Jak Piši naplánovala výlet

Podzim, ten Piši miluje. Ostatně jako zimu, jaro a léto. Piši miluje všechny čtyři období a hlavně to, že se střídají. Tady se ale nestřídají. Je tu pořád tak nějak teplo, někdy víc a někdy míň. Palmy ale nikdy nezčervenají a nezežloutnou, nemůžu se procházet barevným listím a o sněhu ani nemluvě. A tak se Piši chtělo jet někam, kde uvidí barevný podzim. Yosemitský národní park se zdál být jasná volba. Navštívíme pantátu Richey a podíváme se na krásnou přírodu. Piši si chtěla dát nějakou pořádnou tůru, hodně se vyvětrat. A tak se dala do plánování sama.

Vymyslela to perfektně. V sobotu vyrazí jen s Jonem na delší tůru a v neděli půjdou i s Paulem na tůru kratší. Paul se nabídl, že v sobotu udělá řidiče a tak jsme mohli jít jen z bodu A do bodu B. Super, to se vyplatí. Bodem A byla Tuolomne meadow ve výšce 2600mnm, bod B - Yosemite Valley, byl vzdálen, dle mých výpočtů, 29km a ve výšce 1209mnm. Takže je to jasný, půjdeme pořád skopce a bude to nádhera. Vyrazíme ráno a budeme mít celý den. Je třeba hodně času, abychom si to mohli krásně užít a fotit. Druhý den se mělo jít jen 20km, ale zato do kopce. Náročný, ale krásný víkend. Fotky zde.

Začalo to vlastní aerolinkou – Paul air – která poskytla pohodlnou dopravu až do hotelu Paul ranč :D Paul se totiž nabídl, že nás vyzvedne letadlem a můžeme spát u něho v krásným novým domě. Letadlo je takové menší a uvnitř mi přišlo jako takové to staré, elegantní auto se skosenou střechou vzadu. A pak když se letadlo vzneslo, měla jsem lítací auto :D (Divný, neletěla jsem tímhle letadlem poprvé, ale létací auto jsem nikdy nezažila).

Vše šlo podle plánu až do soboty ráno. Vstali jsme poněkud později a cesta do Yosemitského parku trvala déle než jsem předpokládala. Na tůru jsme vyrazili v jedenáct. Nevadí. Paul bude čekat na druhé straně v údolí. Když nepřijdeme do sedmi nahlásí to rangerům. Fajn. Máme spousty jídla, pití i čokošku, takže jsme úplně v pohodě. No možná jsme si měli vzít víc oblečení, byla totiž pěkná kosa. Okolo cesty byl sníh. První rozcestník a říká, že do údolí to je 35km. Asi nějaká chyba. Po pár metrech cesta začla stoupat a stoupat nepřestala. Zrada, měli jsme přeci jít skopce! Vystoupali jsme nad 3 000, šli chvíli po rovince, pak dolu a pak zase nahoru. A takhle to bylo pořád dokola. Ačkoli Piši šla co mohla, průměrnou rychlost jsme měli 4km za hodinu. Vzduch byl řídký, ledový a stoupání vysoké. Ať počítám jak počítám do sedmi se tam nedostanem ani náhodou. Už bylo po jedné hodině (ten čas děsně rychle letí když se vyráží pozdě) a Jon mě hnal jak bičem a spřádal teorie jak se v noci zachráníme. Navrhla jsem otočení, ale prý v druhé polovině bude víc lidí, kteří třeba budou přespávat v kempech u cesty a ti nám pomůžou. V noci totiž teploty klesají pod bod mrazu. Tyhle teorie a to, že i Jon je nervózní, mě popohnalo snad nad lidské možnosti. Sotva jsem stíhala sledovat krásy okolní přírody. Fotit se smělo jen na rozdýchavacích zastávkách či za pochodu.

Rozcestníky, podle nich se řiďte. Jeden „říká“ do údolí ještě 25km, popojdete půl kiláku a je tam druhý, který „říká“ do údolí 18km. Já věřím tomu druhému a doufám, že přehání. Sluníčko se pěkně blíží k západu. Druhá polovina už opravdu byla skopce nebo maximálně po rovině. A to my umíme. Piši nasadila úžasný tempo, skoro letěla dolu volným pádem. Skutečně jsme začínali potkávat lidi. Napřed ty, co v parku nocovali, ale pak i ty, kteří byli jen na jednodenním, jako my. Začínalo se mi ulevovat. Když jsme přišli k rozcestí k Half Domu bylo už tam lidí jako smetí- ti co se vraceli z výletu na Half Dome. Měli jsme nasazené takové tempo, že jsme všechny začali předcházet a pak jsme začali běžet a běžet jsme nepřestali. Posledních 7km jsme jen běželi skopce. Ještě jsme si stihli dát zacházku, tedy záběžku, kolem Nevadského vodopádu a nějakou delší ale o to horší cestou dolů. Stihli jsme to krásně v sedm k autu. Předběhli jsme úplně všechny až na jednoho klučinu, který se nás chytil právě u vodopádu a už se nepustil. Běžel s námi celou cestu. Byl asi osamělý a bál se tmy.

Když jsme se nakonec podívali na GPSku a ukazatele, zjistili jsme, že jsme ušli 44km! Není divu, že v neděli se už nikam nešlo, vlastně se téměř vůbec nechodilo. Jen se tak skuhralo a belhalo a jelo autem do Sonoma Pass. Ještě, že nás Paul odletěl a Jon nemusel řídit takovou dálku domu. Nohy mě bolely ještě týden.

Tak sportu zdar!

Vaše Piši

Podmorske fotky z La Paz

Pratele kamaradi,

konecne jsem se dostala k tomu, abych se s vami podelila o fotky z La Paz, tentokrat ty pod hladinou. Z Fotek je poznat, ze voda opravdu byla trochu zakalena, zatraceny hurikan, Navic fotit pod hladinou neni jen tak. Ryby vam chvili nepostoji, vsechno se hybe, a ve vode plave spousty sajratu, ktery vam sebere zaostreni. I tak urcite poznate, ze jsme se meli bajecne a bylo to proste super. Tohle je jen ukazecka, ostatni fotky jsou kde? No preci na rajceti :) Jeste nejsem spravna potapka, pac vubec neznam vsechny ty ryby, rostliny a jinou podmorskou havet. Takze moje popisky berte s veeelkou rezervou :D :D

Vase Pisi

a

Rajčátka volají o pomoc

Koupila jsem si rajčátka. Prostě jsme šli nakoupit a prodávali tam stromečky rajčátek a já byla nadšená. Babička má zahrádku a pěstuje tam kdo ví co. A pěstovala vždy i rajčátka a byla skvělá. A já chci taky pěstovat rajčátka a mít je sladká a červená kdykoli chci. Domácí jsou domácí ať se pěstují kdekoli. Ale za A) žiji v bytě a v city a žádnou zahrádkou nemáme B) bych se stejně asi o zahrádku nedokázala postarat. Tyhle rajčátka byla ale v květináči a budou se skvěle hodit na balkón.

Na balkón nám ovšem už nesvítí sluníčko (protože je skoro zima) a tak jsem si udělala zahrádku na střeše. Sice je tam zákaz vstupu, ale zas aspoň mi je nikdo neokouká.

Chodila jsem je poctivě zalévat každý den, fotila je a radovala se jak krásně se červenají. Přišla první bohatá sklizeň - dvě jablíčka. Poté druhá sklizeň ještě víc rajských. Mmmm jak krásně chutnala, mnohem lépe než ty kupovaná.

