady si uvědomuju výhodu...pořád totiž ještě spim, i když mám oči otevřené (ve 4 ráno mi naměříte IQ 60). Ron, náš instrukotor, tam už čekal. Přivezl si na nás posilu – Johna. Oba starší pánové v devátém měsíci těhotenství. Kamkoli jdete/nesete své vybavení, máte si dát závaží na tělo, aby se to lépe neslo... takže dobrá posilka, když já měla deset kilo závaží... tse, a to cvičim jak se dá. Ještě, že mi Joníček vzal tu kyslíkovou bombu, ta má asi taky deset kilo, a tašku s vybavením, ta měla taky tak deset kilo. Díky.

Před potápěním se nemá pít (tak jsem si večer dala vínko), máš se hodně vyspat (tak jsme vstávali ve čtyři... ale já stejně nemohla spát) a nemá se jíst těžké jídlo (tak jsme si dali „snídaňové burrito“ s vajíčkama, fazolema a dalšími dobrotami). Cesta utekla až přliš rychle. Ani jsem se nestihla vyspat. Katalina express to zvládá za hodinu. Dost rychlý, ne? Zase vytáhneme všechny ty krámy a doneseme je do auta, které je odveze na místo potápění. My jdeme pěšky k tzv. kasinu, kde je ten slavný potapěský ráj. Je to rezervace, kam nesmí žádné lodě ani jiná havěť , jen žabáci potapěči, a rybám ani jinému zvířectvu se nesmí nic dělat. Takže se nebojí a jsou s potapěči v syntéze. Potapěči je krmí a za to se na ně můžou dívat... dobrej deal. To je jako Jon a já :D (hádejte kdo je ryba a kdo potapěč).

Katalina je nádherná, překrásná... ale takhle brzy ráno? a v téhle zimě? a ta voda je tak studená... a vůbec to nevypadá na sluníčko. ... brrr, chce se mi spát. Dostaneme instruktáž, převléknem se do neoprenů a... a ono to neni jen tak, abyste si nemysleli. Neoprenovej oblek musí být pěkně uplej, aby v něm proudilo co nejméně vody, navíc není úplně nejpružnější. Musíte ho na sebe rvát vší silou. Konečně mě do něho Joník dostal, připadám si jako že mam ruce na drátkách – ač je dám dolů, hned vystřelí nahoru. Jako nějaká gumová panenka. Jakmile nandám kapucu tak nic neslyšim. Svatej klid.

Napřed jdem jen se snorchlama, abychom si vyzkoušeli vlez a seznámili se s prostředím. Ačkoli schody jsou, tak nevedou až úplně dolu, jen tak na hladinu vody (teda když je příliv). Vlez neni tak jednoduchej jak by se mohlo zdát, ještě že to zkoušíme bez všeho dalšího vybavení. Brrrr, voda je ledová – má 13°C. Hrůůza. Je to ale legrace, neopren hrozně nadnáší, takže i když jste ve vertikální poloze a nic neděláte nohama, tak vám kouká půlka těla nad vodou. Hah, tak v tomhle by se měly děti učit plavat:D Trochu se tu projedem, ale ne moc, páč je docela povrchovej proud a někteří z nás (já ne) neumějí pořádně máchat ploutvemi. Snaha třech instruktorů nepomohla, takže se s tim halt musíme vyrovnat jinak. Vsatně tohle všechno asi bylo proto, abychom se osvěžili. Brrr.

Jít ven taky neni úplně jednoduché... ale bude hůř. Nandáme vybavení a já mám pocit, že jsem o půl metru menší, jak mě to zaráží do země. Chci na loď. Vyrážímě ke schodům. Bohužel nás ale předběhl zájezd japonců potapěčů – hubené tyčky s obrovskými podvodními foťáky. Musíme čekat snad 20minut než se tam všichni dostanou. Měřím už jen pár centimetrů. Konečně... měla jsem takovou radost, že nebudu muset už nosit tu váhu, že jsem s sebou plácla do vody, šutr nešutr, vlna nevlna. Malinko mě to zmuchlalo, ale vše ok. Ve vodě jsem zjistili, to co jsem věděla už dávno, že mám příliš závaží, ale prý to zas tak nevadí. No jak komu a jak kde. Mě to teda trochu vadí, a zejména na souši. Vydali jsme se na první výletíček. Pod hladinou je pomník známému francouzskému oceánografovi Jacquesu Cousteau-ovi :), tak jsme se na něj plavali podívat. Byly to první krůčky batolete, chvíli na dně, chvíli ve výšinách... ale zvládla jsem to, pomník jsme viděla a dokonce jsem se i vymotala z nebezpečných mořských palem.

