RDC II

Sobota nesmírně brzy ráno – odlet. Letěli jsme s Virgin America. Nikdy předtím jsem s touhle společností neletěla. Jejich moto je asi „pohoda“, hrají si na salónek někde ve Vegas. Už u Check-inu hraje hudba, jsou tam takový divný světla.... Letadlo je uvnitř celé bílé, jen světla jsou růžové, Jon viděl i Modré. Celý je to takový futuristický, ale mě to přišlo jak v bordelu. Během letu si vše objednáváte přes dotykovou obrazovku, vše včetně vody a limonád, které jsou samo zdarma. Taky si můžete brouzdat po netu, koukat na různé filmy a show, ale taky zajít na letadlový chat nebo jen chatovat s jedním konkrétním člověkem. Jen musíte znát číslo sedačky :D „Heeej Dvacetšestko Bééé, chceš být můj kamarád?“... no a nebo „Hej kotě v jedna cééé, chceš jít se mnou do Mile High Clubu?“ No takže docela cool.

Let byl dlouhý a to jsem až k Chicagu spala. V Bostnu jsme si pronajali auto a hurá směr kemp. Cestou ještě nutné nákupy – pivo, víno a Piši nové jeansy :D A dorazili jsme právě v čas k večeři. A tím začal týden naprostého obžerství. Strejda Ben už tam byl, ostatní přijeli později. Sobota večer tedy byla ve znamení vítání a vyprávění si co se dělo a dít bude.

Neděle prší. A jééémináčku. Když prší, tak se nedá moc věcí dělat, jen jíst a dobu mezi jídlem vyplnit čtením, luštěním křížovek nebo stolními hry. Já nejsem žádnej intelektuál a nedokážu číst dýl než hodinu. Písmenka se mi pak motaj a má blonďatá hlavinka je unavená. Jelikož všichni četli, tak já se dost nudila. Ale mohlo to být horší. Taky jsme mohli, ostatně jako většinu jiných deštivých dnů, hrát Trivial Pursuit, což je hra při které je nutné odpovídat na záludné otázky z historie, politiky, pop kultury, divadla, sportu, vědy...no všeho možného. Tahle hra je jistotou, že si budu připadat jak idiot. Za celá ta léta jsem odpověděla dobře asi jen dvě otázky, zato jsem se mnohokrát ohromně ztrapnila a nejčastěji raději nic neříkám. Jonova rodina, včetně jeho samotného, jsou děsně chytří a soutěžit s nimi nemá cenu. To budu raději předstírat, že umím číst :D Štěstí je, že časy mezi jídly nejsou tak dlouhé. Dle mého výpočtu to vypadá asi takhle:

Dvanáct hodin spánek, pět hodin jídlo, hodina a 30 min. příprava na jídlo a hygiena, dvě hodiny schovka na záchodě... takže to máme jen ehm... tři hodiny a 30min. života intelektuálky, to se dá zvládnout :D

Naštěstí v pondělí už bylo pěkně a Piši byla ve svém živlu. Aktivity by jí šly. Šlo se na blízkou horu Rattle Snake odkud je úžasný výhled na všechna jezera a jejich části. Ovšem na oběd a odpoledne jsme si zamluvili ostrov a jelo se na piknik. Předešlý den u večeře jsme vyplnili formulář co vše chceme, aby nám připravili (jen ingredience, grilování děláme samy). Bylo nás sedm a tak jsme měli „jen“ 14 hamburgerů, 14 hotdogů, milion vody a limonád, spoustu zeleniny, a samozřejmě marshmallow a další ingredience na s´mores... aneb rozpuštěný marshmallow a čokoláda mezi sušenkami. Něco vynikajícího. My jsme ale měli Oreo susenky, cokoladove, a tak jsme dělali Smoreos. Ja jich měla asi deset :D Všichni už odcházeli se koupat a já pořád dělala smoreos. Joníček marshmelouny nepapá, páč když byl malý tak s kamarádem opékaly marshmallow nad ohněm v krbu, jeho kámošovy začal jeden hořet na klacku, tak tím klackem začal mávat... no jasně, vařící cukrovinka odlétla z klacku a rozplácla se malému Joníčkovi na xichtík. No má trauma do teď :D :D

Pak jsme se jen čvachtali, já s Jonem jsme objížděli na matraci ostrůvek, a opalovali se. Jo ta matrace, to je žůžo.... prostě nafukovací veliká matrace, má to být jakože postel, no ale my jí dali na vodu. Klíďo píďo na ní můžu stát a pohoda, ležíme na ní dva a ani nejsme mokří. To se cení, voda je přeci žíravina. :D

No a v úterý byl véééélký výstup na véééélkou horu... to jsem ale nevěděla, že ve čtvrtek přijde ještě větší výstup na ještě větší horu :D V úterý jsme vyrazili s Jonem sami, nikdo nechtěl, všichni byli shnilotinky :D Tak jen mi dva drsňáci. O tom vám ale napíšu až příště.

