Father´s Day Weekend

SOBOTA

V neděli byl den otců a tak jsem se vydali na víkend za pantátou Richeym. Vyrazili jsme v pátek v pět a opět jsme strávili nějakých šest hodin na cestě. V pátek totiž odjíždějí všichni. Rodinky s malými ratolestmi nasednou do svých naleštěných vozů a radostně vyjedou vstříc dálniční zácpě. Krásně si posedí ve svých autech, zaposlouchají si radio, zatroubí párkrát na klaxon. Zaparkují pak svého čtyřkolého člena do garáže a rodina se přesune do poradní místnosti – obýváku. Tam se radí s nejvyšším o všem co se na zemi a ve vesmíru děje. Nejvyšší jim řekne všechny aktuely, jak žít a jaké mít názory. Jen zřídka je nutné nejvyššího vypnout.

Každý muž má zasadit strom, postavit dům a zplodit syna. Pan táta Richey rozhodně nešetří, jen pořadí se trochu zamotalo. I zplodil syny dva, jistě zasadil několik stromů a postavil sídlo. Megadům v mexickém stylu by ubytoval celou mexickou vesnici i se zvířectvem. Tvrdé podlahy, barevné zdi, výklenky, dřevo v kombinaci s černým kovem na mě působili prázdninově. Navíc ticho a venku slunce.

V sobotu byl den pro Piši. Jelo se na jezero! Není to ovšem jen tak jet na takové jezero. Nejprve je třeba zajistit mnoho věcí – loď, to je nejdůležitější. Jednu naštěstí pan Richey má a je dokonce pojízdná. Stačilo vyhnat pavouky, omést pavučiny a byla jako nová. Špína a listí se přehlídne. Vesty, lyže, provazy, držátko, svačinu, pití, ručníky, brýle, plavky, opalovací krém... no bylo už po poledni, když jsme se vypravili. Jen co jsme spustili člun na jezero, zatáhlo se a začal foukat vítr. Ale nás nic neodradí. Vlny jsme přeskakovali, vítr jsme předehnali a mraky začali hrůzou ustupovat.

Do vln a studené vody se jako prvý vydal odvážně Jon. Má už dlouholeté zkušenosti a je téměř lyžař profesionál. Rozhodl se pro monolyži. Zaujal pozici, počkal až se natáhne lano a zvolal „hit it“... pan Richey šlápl na plyn a motor zabral na plné obrátky. Ale loď se vydala jen pomalým tempem kupředu. Jon vytvářel svým mohutným tělem vlnu podobnou tsunami a místo aby ho loď táhla držel ji on pěkně zkrátka. Pan richey už má nohu téměř na dně, motor řve a Jon povolí. Člun podoben kosmické raketě vystřelí ke hvězdám.

Pak přišla na řadu Piši. Jednou, a to opravdu jednou na vodních lyžích stála. Bylo to minulé léto. Jen s malým strachem, který jistě dobře skrývala, skočila do ledové vody, nasadila lyže a chytla se madla. Byla připravená na nejhorší. Hit it! Pan Richey zabral, Piši napnula svaly a... a stála. Huhůůů, hned napoprvé, jako Pája. Piši jede ohromnou rychlostí, ale nějak to neudrží a spadne. Jen ladně, jako princezna. Jako by se nic nedělo, otřepe se a jde na další jízdu. I tentokrát vstane hned na poprvé a začíná to mít v malíku. Piši si to frčí rychlostí světla, občas i přes vlnu přejede. K dokonalosti stačí již jen málo – dát nohy k sobě, nemít záchodovej postoj, přestat mít v očích smrt a naučit se pár triků. Už se začíná cítit dobře, když tu se jí pod nohy připlete závistivá ryba, která Piši slávu a obdiv nepřeje. Piši se snaží se ryby zbavit, ale ta je zakouslá do lyže a nepustí se. Ploutvemi víří vodu, táhne proti směru a všemožně se snaží. Piši ale ani nezpomalí. Pak ovšem přijde vodník kulturista, který prostě lyže chytne a nepustí. Piši se vyzula během vteřiny a ještě několik metrů letěla bez lyží. Pak plácla do vody, obličejem napřed. Vědíce, že jí obyvatelé jezera nepřejí, vylezla Piši zpět na loď a už se jen opalovala. Jon jako místní a syn nejvyššího měl od ryb a vodníků požehnání a nakonec si zalyžoval.

