Je sobota 7.45 a jsem už vzhůru – nic moc. Zatracení popeláři, pracují tu i o víkendu a vzbudili mě. No, aspoň vám můžu napsat co se dělo minulý víkend... třeba dohoním své zpoždění :D
Minulý víkend jsme jeli za pani mámou Richey do San Franciska. Ne, jeli jsme do Berkley... pro nás to není žádný rozdíl...teda aspoň pro mě ne. O Berkley jsem před tim nikdy neslyšela a předpokládám, že většina z vás taky ne. Je to jako když řeknu, že bydlim v Santa Monice nebo v Los Angeles.
Anyway.... vyrazili jsme v pátek po práci. „Rychle, máš všechno sbalené?“ Jon už téměř startuje auto, zatímco já dodělávám poslední nezbytné věci před odjezdem. Nemám ráda fofry. Fofry fofry, spěcháme, Jon jede jako blázen rychle...ale jen kilák – než vjedeme na dálnici. Samozřejmě, je šest hodin večer, pátek před prodlouženým víkendem (v pondělí je Memorial day oslavující všechny veterány a padlé během válek)... zácpy tu jsou pořád, nikdy jsem nechápala, jak může celá dálnice stát i když se nestala žádná nehoda... vždyť co jim brání v jízdě? světla tam nejsou, závory tam nejsou, můžou jet až 65mílí za hodinu....tak proč nejedou aspoň třicítkou? Je to legrace, spěchali jsme abychom teď mohli sedět v autě jen pár metrů od baráku. A já mam hlad:D Naštěstí Joník je chytrá hlava a snaží se mi cestu zpříjemnit. Koupil do auta elektrickou zásuvku, co se zastrčí tam co je zapalovač .... a já si pak můžu dát do zásuvky svůj noťas (na baterku vydrží fakt jen chvíli). Ale to není vše. Nějak upgradoval svůj mobilní telefon, který nyní dokáže fungovat jako router a já mám WiFi připojení k internetu (jsem se teď Jona ptala jak to jako funguje abych vám to sem mohla hezky napsat a zamachrovat, ale blondýna vyhrála, možná Jon mluvil čínsky). Každopádně si můžu zadarmo a bez omezení (Jon má ve směšně nízkém paušálu internet a volání bez omezení) brouzdat na poměrně rychlém internetu... a už se ani nemusím bát, že mi dojde baterie. Wow. Pro mě naprostá novinka :D Někdy si připadám jak nějaká babička, která koukne do světa technologií. Každému je to naprosto jasné, je to denní záležitost a já na to zírám jak marťan. :D
Na netu ale brouzdám pořád... já raději využila možnosti kouknout na film:D Chudák Jon řídí a já se koukám na Válku nevěst (mimochodem pěknej jednoduchej film, žádná intelektuálka). Super. Škoda, že se mi dělá blbě už jak auto vidim. V koukání, a později ve psaní, si musím dávat časté pauzy, pouštět na sebe studený vzduch a koukat na horizont. V SF jsme byli asi třicet minut po půlnoci, tak to neni zas tak děsný. Letadlem by to bylo lepší, ale nemohla bych se dívat na můj film, plus jsme měli jednu důležitou misi.
Sobota – sprcha, uvítání, snídaně....a hurá na výlet. Mělo být krásně, což bylo přesně to, co jsme potřebovali. Pani Richey má nové fáro – BMW kabriolet, co má normální tvrdou střechu, takže když je zavřenej, tak se téměř nepozná, že má stahovací střechu. No, autíčko je to děsně vychytaný a chytrý. Kam se hrabe Jon a jeho telefonní router. Tohle autíčko už s vámi normálně komunikuje. Mu řeknete „chci zavolat panu Richey“ a on se zeptá, chcete vytočit ...“telefonní číslo“... řeknete ano, on vám to vytočí a už voláte. Zvuk je skvělej a mikrofon asi dostatečně citlivej, takže nemusíte mluvit zvýšeným hlasem. Do toho ale žvatlá pani z GPSky. Chcete vědět jaké bude počasí ve vaší cílové destinaci? Řeknete „zavolej asistenta“....a auto vytočí bmw službu, chlápek na druhé straně vám řekne co potřebujete vědět, včetně menu v restauraci a ceny benzínu :D
Vybrali jsme výlet do vzdálenějších hor s krásnými výhledy na oceán a hory, abychom se pořádně projeli. A samozřejmě pojedeme klikatou cestou po pobřeží. Slunce ale ne a ne vylézt z mlhy. I tak vyrážíme. Jdu samozřejmě dozadu, což mě moc netěší, ale jinak to asi nejde. Jon řídí. Tohle neni zrovna rodinné auto – pro chudáky na zadních sedačkách je minimum místa a sedačky nejsou nejpohodlnější. (grr, hlavně, že sedim v beee em vééé :D). Hned musíme vyzkoušet jak se sundavá střecha. Musim říct, že je to trochu strašidelný. Sedíte v celkem malém autě (teda tak vám to ze zadní sedačky připadá), hlavu blízko střechy, která se najednou z ničeho nic pohne. Zarachotí to a střecha se rozloží na tři části, které se pak zasunou do kufru. To vše se vám děje kousek nad hlavou... no je to divnej pocit. Ale cool.