Teď se jdu balit jelikož dnes vyrážíme na cruise směr Mexiko. Je to jen malý výlet, v pondělí budeme zpět, ale pro mě nesmírně důležitý. Musím vycestovat ze země... a snad mě pustí zpět. Když ne, tak se uvidíme v ČR :D :D :D

Adios mis rosaritas..

besos y abrazos:D

Pisi

Rockywold-Deephaven Camps

Tak konečně vám můžu napsat, co všechno se dělo. Je toho hodně- byla jsem totiž hoooodně busy, takže mám hoooodně zážitků. Ale už si jich moc nepamatuju. Kdo mě zná ví, že mám takový zajímavý druh sklerózy – pamatuju si blbosti, ale důležitý věci zapomínám. :D Tak ale zas aspoň něco, ne? :D

Prvního srpna jsme jeli do Nového Hampshiru do kempu zvaného Rockywold-Deephaven Camps aneb RDC (určitě klikněte na odkaz a mrkněte na jejich stránky). Jedná se o rodinný kemp založený již roku 1897. Od té doby tam jezdí generace a generace bohatých rodin užívat si jezera, přírody a společenského života. I Jonova rodina tam jezdí již po generace. Vzpomínáte na film Hříšný tanec? Jo, ano, přesně.... oba kempy si jsou hodně podobné. Jen tenhle není v horách ale u krásného jezera zvaného Squam Lake. Nechybí ale tenisové turnaje, piknik na malém ostrůvku, závodění na lodičkách, poznávací výlety, talent show a taneční bál. Prostě vše co by správná sofistikovaná americká rodina měla dělat. A zatímco rodiny sedí večer u krbu, hrají stolní hry a čtou New York Times, pracovníci (aneb staff) kempu divoce tančí a mohutně pijí. Já to vim, já tam totiž byla.

To byl rok 2003 a já prvně odjela do Spojených států. Tak jako spousta jiných děcek ze států bývalého sovětského bloku jsem se nechala nalákat na sliby kapitalistů a s vidinou ohromných zisků ve stabilní zelené měně jsem odjela za oceán dělat servírku. Zisky se nekonaly, ale zábavy bylo hodně. Pracovala jsem v jedné ze dvou kuchyní – třikrát denně jsem připravovala švédské stoly, nandavala zmrzlinu a uklízela jídelnu. Večer byly neskutečně divoké párty a spoustu legrace. Někdy byl i den volna, to se buď nakupovalo (nehorázně levné oblečení) nebo koupalo, chodilo na výlety či jen válelo na pláži. Práce byla tvrdá, ale zpětným pohledem musím uznat, že to celkově byla všechno vééélká pohoda a zkušenost k nezaplacení. Hříšné léto jsem si užila - já byla Johny a Jon ten rok Babe. Tradicí mezi rodinami, které tam jezdí už desítky let je, že když děti dospějí přispějí svojí prací k rozvoji kempu a získají neocenitelné zkušenosti. I Jon se připojil se mezi staff a léto strávil jako „ animátor“ aneb „rekreační pracovník“. Byla to láska na první pohled, i když dost rozostřený :D, a hned jak jsme překonaly pár (měsíců) nedorozumnění a ostychu, tak jsme si našli k sobě cestu. OK, já jí našla :D

Od té doby jsem měla možnost být v kempu čtyřikrát jako host a povím vám... je to lahoda být na druhé straně. Je to hlavně o odpočinku a jídle. Den je rozdělen do třech částí – dopoledne, odpoledne, večer – mezi kterýma se buď spí nebo hrozně moc jí. Když je špatné počasí, dalo by se i říct, že se člověk snaží přežít intervaly mezi jídly :D Mě hodně jídla problémy nedělá, takže jsem spokojená. Jinak mezery mezi jídlem vyplňujem lodičkami, plachetnicí, výstupem na blízké či vzdálenější hory, rybařením, koupáním, čtením a opalováním, jízdou na motorovém člunu, poznáváním okolí, jízdou na kolech, a někdy i baseballem či jinou organizovanou hrou nebo piknikem. Musim říct, že co jsem jako host, tak se rodina účastnila jen některých společenských akcí. To mě ale vůůůbec nevadí. Kdyby ale někdo chtěl, je možno mít program na všechny dny od rána do večera. Když byli klucí malí, tak se asi účastnili víc. No a ono se to za ty roky asi taky trochu okouká :D

Rodina, což představovalo letos sedm lidí, bydlí ve veliké chatě, každý buď pár nebo jednotlivec má svůj pokoj a někdy i vlastní koupelnu, pak je společný obývák s krbem, veranda, kuchyňka... Každá chatka má své molo a ta naše měla u mola člun, dvě kanoe, plachetku a nejoblíbenější nafukovací postel :D Každý den vám přinesou čerstvé dřevo, připravý krb a uklidí chatu. Také přinášejí ledy do super přírodních lednic. Žádné freony nebo špatně „rozložitelné“ materiály. Je to takový starý typ lednice – jen jako skříňka do které dávají každý den ledy, které během zimy vysekali z jezera. Ledy vydrží celé léto v „ledárně“, což jsou chatrče plné ledu a pilin. Je fakt zajímavý, že to neroztaje.Tady se mrkněte na video. Na jídlo se chodí do jídelny. Každá rodina má svůj stůl, ta co tam jezdí nejdýl, tak má stůl u okna v pravo... pak postupně doleva. Vééélká prestiž :D Naše rodina už byla téměř v pravém rohu, když letos nás posunuli zase o několik stolů doleva. Důvod neznám. Zase jsme to měli blíž k desertům, což se taky počítá :D

O tom, co jsme dělali během týdne napíšu večer nebo zítra ráno. Teď se musím připravit na malého klučíka, kterého jdu hlídat.

Mějte se růžovky,

Páááá