Než jsme stihla udělat třetí sklizeň a fotky přišly deště. Tady moc často neprší, ale když začne tak několik dnů nepřestane. A tohle byl přesně ten případ. Pršelo už čtvrtý den a my odjeli na týden do Severní Karolíny. Občas jsem na rajčátka myslela, ale asi jim to nepomohlo.

Po návratu byla rajčátka svalená na zemi, celá suchá (i přes ty dlouhé deště) a už ani nedýchala. Ještě rychle z posledních sil keřík vytvořil maličký malinkatý kvítek, to aby upozornil, že ještě pořád žije a je třeba s ním něco udělat. Ale má smůlu, je v mých rukou a já svou láskou všechny rostlinky většinou zabiji :D

Na rajče dodávám fotodokumentaci zivota mojich rajčátek :D. Obávám se, že už je to konec.

Tak ať se aspoň vám vše krásně zelená, červená a růžovatí.

Vaše Piši

PS: zamkli dveře na střechu, tak tohle je konec ....

Rudá záře nad San Antoniem

V sobotu jsme vyrazili na výlet, zvolili jsme nenáročný výstup do sedla Mt. Baldy (hory na kterou nemáme dobré vzpomínky:D), 8 míliček necelý kiláček převýšení, po štěrkové cestě... prostě naprostá pohoda až nuda. Piši byla ráda, že se nejde nic těžkého páč jí nebylo nejlépe. Bolelo bříško, špatně se dýchalo a ouha koleno, a v kříži píchá... no prostě ten den jsem se rozpadala na kousíčky. Zdálo se, že jediným pozitivním bodem celé výpravy bude hospoda, která v sedle byla. Nestává se často, skoro vůbec, že by někde na vrcholku byla hospoda. Kalifornie vůbec postrádá horské občerstvovny a podobné sruby záchrany. Představte si, že ti blázni si buď myslí, že sport a pivo nejdou dohromady (?co? cože?) a nebo, těch je ale málo, si pivo nosí v baťohu. Prostě je to tu celé divné.

No dali jsme si občerstvení a už se zase chystáme na nudnou cestu zpět když vidíme obrovský dým... bohužel v místě naší odjezdové cesty. Kalifornie je takový moc príma místo, nekonečné požáry pohlcují nejen hektary lesů, ale i domy, alespoň maličkaté zemětřesení je každý den, dochází voda a čerstvý vzduch a seshora se na vás směje governátor Schwartzeneger.

Zatímco většina požárů byla pro nás taková nereálná, tenhle oheň tady byl a vypadalo to, že nám odříznul cestu. Piši dostala trochu strach. Po cestě ale viděla požárníky, třeba je to kontrolovaný požár (aby se zabránil těm nekontrolovatelným)... ale Jon tuhle teorii vyvrátil. Ten den totiž byl děsně silný vítr a v takovém větru by nikdo kontrolovaný požár nedělal. Navíc by tam nelítala všechna ta letadla, vždyť je to děsně drahé. Snažili jsme se vymyslet jinou teorii, ale nic se nedařilo. Plameny šlehaly tak vysoko, že je bylo vidět i na mnoho mílí a přes ten kouř. Jon vypadal, že se trochu obává. Už spřádal plány, jak půjdeme zpět přes sedlo na druhou stranu do vesnice. Jak musíme dávat pozor, aby se oheň za námi nezavřel a neuvěznil nás. Piši začala mít ještě větší strach. Přestala jí bolet kyčel, kolena najednou fungovala, plícíčky dýchaly, bříško zažívalo... hlavně ať jsme rychle u auta. Cestou se ukázalo, že oheň není úplně v údolí, kudy vedla odjezdová cesta a nám se ulevilo. Máme šanci. A skutečně, oheň v našem údolí nebyl. A ještě, že tak. Cestou jsme s autem zapadli a museli jsme se delší dobu vyhrabávat. To kdyby tam oheň byl, tak mu neujedeme :D

To byla sobota, dnes je středa a oheň ještě není zcela pod kontrolou, už spálil mnoho mílí čtverečních, nějaké domy a chaty. Brzy nebudeme mít kam chodit do hor, již velká část St. Bernardinských hor je zavřená až do příštího roku.

Další obrázky zase na rajčeti.

Hezky česky

O víkendu mě vzala kámoška Ivana, abych se seznámila s dalšími českými holkami. Na návštěvu jsme jeli daleko předaleko, ale nikomu to nevadilo. Sešlo se nás pět holek, tři děcka a jeden pes. Hostitelka nás nakrmila, napojila a klábosilo se a klábosilo. Bylo veselo a já se dozvěděla, jak jiné české holky tady žijí a jak je sem osud zavál. Ačkoli jsme všechny ve stejné věkové kolonce, naše situace se různí. Jednota v rozmanitosti (United in diversity – heslo EU). A tak jsem dostala mnoho rad jak na věc, co dělat a jak se nenechat. Kdybych vše hned po návratu vychrlila na Jona, tak se z toho po... :D Je třeba takové schůzky dělat častěji, jelikož tahle mi na chvíli dodala energii a odhodlání něco dělat. Škoda, že to moc dlouho nevydrželo.

Hostitelka, jako správná Češka, manželka a mamka, nám nabalila výslužky. Holky si odnášely koláčky, dortíky, štrůdlíčky a jiné dobrůtky. Ale Piši, ta si nesla dar největší a nejvzácnější. Na imaginárním zlatém podnose s fanfárami a ovacemi nesla .... skoro český chléb (ruský, ale co). Tak dlouho ho neměla, že jen při pomyšlení na něj jí tekly sliny proudem. Chleba měla vždycky ráda. Dokázala ho jíst k snídani, obědu i večeři a neviděla v tom vůbec žádný problém. Během zkouškového na škole koupila půlku čerstvého chleba a snědla ho za odpoledne. Ale tady, ve skvělé Émerice, prostě ten český nemají. V každém obchodě jen miliony druhů chleba, ale žádný není jako ten náš český. V tomhle jsem vlastenka jako řemen.

Nastalo ale dilema jak s tak vzácným darem naložit. Piši měla dva plátky a spoustu možností.

• udělám chleba s máslem posolit a rozdělím se s Jonem
• chleba s máslem a rajčátky, posolit a rozdělit se s Jonem
• topinky s česnekem a rozdělit se s Jonem
• nerozdělit se a udělat si některé dvě z předchozích variant.

Těžké rozhodnutí. Doma už čekal Jon, navečeřený a přejedený. To je znamení. Piši se pochlubila se svou vzácností a ačkoli byla taky přejedená, nabídla, že udělá chleba s máslíčkem a rajčátky. Tušila, že něco dobrého se bude dít. A dělo, Jon byl tak najedený, že už nic nechtěl. Hahaáá, a je to rozřešené. Ještě ten večer Piši snědla oba chlebíky (nikdy jsem se neuměla ovládat:D ) a k tomu si dala hezky plnotučné mlíčko. Aby to bylo jako doma.

V noci pak nemohla spát. Břuch měla jak Trautenberk a kvákaly v něm žáby. Ale na duši jí bylo dobře :D

Tak moje drahé růžovky, jestli můžete, tak si dejte krajíc za mne.