Asi po dvaceti minutách jsme museli ven, jelikož Alexovi došel kyslík... no bude to tim, že mu kyslík unikal nějakou malou dírečkou v regulátoru či co, škoda, že mu instruktor nevěřil. Teď nastalo to nejtěží – dostat se ven. Byl odliv a platforma, ze které se chodí do vody byla trochu nad vodou. Ne moc, ale ono to stačí. Já musím mít vestu nafoukou úplně až k prasknutí aby mě s mojim závažím mohla nadnášet, do toho vlny, šutry, beton, blbej regulátor v puse... grrr. Systém je jednoduchej, plovete na hladině, načasujete to a až přijde vlna, tak se s ní svezete k plošině a vyhoupnete se nahoru. Jasně, teoreticky to mam zmáknutý. Ale prakticky,... velryba je oproti mě obratná čiperka. Plovu si plovu, časuju, jedu s vlnou, hlavou narážím na beton, pak se chci vyškrábat nahoru, ale ani se nehnu. Ručičky jsou slabé, nohy s ploutvema jsou k ničemu, páč vlna odešla a voda je dole. Jsem nahozená půlkou těla na platformě a nevim co dál. Kopu nožičkama, máchám ručičkama, ale nic. Instruktor se o něco snaží, ale výsledkem je jen to, že mi přimáčkne obličej na beton až se upustí kyslík z vesty. No málem museli přijet greenpeace, aby mě zahránili. Po téhle akci jsem byla tak vyčerpaná, že jsem málem ani nedošla ke stanovišti. Ještě, že mi Joník běžel naproti, musela jsem vypadat děsně.

Rychle jsem doplnila energii (Joník zatím doplnil bomby) a už se vyráželo. Tentokrát ale už na předvádění dovedností. To zpočívá především v sezení na dnu a čekání až ostatní udělají co mají udělat. Na dně byla děsitánská zima, viditelnost také nebyla moc dobrá, jelikož nekde opodál bylo prý hejno rejnoků a ty vířili děsně dno a kalili tak vodu, nevím. Někdo jiný říkal, že opodál byla bouřka. Čert ví. Každopádně ryby musely připlavat dost blízko, abyste si jich všimli. Jedna byla oooobrovská, jmenuje se Oskar :D Všchno šlo hladce, až na to, že nějaký čas jsme také trávili na hladině. Možná je tam o půl stupně teplejší voda, ale zase tam jsou vlny a mě se udělalo poněkud špatně od žaludku. Jízda autem, autobusem nebo lodí neni moje gusto. A další výstup ven a zase greenpeacáci museli zachraňovat zaseknutou velrybu. Obrovská zima, špatně od žaludku a ten výstup mě fakt vyčerpali. Kdo říká, že potápění není náročné, tak kecá. A nebo se potápí jen z lodi... chci loooď:D

Třetí ponor toho dne byl už lepší. Přišel příliv, takže se do vody lezlo už celkem dobře. Já a Elena jsme měly udělat už jen několik dovedností a pak jsme měly volno. Obě jsme byly dost vyčerpané a promrzlé, takže se uvažovalo o okamžitém výstupu na břeh. Ale když jsme udělaly všechny dovednosti a Piši si ublinkla, všechno zase bylo dobrý a my se vydaly na průzkum okolí. Jsem z našich výletů do Francouzské polynésie, Hawaie, či Karibiku dost rozmazlená, takže jsem zátoce na Katalině nedávala moc velkou šanci. Já a Elena jsme se ponořovaly s vyčerpanými unavenými obličeji jen s malou jiskřičkou naděje, že to brzy zkončí. Vynořovaly jsme se s obrovskými úsměvy a nadšením, a ani se nám nechtělo z vody. Při naší malé expedici jsme se prodíraly kelpem (ty mořské palmy), zasvitlo sluníčko a i voda se už zdála čistější. Bylo to dobrodružné, protože jste neviděli dopředu, dozadu, pořád se někam zatáčelo, bylo obrovské ticho... a i ryby připlavaly. Na schody se vylejzalo úplně skvěle, jelikož obrovský příliv zaplavil hned několik schodů, tak jste se jen svezli na vlně a bylo. ... už chápu nadšení potapěčů... a nebo jsem měla jen dusíkovou (nitrogenovou) narkózu :D

Moje drahé růžovky, přeji vám neustálý pocit dusíkové narkózy a ... dejte dobrodružství šanci :D

Vaše Piši

PS: tohle je Oskar:)

PS2: Joníček si spálil xichtík a teď se celý loupe ....fuuuj :D