Měla jsme dvě mikiny a čepici...a pořád nemůžu říct, že by mi bylo teplo. Vzadu na vás mnohem víc fouká (a to jsme nechali vytažená okýnka), plus nemáte teplý vítr z větráků. Ale zase se mi nedělá tolik špatně. To je dost dobrá výhoda. Výlet byl super. Všude se válela mlha jak v Tatrách (aspoň nebyli vidět davy lidí), vlhkost 99%, voda kapala odevšad. Zeleno, kytky, mechy. Dech beroucí výhledy nebyly, ale mě se to i tak líbilo. Šli jsme asi 10kiláků nahoru dolů, nahoru dolů, ale žádné zlomyslné slunce jako v LA a všude samá zeleň. Zde spousty fotek – převážně květin :D Pak jsme si zašli na vynikající obědovečeři do místní restaurace a dokonce jsme seděli venku (ale byly tam ty hřejivé lampy, haha).
Neděle – sprcha, vítání, snídaně... a pak se nám nechtělo nic dělat. S Jonem jsme spali až do desíti – nechápu jak jsme to dokázali, takže den utekl poměrně rychle. Stihli jsme jen nakoupit a zajít do muzea moderního umění. Mě umění nic moc neříká, ani moderní ani starý. Jsem jako malé dítě a mám ráda, když si na věci můžu šahnout, vyzkoušet je, užít si je i jinak než jen koukáním. Tady byli ostří hoši od ochranky a ty mi říkali – nesahej na to! Byla tam výstava fotografií Roberta Franka, který fotil někdy v 40. a 50. letech a jeho nejznámější kniha fotografií se jmenuje Američané a zachycuje Američany někdy v polovině 50.let. Bylo to nějaký přelomový, páč zachytil všední život Ameriky se všemi detaily jako je rasismus, chudoba, obsese auty a hvězdami, tvrdá práce versus politici.... no, vyvolal tim hodně skandálu. Mě se to líbilo hlavně kvůli tomu, že jsem mohla nahlédnout do té dané doby. Co měli na sobě, jak se bavili a tak. Nejvíc se mi ale líbili fotky z Londýna v 40.letech. Jak elegantní pánové chodili ve vysokých kloboucích a s hůlkou. Dámy byly překrásné. ... všechno bylo takové křehké.
Pak už jen večeře – Joníčkovy nejoblíbenější crunchies špagety od maminky, a film. Piši tyhle špagety nedělá, by si nikdy nedovolila. :D
Pondělí, Memorial Day – sprcha, vítání, snídaně...a procházka po Berkley kopcích. No, teď bylo hezky, teď svítilo sluníčko... když jsme měli před sebou dlouhou cestu domů. Po procházce nás čekala marocká hostina. Ale napřed – naše důležitá tajná mise – zmocnění se dvou skvělých bicyklů a jejich tajný transport do LA. Brácha Charlie, který nyní žije ve Francii, dříve závodil na kole, takže měl dobré vybavení. Jon se rozhodl, že by Charlie byl jistě rád, že kola nezahálí a někdo, on, je používá. Byl si tím jist, ale raději to Charlimu neřekl :D. Pani Richey a Bill (rodinné vztahy zde rozebírat nebudu, stejně je to celý komplikovaný) byli onehdá v Maroku a chtěli si tu cestu připomenout či co. Bill přinesl recept a ingredience, a začala „kuchtící“ párty. Všichni se připojili a pomohli vytvořit mnami jídlo. Kuskus s karamelizovanou mrkví a oříšky, masové koule se zázvorem, jogurtový dip s mátou a citrónem, a vynikající salát. K tomu marocké víno a samozřejmě zákusek – přesladký trojúhelníček s medem a oříšky. Mňňňam!
Cesta domu nebyla tak hrozná. Sice jsme taky stáli v zácpě, ale já si brouzdala netem a jedla lentilky – vše co k radosti potřebuju. :D Sice mi poslední hoďku bylo špatně, ale co :D
Tak ať i vy máte vše co k radosti potřebujete a ať vám neni nikdy špatně:D
Vaše Piši
PS: Jon teď má nové horské a silniční kolo. Obě jsou lehounká jak pírko, skvěle vybavená, odpružená.... takže chce pořád jezdit na kole. Už nám chystá svačinu, to zas bude příběh :/
Příspěvky
Komentáře