Mějte se krásně,

Vaše Piši

PS: Povzbuzení novými událostmi šli jsme nakoupit do jiného obchodu než obvykle (do Trader Joes) a koupili jsme Bavarian Bread, který je podobný českému staršímu chlebu. Tak ten teď jim a v pátek budou topinky...mmmm, to by se tatínkovi líbilo :D

La Paz

A jeli jsme zase do Mexika – sice to bylo opět kvůli tumu blbému štemplu do pasu, ale co … já na důvody nehraji, hlavně že se jede :D Nejprve jsem chtěla zažít nějaké dobrodružství a jet někam jen tak. Pak tedy jsem našla přímý let do La Paz a mysleli jsme, že budeme bydlet v malých bungalovech místní neziskovky. Nakonec jsme skončili zase v hotelu :D

La Paz leží na východním pobřeží Kalifornského poloostrova, takže Moře Cortéze (Sea of Cortéz), teploučké a plné rybiček. Potápění byla jasná volba. Navíc mam ten nový certifikát. Dohodli jsme se ještě s pantátou Richeym (Paulem), který se k nám přidal páč potápění miluje. Super. Pár dní před našim výletem přišel do La Paz hurikán, ten zakalil a ochladil vodu. Nás ale nic neodradí.

Letělo se v sobotu Alaska Airlines. Slečna na přepážce u check-inu byla moc hodná, ale vůbec jí nezajímalo moje povolení k pobytu. “To mi nevezmete ten papír?” jsem se ptala vystrašeným hlasem. To by byl vážně už problém, protože na další dovolenou už není čas. Ale řekla, že to až při nástupu do letadla. OK tedy. Měli jsme zpoždění a tak byl Joník trochu frustrovaný, fronty na letišti mu nedělaj dobře. Ale nakonec jsme všechno v pohodičce stihli a ještě jsme měli čas koupit nějaké dobrůtky. A konečně se nastupovalo do letadla…jestli mi to ten chlap nevezme…. A chlápek se podívá na můj pas a už mě žene do letadla. Můj vystrašený, nebo spíš výhružný, pohled přiměl Jona k akci – “to jí ten formulář nemusíte vzít?” A hodný pán nám chtěl udělat radost a s úsměvem povídá, že nám to vzít nemusí, když jedem jen na těch pár dní a že nám tím pomůže. Ani neví, jakou medvědí službu konal. Co teď? Nakonec jsem ho přesvědčila, ať mi ho raději vezme. To zažil asi poprvé v životě.

Za necelé dvě hodinky jsme dorazili na malinkaté letiště v La Paz. Teploučko a vůně moře mě hned praštili do nosu, dovolenková atmosféra nastala. Nádhera, jsme tady. Hned mě ovšem zchladil IMIGRAČNÍ úředník – do Mexika! Kdo tohle kdy viděl? Zatímco modré, americké pasy ani neotvíral, tím mým se prohrabával a kde že mám povolení k pobytu do USA. Cože? A)jsem v Mexiku, tak co je mu do mého povolení k pobytu v US a B) jsem v Mexiku … sem přeci utíkají všichni vyvrhelové před muži zákona (sem nebo na Bahamy… nebo do JARu…nebo :D). No kam ten svět spěje :D

Fronta nespokojených netrpělivých Američanů stojících za mnou zamručela a tak mě úředník pustil. Pak už jen směr hotel a pohoda. Zbytek dne jsme se váleli na pláži u hotelu, dávali si piví, které bylo levnější než kola a užívali si klidu. Opravdu jsme tam byli sami jen s pár místníma. Žůžo.

Druhý den vstávat brzy ráno, prý je potápění ráno lepší, a jede se. Loďku i dive mastera jsme měli jen pro sebe, což je super. Piši byla nadšena, ale taky se trochu bála. Přeci jen to byl její první „turistický“ ponor.

První ponor – potápění s lachtany. Jeli jsme k lachtaní kolonii, což byla takový skalnatý ostrůvek s klenbou, kde jich žilo strašně moc. Napřed jsme obeplavali půlku ostrůvku, projeli dírou ve skále a pak se zastavili u lachtanů. Všechno se mi zdálo nádherný a děsně zvláštní. Ze začátku jsem měla trochu problémy se stabilitou a závažím, ale časem se to zlepšilo. Držela jsem se dive mastera jako klíště a vše bylo ok. Všude spousty velkých i malých ryb, divní živočiši, obrovské morény, mořští hadi, hadice a háďátka. Pak lachtani, to bylo super. Evidentně na lidi zvyklí, plavali a hráli si s námi. Chytali nás za ploutve, mě kousli do snorchlu, a instruktora do hlavy. První ponor byl nádhera. Vylezli jsme ven a já byla nadšena. Místní se omlouvali, že viditelnost nic moc a voda je trochu studená, že to je kvůli tomu hurikánu. Ale pro mě, kdo se potápěl jen ve vodách jarní Kalifornie to byl úžasný zážitek. Já totiž znám jen 12C ledovou vodu a viditelnost max. 5metrů. Takže tohle s vodou 25C a viditelností 15-20 metrů byl luxus.

Druhý ponor – hledání mant obrovských. Ty se ovšem schovaly a tak Piši viděla jen jednoho rejnoka diamantového, který později vyvolal trochu rozruch. Šéfík na hlučné lodi cestou zpět povídal:“no ale aspoň našla diamant“ a Paul se málem k smrti vyděsil, že mě Jon požádal o ruku. :D

Odpoledne jsme jeli na nejkrásnější pláž široko daleko – Balandra. Teprve když jsme tam přijeli, tak nám taxikář řekl, že jsme měli přijet až v pondělí, že o víkendu je tam mnoho místních. Ale to už se nám nechtělo zpět. Ono 50místních na obrovitánské pláži není zas tak moc, i když kdybychom tam byli úplně sami, tak by to byl ráj. Balandra je zátoka široká asi kilák nebo trochu méně, mělká s bílým pískem. Vodička je jak ve vaně. Piši byla nadšená. Proč se jí pláže tak líbí? Našla místo pod palapou (rákosový slunečník) a šli s Jonem „na procházku“. Přešli a přeplavali na druhou stranu zátoky, tam šli chvíli po pláži (kde opravdu vůbec nikdo nebyl) a pak přešli zpět – ani nemuseli plavat. Piši by tam byla klidně ještě teď. Bohužel byla jediná, kdo pláž tak miluje.

Další den se opět brzy ráno vstávalo. První ponor – potopený trajekt. Viditelnost trochu horší než předtím, ale pořád stokrát lepší než co Piši zažila v Kalifornii. Zase spoustu ryb a jiných zvířátek, k tomu docela pěkný vrak. Druhý ponor – korálový útes. Nádhera. Obrovitánské ryby ale i ty maličkaté, houfy sardinek ve kterých lovili tuleni a jiní predátoři, želva a obrovský mořský koník. Ten byl nejvíc super. Prý se jen tak nepoštěstí koníka vidět, a tenhle měl alespoň 25cm (museli jste ho ale rozmotat a natáhnout:D ). Jon se potápěl i ve Francouzské Polynésii (já jen snorchlovala) a říkal, že co do kvantity ryb je La Paz lepší (druhů je ale asi méně). Odpoledne jsme byli unavení a tak jsme jen relaxovali u bazénu.

Úterý, kde se vzali tu se vzali další tůristi. A že chtěji s námi na loď. Tse. My už rozmazlený jsme se nechtěli dělit, ale co se dá dělat, přibrali jsme dva další pány. Já sama holka se šesti chlapy. Haha. A pánové chtěli dělat tři ponory, a tak jsme dělali tři ponory i my.