Když jsme vytáhli loď na souš začala z ní téct proudem voda... a nepřestala ještě několik hodin. Loď měla plné břicho vody ještě od loňské zimy. Proto byla tak těžká a nemohla Jona na monolyži utáhnout... no a nebo se to říká jen k Jonově útěše.

Neděle byla ve znamení amerikanismu... to ale napíšu až zítra.

Mějte se krásně a bušte zadobře se všemi vodníky a rybami, jinak vám to nedarují.

Vaše Piši

Nový mučící nástroj...

aneb vynález zvaný silniční kolo.

O tom, jak jsme se snažili vyšplhat na Otario Peak, jak Piši měla jen šortky a tílko, zatímco lidé sestupovali dolu v čepici, rukavicích a zimních bundách, jak zima přiměla Piši jít takovou rychlostí, že jí pomalu ani Jon nestačil, jak mrholilo, foukal silnej vítr a byla úplně ukrutánská zima, a jak to Piši vzdala a došla jen do sedla... o tom vám psát nebudu. Vlastně je to už dávno. Ani o dalších výletech do hor, kdy všude byla mlha, neviděli jsme nic a dokázali jsme se ztratit na VRCHOLU hory, o tom vám psát už taky nebudu. (Můžete mrknout na fotky, pak to ještě třeba dám do „hike logu“).

Ale o tom, jak Piši naletěla a nechala se nalákat na cyklovýlet, o to se podělit musím. Jak jsem vám jistě již psala, Jon „odcizil“ svému bratrovi (který stejně žije ve Francii) dvě drahá, velmi dobrá jízdní kola a propadl cyklistice. No nepropadl jí zcela, páč ještě není ochoten jezdit na výlety sám. Takže mě nutí, abych jezdila taky. Mám ovšem skvělou výmluvu – já totiž, na rozdíl od něj, nemám silniční kolo a na mém maličkém, stařičkém, těžkém a rezavém horáčkovi se mu těžko stačí (mimochodem i můj maličký špinavý horáček byl zcizen bratrovi, ale bylo to jeho dětské kolo:D ). I rozhodl se Jon, že mě naláká. Koupil mi cyklistické kalhoty, tričko s kapsičkou, lahev, helmu (rukavice jsem nechtěla, páč bych měla špatně opálené ruce) a nabídl mi, že mi z půjčovny půjčí super silniční kolo, které je mnohem vyšší kvality než to jeho. Mmmm, tak to je výzva. Na silničním kole jsem nikdy nejela a to Jonovo, resp. Charlieho, je tak veliké, že na něj ani nevyšplhám, natož abych si zkusila jet.

Hloupoučce jsem si myslela, že třeba opravdu když budu mít lepší kolo, tak mi to půjde lépe. Třeba opravdu budu stačit Jonovi. Třeba opravdu se do cyklistiky zamiluju... nebo jí aspoň přestanu nesnášet. :D

Kolem LA je několik cyklostezek a jedna z nich je podél San Bernardinské řeky. Jde od hor až k oceánu, celkem 44mílí. Již dříve jsme ujeli horní polovinu (od jezera Legg až k San Bernardinským horám) – 22 mil tam, 22 zpět. To jsem ještě jela na mém starém kole. Bylo to dost namáhavé, ale nějak jsem to zvládla. Takže jsem byla pro udělat teď druhou polovinu – od jezera k oceánu a zpět. Když jsem ujela 44 mil na horáčkovi, proč bych to neujela na super silničním kole, že? Dokonce jsem se začala těšit.

V sobotu jsme udělali tréninkový výstup na horu Lukens a v neděli jsme mi půjčili silniční kolo. Skutečně bylo lehounké jak pírko, dokonce i slušivé (mě o to hodně jde:D ) a takové holčičí. Do své botelky jsem dala rozpustný jonťák, natáhla cyklo kalhoty s plínkou, tílečko s kapsičkou (do které přišla posilovací tyčka), helmu, brýle....

Zatímco Jon nandaval své cykloboty (ty teda já nemám) a tak... já už trénovala na parkovišti. Musím přiznat, že to bylo skoro jako učit se úplně znova na kole :D jen s tim rozdílem, že balanc už mam:D Nikdy před tím jsem na silničním kole nejela. Přišlo mi, že se úplně jinak řídí, že divně zatáčí, má špatnou rovnováhu ... no a ty přehazovačky! Co to je tohle to? Zabudované v brzdě? jsou mi vymoženosti :D :D :D No musela jsem si zvyknout.