První byl podél stěny útesu, to bylo dost zajímavý, ale nejvíc podivný bylo prolézání dírami mezi kameny. Náš divemaster nám, a teda i mě, asi dost věřil. Já měla trochu strach, prostě se necejtím úplně nejlíp někde v mikrodíře pod vodou, ale zvládla jsem to. Druhý ponor byli zase lachtani, pánové je chtěli taky zažít. Tentokrát jsme plavali jinou cestou, tak i pro nás to bylo nové. Viděla jsem úplně zvláštního hada, bílo-fialového se žlutými tečkami, taky zvláštní prehistorický zvířátka a murénu, která byla děsně obrovská, měla krk silnější než ten můj. Třetí ponor byl pak vrak čínské nákladní lodi. Plavali jsme uvnitř, proplouvali kabinami, strojovnou a dostali jsme se i na řídící můstek. Bylo to strašidelné, protože viditelnost nebyla nejlepší a zvuky se vodou nesly. Právě když jsme byli na řídícím můstku a sledovali jak se bubliny zachytávají na stropě a vytváří to efekt kapek (zatímco my jako byli na souši a strop byl mokrý), projela nad námi (nebo někde blízko) loď. Hrozně to hučelo a já měla najednou pocit, že nemůžu dýchat. Brrrr. Venku na přídi lodi byla obrovská želva, určitě měla metrový krunýř. Byla stará a porostlá, ale stejně nám jen jedním mávnutím uplavala.

Po třech ponorech jsem byla úplně vyčerpaná a cítila se divně. Pořád jsem musela pozorovat, jestli náhodou nemám dusík v kostech :D A tak jsem souhlasila, že budeme zase jen odpočívat.

Přišla středa, den odjezdu. Vstali jsme zase brzy ráno, to už jsem na to zvyklá, rychle se nasnídali a jeli na pláž. Tentokrát na Tecolote. Ta je už víc „civilizovaná“, jsou tam restaurace, půjčovny a takové blbostinky. My tam ale byli ve středu ráno – takže nikde ani noha. Tahle pláž je taky krásná a pro snorchlování a plavání lepší než Balandra, ale přeci jen Piši se víc líbila ta první, byla taková romantičtější. :D A navíc už jsem musela myslet na návrat domů a imigračního úředníka.

Let ani nevim jak proběhl, nic si nepamatuji jak jsem byla nervózní. Dali jsme Paulovi instrukce a všichni jsme vyrazili směr imigrační. K úředníkovi jsme šli všichni najednou, oni ukazovali své modré pasy, já svůj červený, Paul s úředníkem šprýmoval, já se usmívala od ucha k uchu a Jon se tvářil důvěryhodně a nevinně. Vyšlo to. Pomalu nejjednodušší průchod. :D uffff, bez Paula na dovolenou už nejedu. :D Fotky samo na rajčeti. Bude i hodně těch pod hladinou, ale to až se sejdem zase s Paulem.

Tak tu můžu zůstat další měsíce a vy se můžete těšit na můj blog :D :D (a povinně:D)

Mějte se krásně,

Vaše Piši

RDC III - konečně konec

Už si ani nepamatuji kde jsme skončili, co se dělo a jak to dopadlo. Je to dávno a navíc je mi nějak smutno, tak to vezmu v rychlosti, ať se stihnu dostat k čerstvějším zážitkům, které si ještě jakžtakž pamatuju. Koukněte na fotky s komenty, jistě doplní skvěle tenhle strohý popis událostí.

Tak koukám, že jsme teprve u úterý. To jsme já a Jon vyrazili směr Mt. Chocorua – 1064m – v pohoří Sandwich. A sendvič jsme si chtěli koupit po cestě, páč jsme plánovali, že to zabere většinu dne. Vyrazili jsme po snídani. Projížděli jsme vesnicemi a nikde nic. Nikde žádnej krám, ani maličkatý obchůdek. Až jsme narazili na jednu kavárnu a s vděkem jsme koupili k obědu křupky a jeden postarší štrůdl. Ještě, že jsem vzala z kuchyně dvě jablka (s čímž Jon zprvu nesouhlasil, ale pak byl jistě rád).

Vyrazili jsme po Liberty trail. Piši byla nadšená a moc se jí vše líbilo. Jon byl frustrovanej, prý z komárů, ale mám podezření, že to bylo z mojí radosti. A tak utíkal směr vpřed a vzhůru a snažil se mě naštvat. Asi se mu to povedlo, ale to už si nepamatuju. Po asi dvou mílích jsme vystoupili z lesa, Jon se uklidnil, a začalo obrovské stoupání – po skále. Překvapilo mě, že tam nejsou žádná držátka, lana nebo stupky, nebo aspoň zábradlí. Když spadnu, tak se zabiju. A to byla prosím oficiální cesta. Dolu se hnala maminka se dvěma dětmi: “Nevíte kde je Liberty trail?” a my trochu zmateně: "No to je ona, jdete po ní". Ona tomu nemohla uvěřit, myslela, že se ztratila, protože tohle opravdu jako cesta vůbec nevypadalo. Chudák ona a její malá dceruška byly trochu vystrašené, zato syn, asi sedmiletý, měl obrovskou radost a začal rychle šplhat a držet se nás. Lezl jak pavouk, vůbec nedával pozor a machroval. Já už měla nervy na dranc, to nemůžu vidět. A asi to bylo trochu moc, páč dokonce i Jon ho okřikl ať počká na maminku a raději jí pomůže.

Pak jsme potkali tatínka se synem kterému bylo max. deset. Předešli jsme je a syn se nás chytil. Piši nasadila tempo aby ho setřásla, ale malý smraďoch se držel jako klíště. Tatínek na něj řval : "Počkej, pojď se mnou". Ale smraďoch na něj křičel "Nemůžu, nejde to". Tatínek už byl dost naštvanej, ale synáček neposlouchal. I Jon ho upozornil, že tohle se nedělá a navíc táta nese svačinu. Ale klukovi to bylo fuk. Komu to fuk nebylo byla Piši, protože ta byla na okraji sil a potřebovala zpomalit. Ale přeci se nenechá předejít desetiletým prďolou. Konečně odpad a já si ulevila. Uff, ještě pár metrů a zabilo by mě to.

Výhledy stály za to, a křupky byly vynikající. Odpočinuli jsme a dali se na cestu zpět. Tentokrát jsme šli jinou cestou, ale už nevim jak se jmenovala. Dolu to jde vždycky líp. Narazili jsme na bivak, prostorný a dokonce i se záchodem. Hezký. Zapsali jsme se do knihy a hurá domu. Večeři jsme stihli jen tak tak. Ušli jsme asi 13km, necelý kilák převýšení. Žádná extra sláva.

Ve středu bylo jezero hladké jak zrcadlo a tak sme vyrazili na kanoe. Tentokrát jsem byla kormidelník já. Za a) to mam radši, za b) není pro Jona důvod být frustrovaný. Jeli jsme ke "skákací" hoře – hora z které se skáče do vody. To mě bavilo. Jinak nevim co se dělo.

Ve čtvrtek jsem ještě s Jonem, Ellen a Benem vyrazili dobýt horu Tripyramid aneb trojpyramidu. Má míli dlouhý hřeben na kterém jsou tři vrcholky, nejvyšší 1 275m, pak 1 262m a nejnižší 1 247m. Tak jsme udělali takový okruh přes všechny tři vrcholky. Opět nejprve lesem, ale krásným, přes několik potoků, kde si Piši samozřejmě namočila bačkůrky – a to hned na tom prvním. A pak přišly skály. Tentokrát ještě strmější a ještě delší úsek. Asi 4míle po skalách, někdy jsem měla fakt strach (jeden úsek nabyl 600výškových metrů na 800metrech) a hlavně to bylo děsně namáhavý. Na druhou stranu tam nebyli žádní malí fakoši ani jiní sportovci, takže mě nikdo nehnal (jen Jon, ale to už se ani nepočítá). A dokonce jsem byla v týmu jedna. Výhledy byly opět úžasný i když samotný vrcholky byly zakrytý stromy. Celkem asi 23km.

Anyway, myslim, že tu noc jsem spala krásně. V pátek Charlie a Karmela odjeli poznávat krásy Nového Yorku a my jsme už udělali jen menší výstup na místní horu Cotton odkud je skvělý výhled na Squam Lake. To bylo taky krásný, slunečno s jedním rychlým malým deštíkem.

Jon byl zvolen nejaktivnějším členem RDC výpravy. Nejen, že se účastnil všech výstupů, plaveb a pikniků, ale každé ráno vstával v šest aby šel rybařit, plus rybařil i večer po večeři. Také jako jediný přijel domů a na váze ubyl. Což je až neuvěřitelné zvážíme-li kolik toho denně spořádal. I přejme mu to.

Omlouvám se za strohý (no to vám spíš vyhovuje, ne ? :D ) a trochu nudný vyprávění, ale nějak ani nemám náladu…

Zdar a slávu,

Piši

Výlet lodí do Mexika

Sorry, musím přeskočit kapitolu RDCIII, dokud si to pamatuji, ale nebojte, vrátím se k tomu.

Potřebuji vycestovat. Ne že by se mi jen tak chtělo dovolené, ale potřebuji od pana imigračního štempl, abych tu mohla dalších 6měsíců legálně pobývat. Ano děvčata a chlapci, je to tak. Jsem jen “ubohý” turista, vandrák pocházející státy sem a tam, poznávající krásy a kulturu země. Čím dál tím víc se bojím, že mi pan imigrační natrhne prdel jak mě bude rychlostí vykopávat a posílat zpět do ČR. Kdyby mi aspoň přispěli na letenku, tak jako česká vláda přispívala Mongolům a Vietnamcům. Oh well…

No a protože se toho pána imigračního tolik bojim, tak jsem vymyslela, že pojedem na výlet lodí. Ze zkušenosti totiž vím, že procházet imigračním v přístavu je úplná pohodička, trochu až komedie. Když jsme se vraceli z výletu po Karibiku, stál tam jeden chudinka úředník, asi ani nevěděl co dělat, inkoust na razítku už vyschlý jak tam nikdo nechodí. Zeptal se mě jak se mi líbila plavba, jestli opravdu odjedu a kdo to zaplatil. Já ještě celá nadšená z dovolený jsem rozverně štěbetala, usmívala se (dokonce i nenuceně) a kdyby to šlo, tak mi vystaví i růžovou kartu (to je upgrade od zelený :D ).

Celou středu a čtvrtek jsem hledala, kombinovala a vymýšlela výlet takový, aby A) něco přinesl a byl na zajímavá místa kde jsme ještě nebyli B) nezabral moc času C) nestál moc peněz. Už se mi z hlavy kouřilo a pořád nic. Pak přišel Jon z práce, to byl čtvrtek večer, a rychle jsme se rozhodli pro plavbu víkendovou, kousek za hranice a zpět. Jon totiž nemá moc dovolený (tady je to s dovolenou fakt zoufalý) a nějak to všechno nevycházelo. No co, aspoň hezky zapaříme a pořádně se najíme. Už od začátku srpna (počínaje RDC, následně návštěva Karmely a Charlieho) neděláme nic jiného než jíme, tak si to ještě o pár dní můžeme prodloužit.

Jon koupil plavbu a hned druhý den se jelo, to mě baví. Koupil poslední pokojíček na té obrovské lodi ! Kam se poděla finanční krize? Fotky z plavby a popisky jsou zde.

V pátek vše šlo hladce. Bloudili jsme jen malounko, frontička byla jen hodinová a jelikož jsme to koupili pozdě, tak pro nás neměli klíč, takže další jen hodinová frontička. Všude spousta lidí a party už začínala v přístavu. Nejsladčeji ale šlo odbavování a pro mě “imigrační”. Čekám, že mi vezmou povolení k pobytu (tak aby mi pak mohli dát nový) a oni nic. “Ne, to mi do Mexika neděláme”. Sakra práce, tak toho jsem se bála nejvíc. Vím, že když se jede autem, tak se to nedělá. Ale když se letí letadlem, tak ano. A loď by se měla chovat jako letadlo. Každopádně mě děsně naštvali a byla jsem mooooc moc smutna. No nic, už tu jsme a tak si to musíme užít. Ubytovali jsme se a já už dostala hlad, dojedli jsme a už byl večer.

Následující dny by se daly shrnout do několika slov: pití, jídlo, zábava :D V pátek jsme stihli prozkoumat část lodi (byla dost podobná té minulé, takže zase žádné velké překvápko), sníst miliony zmrzliny a kouknout na zábavnou show nějakých dvou prý známých komiků. No ale především, spolu se všemi dalšími pasažéry, jsme museli projít bezpečnostním výcvikem aneb “co dělat když se loď potápí” . To si v klidu dojíte, no a nebo si vezmete něco na cestu jako já a Jon, sejdete si do kabiny pro vestu (mezitím voda zaplavila již spodní dvě podlaží), vyjdete zase čtyři patra do zábavného sálu (voda zaplavila již pět pater), celou dobu vás hodní pracovníci navádějí kudy kam, hlavně nespěchat, užívat si to, třeba si i najít kamarády. V sálu se všichni spočítají, chvilku popovídaj, nandaj vesty a postupně po skupinách se odeberou na palubu k záchranným lodím (to už je loď potopená až na dně a rostou na ní mechy). Tak se chvíli povídá a pak jakože po těch skupinách půjdem do těch záchranných loděk. Řeknu vám, nechci být v té poslední skupině, páč ta je ještě teď dole v sále a čeká… to už je ale z lodi vrak kam rádi jezdí potápěči.

V pátek jsme vlastně stihli ještě jednu “velkou” akci – ochutnávku likérů. Mile mě překvapili všichni cestující, kteří se chovali jako dobře naladění Češi. Šéfík nabízel různé druhy likérů, vždy chvíli jeden, pak druhej. Postupně jsme spolu s dalšími lidmi vytvořili místo fronty kruh a prostě se chodilo dokola, vždy pro novou dávku. Když přišel na řadu ten, kdo už ten určitý likér dostal, domáhali jsme se změny likéru. Pak už dav přímo říkal, jaký likér chce a nechce. Mě osobně nejvíc chutnal kávový likér, zabíjela mě ovšem smršť ochuceného rumu, toho měl šéfík nejvíc L