Vyjeli jsme a já byla nadšená. Opravdu jede hodně rychle a lehce. Sice se mi zdálo, že ty řídítka jsou trochu dole na můj vkus, ale zas mám více aerodynamický tvar. Sedačka mě malinko tlačí i tam kde by neměla... ale to nic.

Jon mi říkal, že ho z tohohle kola bolí ruce a hodně záda. Ruce? Co? co to plácá. Záda? no tak to je přeci normální, mě z horského kola taky bolí záda. ...

Po prvních třech mílích jsem začala pociťovat mírné pálení za krkem a mezi lopatkami. Po pěti mílích mě to začalo už dost bolet. Jon: „ chytni se tam dole, na beranech.... pojď pojeď za na mnou... jedem rychlostí 19mílí za hodinu....“ Grrr, nemůžu se chytit dole na beranech, páč tam sotva dosáhnu a záda pak bolí ještě víc, nechci jezdit za tebou, páč nevidim dopředu (plus jsem poslední) a rychlejc už fakt nemůžu. Byla jsem unavená, naštvaná a všechno mě bolelo.... a zoufalá, páč jsme ještě nebyli ani ve čtvrtině! Já to neujedu. Musim nutně na záchod... musim nutně tady zastavit a něco udělat, potřebuju se napít... potřebuju zase děsně na záchod... snažila se Piši udělat nějaké pauzy.

Přišlo mi, že jsem natažená na skřipci. Ocitla jsem se ve středověku a oni mě mučí... „řeknu vše co vim!“. Záda bolí úplně jinde a jinak než na horským kole, ruce bolí jak musíte své tělo podpírat. Zadek mě bolel úplně neskutečně. Ve čtvrtině jsme si dali pauzu, vynucenou pauzu a Piši se bála, že to otočí. Za co? Proč se já pííp blbá vždycky nechám přemluvit!? Proč s nim jezdim na to kolo.... proč se snažim mu stačit, když je úplně jasné, že nemám šanci?... Bylo mi smutno, ale naštěstí (a to je opravdu důležité) jsem si uvědomila, jak jsem tragická a jak je to zoufale legrační. Kdyby mě totiž stihl splín, tak to by byl šlus. To už člověk v sobě nenajde vůbec žádnou energii a motivaci.

Po energetické tyčce (o kterou jsem se nepodělila) a energetickém nápoji jsme zase vyrazili. Zařadila jsem se slušně za Joníčka, sklonila hlavu a šlapala. Myslela jsem na rodinu, na léto, na koupání... na cokoli hlavně ne na bolest, únavu a na to, že opět nesnášim ježdění na kole. ... A hele, jsme na konci!!...teda v polovině, páč nás čeká ještě cesta zpět.

Natáhli jsme se na trávník, narovnali záda a Piši si lebedila. Už se mi nikam nechce. Tady se mi líbí. Už se nezvednu...„Chceš se jít najíst?“ „Jooooo“ Piši odpoví a už se zvedá. Po cestě si ještě říká: „ Dám si jen salát, jezdim tady jako blázen, potim kalorie.... lepší bude když budu jíst málo, pak nebudu muset tolik sportovat“.... tak to nevyšlo. Krásně jsem se napucla, i pivko dala a bylo mi dobře. Moooc dobře. Přestávka trvala asi dvě hodiny. Piši nabrala nejen sílu, ale i dobrou náladu. A o to tu jde.

Cesta zpátky utekla velmi rychle – Piši udělala jen jednu malou pauzičku na sundání trika, jinak ani neslezla. Pořád udržovala průměrnou rychlost 16mílí za hodinu a dokonce si stihla prohlídnout krásnou přírodu a sanbernardinskou řeku – beton, beton, beton, továrna, beton, splašky, plot, plot, továrna... jediná zeleň je sem tam park nebo řasy v „řece“ alias stoce. :D :D

Dalších ještě několik dní jsem se nemohla ohnout či předklonit hlavu, o tom, že záda byla spálená na uhel ani nemluvě. A zadek mě bolel tak, že když jsem jela na své zelené střele, musela jsem se nadlehčovat nohama, sedět se nedalo ani na měkké sedačce.

Je to už pár týdnů a Piši přemýšlí, zda zase nevyrazit na cyklovýlet :D

Moje milé růžovky přeji vám hodně sil, pohody a hlavně...nadhled :D

Vaše Piši