V sobotu jsme byli v Ensenadě. To je takové malé městečko asi 350km od Los Angeles na jih. Jednou jsme tam s Jonem již byli, a ono opravdu to neni nic velkého. Počasí nic moc a voda v oceánu je stejnak ledová. Někteří jeli trochu severněji do Rosarity, kde mají být pláže hezčí, ale my se rozhodli, že letos se nenamočíme. Ani náhodou. Šli jsme do městečka, koukali a koukali, dali si pivko a nachos a koupili mi klobouk. Růžovej, kovbojskej. Moooc pěknej. Ensenada je prostě jen jedna velká párty, paří se ve dne v noci, všechno vám má připomínat, že jste na dovolené a nemáte se na nic ohlížet. Nic neni problém, nikam se nespěchá a všude vládne pohoda. Přeci jen nám ale bylo blbý nic nedělat tři dny v kuse a tak jsme se rozhodli pro výlet ke známé Bufadoře aneb mořskému gejzíru, druhému největšímu na světě. Usmlouvali jsme taxikáře (ostatně jako všechno) a jelo se. Cesta trvá asi 80minut tam a zpět, taxi stojí 10dolarů na člověka, když jste čtyři. My ale byli jen dva a nechtěli jsme čekat na další lidi, usmlouvali jsme to na 30koláčků a bylo. Tam jsme měli hodinu. Mysleli jsme, že je to až příliš, ale není. Gejzír je obrovský a super legrace. Přátelská atmosféra všech turistů určitě pomohla. Samy se nabízejí, že vás vyfotí, všichni se smějí a ve stejném rytmu dělaj úúúúú aaaaaa a ječí – to jak na ně dopadá studená voda. I nás to pěkně ohodilo a tím jsme porušili naše předsevzetí se nenamočit. U gejzíru je i obrovský trh a skvělý trhovský šum. Neustále slyšíte “hej, novomanželé pojďte sem“ nebo „heej cowgirl, mam skvělý pravý mexický rolexky“ :D Jestli jste jako já, tak vám dokáže moc lidí a moc hluku děsně vadit. Je proto důležité se již od začátku naladit, usmívat se a všechno to brát s humorem – pokřiky, hluk, strkání, nabízení, všechno. A pak je to opravdu sranda. No a kdyby to náhodou nešlo, kupte si Micheladu aneb pivní Bloody Mary :D. Dělá se to stejně jako Bloody Mary, jen místo vodky je pivo. Je to úplně super. Ne že bych to pila pořád, ale čas od času je to skvělá změna a zvedne vám to náladu. Recept najdete zde.

Hodinka uplynula jako voda a už jsme museli jet. Ještě jsme stihli koupit pár věcí (pro Piši) a ty nejlepší churroz co jsem kdy jedla. To je jiná mexická pochoutka, přirovnala bych to k „tyčce“ o průměru 1cm, dlouhé jak kdy, z těsta asi jako na koblihy, hezky křupavé, obalené v cukru a skořici. Tyhle byly super sladké skrz na skrz a křupavoučké. Mimochodem to byl náš oběd :D A už se frčelo zpět do městečka. Piši byla smutná, moc se jí ještě nechtělo. V Ensenadě jsme si stihli ještě něco koupit a Piši konečně promluvila španělsky, a dát si pár piv při poslechu mexického jukeboxu – chlápek s gytárou hrál jen pro nás a co jsme chtěli. Trochu hlasitý, ale sranda :D

Pak už návrat na loď a ke staré rutině – jídlo, jídlo, pití, jídlo. Šli jsme na slavnostní večeři (kam jsme měli chodit každý den v šest), pak jsme to ještě zajedli několika dávkami zmrzliny (můžete si kdykoli kolik chcete natočit) a večer šli na komika Jeroma. Bylo to dobrý, jen to bylo už pozdě večer a Joníček usínal.

Neděle byl den na lodi. Dle naší teorie, které jsme věnovali mnoho času, loď na jeden den „zastaví“ proto, abychom tam utratili víc peněz – jídlo je sice zadarmo ale nápoje (krom těch v jídelně) se musí platit, plus různé hry jako bingo a tak. Druhá teorie je, že to prodloužili o jeden den, aby to šlo dobře s druhým výletem – tenhle byl na 3dny, druhý je na 4, proto loď nemusí kotvit nikde dýl než jeden den (den v přístavu je jistě pěkně drahej). Ať je to jak chce, byli jsme zaseklí na moři a nikam jsme nejeli. Ač bylo moře klidné, stejně se loď houpala a já to cítila. Viděla jsem, že se houpeme a to hodně. Vyděsilo mě to, páč a) nikdo jiný nevypadal, že to cítil b) jak se může tahle obrovská loď houpat na takhle klidném moři. No už jsem se chtěla jít nahlásit do blázince. Nejen, že mi bylo blbě, ale ještě jsem měla vidiny a „cítiny“. Pak mě Jon uklidnil, taky to viděl a cítil. Tak už mi bylo jen blbě ale nebyla jsem blázen. Celý den jsme leželi a jedli a okolo čtvrté si Piši dala první koktejl. Pak přiletěla helikoptéra, to byla velká legrace. Chudák nějaký pán byl nemocný, tak ho museli odvést. Na minulém výletu taky někoho museli odvést, tak mám podezření, jestli nemaj nějakého simulanta, který se vždy nechá „odletět“, aby byla zábava. Pak přišel mini-golfový turnaj. Napřed já a Jon, pak se postupně přidalo asi milion dětí. Si představte, že jsem nevyhrála a to jsem se fakt snažila :D No byla to legrace, jak se ti malí smraďoši předváděli a machrovali. Rozhodla jsem se, že děti nechci. A kdyby jo, tak je nikdy nenechám samotný na výletní lodi :D Rodiče měli štěstí, že jsme to byli my a ne nějací nezodpovědní nebo taky se převádějící lidé. Nemluvě o horších věcech. Pořád jsme je museli usměrňovat, jinak by snad vyskočili z lodi, rozmlátili nářadí, mluvili pořád sprostě atd. Hrůza.

No ale kvůli tomuhle turnaji, jsme prošvihli slavnostní večeři. A to jsme včera slibovali, že určitě přijdem. Ono to nevadí, na lodi se nedá trpět hlady. Buffet je otevřen asi 18hodin denně, 24 pak dělaj pizzu, sendviče a můžeš mít zmrzlinu kdy chceš :D Do restaurací (na lodi jich je mnoho) je třeba rezervace a slušné oblečení :D

Do osmé hodiny večerní Piši zvládla asi 14 koktejlů, takže byla nametená jak mraky. Dala pizzu, trochu filozofování, nějaký chytrý opilecký řeči a šla spát. Ráno se probudila s nehoráznou kocovinou. Nebyla část těla, která by nebolela. Mozek nefungoval, žaludek nedokázal nic pojmout a svalstvo se klepalo. Ouvej ouvej. Piši už zapomněla, že neúměrné pití přináší následky (už dlouho nikde nepařila). A chudák Jon musí do práce. Vstali jsme brzy, rychle sbalili, Jon vyřídil účty a šlo se. Při odchodu na nás čekala zcela opačná scéna než při příchodu. Zatímco při naloďování hraje hudba, všude jsou úředníci, kteří chtějí pomoct, anebo vás vyfotit; při odchodu z lodi všude stojí policie, procházíte mezi nimi jak zločinec, všude ticho a přísno. A už mě hnali k imigračnímu. Myslela jsem, že jen mrkne a nechá mě jít, když stejně mi nechce dát nové razítko a prodloužit mi pobyt. Ale tenhle to bral vážně. Vyptával se mě na mnoho a mnoho věcí, ale Piši nevěděla ani jak se jmenuje. Nebyla schopná ani úsměvu, ani očního kontaktu, ani odpovědí. Bylo jí moc špatně. A jestli vypadala jak se cítila, tak se ani nedivím, že jí nechtěli vpustit do země :D . Naštěstí šel Jon se mnou a tak mohl na otázky odpovídat. Snad to vypadalo, že nerozumím anglicky a ne jako že jsem úplně blbá blondýna s prázdným mozkem :D

Jon se celý výlet ke mě choval super sladce, byl pozorný a hýčkal mě jak princeznu. A to i tehdy, když jsem měla princeznovské manýry. Usoudila jsem, že jsem tenhle výlet dostala k narozeninám, což bylo fajn. Ale Jon mě překvapil, když mě přesvědčoval, že ne :D No jak chce, měl skvělou možnost lehce vyklouznout z obstarávání mi dárku, ani bych si toho nevšimla... Kdo tohle kdy viděl? Myslím, že jsme si vybrala fakt dobře :D :D :D

Moje růžové princezny, vybírejte pečlivě, ať dostanete péči kterou zasloužíte.

Vaše Piši

RDC II

Sobota nesmírně brzy ráno – odlet. Letěli jsme s Virgin America. Nikdy předtím jsem s touhle společností neletěla. Jejich moto je asi „pohoda“, hrají si na salónek někde ve Vegas. Už u Check-inu hraje hudba, jsou tam takový divný světla.... Letadlo je uvnitř celé bílé, jen světla jsou růžové, Jon viděl i Modré. Celý je to takový futuristický, ale mě to přišlo jak v bordelu. Během letu si vše objednáváte přes dotykovou obrazovku, vše včetně vody a limonád, které jsou samo zdarma. Taky si můžete brouzdat po netu, koukat na různé filmy a show, ale taky zajít na letadlový chat nebo jen chatovat s jedním konkrétním člověkem. Jen musíte znát číslo sedačky :D „Heeej Dvacetšestko Bééé, chceš být můj kamarád?“... no a nebo „Hej kotě v jedna cééé, chceš jít se mnou do Mile High Clubu?“ No takže docela cool.

Let byl dlouhý a to jsem až k Chicagu spala. V Bostnu jsme si pronajali auto a hurá směr kemp. Cestou ještě nutné nákupy – pivo, víno a Piši nové jeansy :D A dorazili jsme právě v čas k večeři. A tím začal týden naprostého obžerství. Strejda Ben už tam byl, ostatní přijeli později. Sobota večer tedy byla ve znamení vítání a vyprávění si co se dělo a dít bude.

Neděle prší. A jééémináčku. Když prší, tak se nedá moc věcí dělat, jen jíst a dobu mezi jídlem vyplnit čtením, luštěním křížovek nebo stolními hry. Já nejsem žádnej intelektuál a nedokážu číst dýl než hodinu. Písmenka se mi pak motaj a má blonďatá hlavinka je unavená. Jelikož všichni četli, tak já se dost nudila. Ale mohlo to být horší. Taky jsme mohli, ostatně jako většinu jiných deštivých dnů, hrát Trivial Pursuit, což je hra při které je nutné odpovídat na záludné otázky z historie, politiky, pop kultury, divadla, sportu, vědy...no všeho možného. Tahle hra je jistotou, že si budu připadat jak idiot. Za celá ta léta jsem odpověděla dobře asi jen dvě otázky, zato jsem se mnohokrát ohromně ztrapnila a nejčastěji raději nic neříkám. Jonova rodina, včetně jeho samotného, jsou děsně chytří a soutěžit s nimi nemá cenu. To budu raději předstírat, že umím číst :D Štěstí je, že časy mezi jídly nejsou tak dlouhé. Dle mého výpočtu to vypadá asi takhle:

Dvanáct hodin spánek, pět hodin jídlo, hodina a 30 min. příprava na jídlo a hygiena, dvě hodiny schovka na záchodě... takže to máme jen ehm... tři hodiny a 30min. života intelektuálky, to se dá zvládnout :D

Naštěstí v pondělí už bylo pěkně a Piši byla ve svém živlu. Aktivity by jí šly. Šlo se na blízkou horu Rattle Snake odkud je úžasný výhled na všechna jezera a jejich části. Ovšem na oběd a odpoledne jsme si zamluvili ostrov a jelo se na piknik. Předešlý den u večeře jsme vyplnili formulář co vše chceme, aby nám připravili (jen ingredience, grilování děláme samy). Bylo nás sedm a tak jsme měli „jen“ 14 hamburgerů, 14 hotdogů, milion vody a limonád, spoustu zeleniny, a samozřejmě marshmallow a další ingredience na s´mores... aneb rozpuštěný marshmallow a čokoláda mezi sušenkami. Něco vynikajícího. My jsme ale měli Oreo susenky, cokoladove, a tak jsme dělali Smoreos. Ja jich měla asi deset :D Všichni už odcházeli se koupat a já pořád dělala smoreos. Joníček marshmelouny nepapá, páč když byl malý tak s kamarádem opékaly marshmallow nad ohněm v krbu, jeho kámošovy začal jeden hořet na klacku, tak tím klackem začal mávat... no jasně, vařící cukrovinka odlétla z klacku a rozplácla se malému Joníčkovi na xichtík. No má trauma do teď :D :D

Pak jsme se jen čvachtali, já s Jonem jsme objížděli na matraci ostrůvek, a opalovali se. Jo ta matrace, to je žůžo.... prostě nafukovací veliká matrace, má to být jakože postel, no ale my jí dali na vodu. Klíďo píďo na ní můžu stát a pohoda, ležíme na ní dva a ani nejsme mokří. To se cení, voda je přeci žíravina. :D

No a v úterý byl véééélký výstup na véééélkou horu... to jsem ale nevěděla, že ve čtvrtek přijde ještě větší výstup na ještě větší horu :D V úterý jsme vyrazili s Jonem sami, nikdo nechtěl, všichni byli shnilotinky :D Tak jen mi dva drsňáci. O tom vám ale napíšu až příště.

Teď se jdu balit jelikož dnes vyrážíme na cruise směr Mexiko. Je to jen malý výlet, v pondělí budeme zpět, ale pro mě nesmírně důležitý. Musím vycestovat ze země... a snad mě pustí zpět. Když ne, tak se uvidíme v ČR :D :D :D

Adios mis rosaritas..

besos y abrazos:D

Pisi

Rockywold-Deephaven Camps

Tak konečně vám můžu napsat, co všechno se dělo. Je toho hodně- byla jsem totiž hoooodně busy, takže mám hoooodně zážitků. Ale už si jich moc nepamatuju. Kdo mě zná ví, že mám takový zajímavý druh sklerózy – pamatuju si blbosti, ale důležitý věci zapomínám. :D Tak ale zas aspoň něco, ne? :D

Prvního srpna jsme jeli do Nového Hampshiru do kempu zvaného Rockywold-Deephaven Camps aneb RDC (určitě klikněte na odkaz a mrkněte na jejich stránky). Jedná se o rodinný kemp založený již roku 1897. Od té doby tam jezdí generace a generace bohatých rodin užívat si jezera, přírody a společenského života. I Jonova rodina tam jezdí již po generace. Vzpomínáte na film Hříšný tanec? Jo, ano, přesně.... oba kempy si jsou hodně podobné. Jen tenhle není v horách ale u krásného jezera zvaného Squam Lake. Nechybí ale tenisové turnaje, piknik na malém ostrůvku, závodění na lodičkách, poznávací výlety, talent show a taneční bál. Prostě vše co by správná sofistikovaná americká rodina měla dělat. A zatímco rodiny sedí večer u krbu, hrají stolní hry a čtou New York Times, pracovníci (aneb staff) kempu divoce tančí a mohutně pijí. Já to vim, já tam totiž byla.

To byl rok 2003 a já prvně odjela do Spojených států. Tak jako spousta jiných děcek ze států bývalého sovětského bloku jsem se nechala nalákat na sliby kapitalistů a s vidinou ohromných zisků ve stabilní zelené měně jsem odjela za oceán dělat servírku. Zisky se nekonaly, ale zábavy bylo hodně. Pracovala jsem v jedné ze dvou kuchyní – třikrát denně jsem připravovala švédské stoly, nandavala zmrzlinu a uklízela jídelnu. Večer byly neskutečně divoké párty a spoustu legrace. Někdy byl i den volna, to se buď nakupovalo (nehorázně levné oblečení) nebo koupalo, chodilo na výlety či jen válelo na pláži. Práce byla tvrdá, ale zpětným pohledem musím uznat, že to celkově byla všechno vééélká pohoda a zkušenost k nezaplacení. Hříšné léto jsem si užila - já byla Johny a Jon ten rok Babe. Tradicí mezi rodinami, které tam jezdí už desítky let je, že když děti dospějí přispějí svojí prací k rozvoji kempu a získají neocenitelné zkušenosti. I Jon se připojil se mezi staff a léto strávil jako „ animátor“ aneb „rekreační pracovník“. Byla to láska na první pohled, i když dost rozostřený :D, a hned jak jsme překonaly pár (měsíců) nedorozumnění a ostychu, tak jsme si našli k sobě cestu. OK, já jí našla :D

Od té doby jsem měla možnost být v kempu čtyřikrát jako host a povím vám... je to lahoda být na druhé straně. Je to hlavně o odpočinku a jídle. Den je rozdělen do třech částí – dopoledne, odpoledne, večer – mezi kterýma se buď spí nebo hrozně moc jí. Když je špatné počasí, dalo by se i říct, že se člověk snaží přežít intervaly mezi jídly :D Mě hodně jídla problémy nedělá, takže jsem spokojená. Jinak mezery mezi jídlem vyplňujem lodičkami, plachetnicí, výstupem na blízké či vzdálenější hory, rybařením, koupáním, čtením a opalováním, jízdou na motorovém člunu, poznáváním okolí, jízdou na kolech, a někdy i baseballem či jinou organizovanou hrou nebo piknikem. Musim říct, že co jsem jako host, tak se rodina účastnila jen některých společenských akcí. To mě ale vůůůbec nevadí. Kdyby ale někdo chtěl, je možno mít program na všechny dny od rána do večera. Když byli klucí malí, tak se asi účastnili víc. No a ono se to za ty roky asi taky trochu okouká :D

Rodina, což představovalo letos sedm lidí, bydlí ve veliké chatě, každý buď pár nebo jednotlivec má svůj pokoj a někdy i vlastní koupelnu, pak je společný obývák s krbem, veranda, kuchyňka... Každá chatka má své molo a ta naše měla u mola člun, dvě kanoe, plachetku a nejoblíbenější nafukovací postel :D Každý den vám přinesou čerstvé dřevo, připravý krb a uklidí chatu. Také přinášejí ledy do super přírodních lednic. Žádné freony nebo špatně „rozložitelné“ materiály. Je to takový starý typ lednice – jen jako skříňka do které dávají každý den ledy, které během zimy vysekali z jezera. Ledy vydrží celé léto v „ledárně“, což jsou chatrče plné ledu a pilin. Je fakt zajímavý, že to neroztaje.Tady se mrkněte na video. Na jídlo se chodí do jídelny. Každá rodina má svůj stůl, ta co tam jezdí nejdýl, tak má stůl u okna v pravo... pak postupně doleva. Vééélká prestiž :D Naše rodina už byla téměř v pravém rohu, když letos nás posunuli zase o několik stolů doleva. Důvod neznám. Zase jsme to měli blíž k desertům, což se taky počítá :D

O tom, co jsme dělali během týdne napíšu večer nebo zítra ráno. Teď se musím připravit na malého klučíka, kterého jdu hlídat.

Mějte se růžovky,

Páááá

Výlet na San Gorgonio

Už je to dlouho předlouho … byl víkend 4.července aneb Dnu nezávislosti. Ve Spojených státech mají jednu vychytávku, kterou bychom jistě také chtěli.... když přijde státní svátek na sobotu či neděli prodlouží se víkend buď o pátek či pondělí, tak aby nikdo o ten den volna nepřišel. Takže i když tentokrát byl Den nezávislosti v sobotu, měl Jon pátek volný a mohli jsme vyrazit na prodloužený víkend. Fotky jsou zde.

Piši si vymohla, že se půjde na třídenní tůru. Minule se jí to moc líbilo (asi zapomněla jak byl ten batoh těžký) a tak chtěla zase. Vše naplánovala, prozkoumala, získala mapy... Joník dokoupil nové nezbytné :D vybavení – boty pro Piši, batoh pro Piši, bundu pro Piši, filtr na vodu, a samozřejmě spoustu „instantního“ jídla – hlavně zákusky pro Piši a energetické tyčinky a gely, taky pro Piši. Takže já byla ready :D Jon si měl sehnat lepší spací pytel, páč ten jeho je asi jen do plus třiceti stupňů Celsia, ale nesehnal a ani nedbal mojich rad, aby si vzal takový extra zahřívací pouzdro.

V pátek ráno jsme vyrazili. Můj batoh měl asi 13kilo, Jonův 20kilo. Měli jsme obavy, že bude žízeň. Sice máme filtr na vodu, ale tady těžko vodu najít. Jsme v jižní Kalifornii – sucho, vedro, sucho sucho :D Vybrala jsem cestu, kde by nějaká voda být měla, ale jistota je jistota.

Měli jsme namířeno do oblasti „divočiny“ aneb ochranné zóny kam se nesmí bez povolení. Nesmí tam nic motorového, ani pila, a lidi by si měli vše po sobě uklidit. V regulích je napsáno, že každý musí mít lopatu...no víte na co :D Koupili jsme povolení ke vstupu, ale bohužel ne povolení k přespání. Byl to zmatek a tak jsme to riskli.

Začátek byl na parkovišti ve výšce 2 103mnm. Piši byla natěšená. Vše měla skvěle připravený, skvěle sbalený a uspořádaný. Nahodila krosnu a připadala si jako opravdový drsoň. Vyrazila plnou parou vpřed. Přešla parkoviště a už dýchala jak čtyři a byla pěkně unavená. Už tam budem? Zbytek cesty tedy raději pokračovala víc rozvážně a fotila co se dalo (každá pausa se počítá :D ). Přišli jsme na Horse meadow, kde byla stanice ochránců přírody a hlídačů. Jeden tam byl a tak jsem neváhala a vyfotila ho :D Dal nám napít, řekl něco o horách a už už chtěl kontrolovat naše povolenky... a tak jsme raději odešli. Na Horse meadow jsou také tzv. horse flies aneb mouchy jako kůň velké a štípou až do krve. Piši pak měla na nohou tři děsně svědivé štípance, které nezmizely ještě několik dní.

South Fork Meadow má dostatek vody – krásné pramínky čiré studené vody jsou obklopené kapradím a zeleným mechem. To už máme hotovo 7.5km a dáváme první svačinku. Od tud už bude víc a víc sucha a méně a méně stínu. Je dost vedro, ale stín to dělá snesitelným.

Postupem času Piši začínají pěkně bolet kyčle a už nemůže. Snad by začala litovat, že si vybrala jít na tůru, když se ukázaly hory na kterých byly ještě zbytky sněhu. Pak zbýval jen kousek a byli jsme v naší cílové stanici – Dry Lake, což je opravdu vyschlé jezero. Nevědět jak se jmenuje, tak si myslíte, že je to hezká loučka. Ušli jsme tedy deset kiláčků, převýšení asi 640 metrů... žádná velká sláva, ale s těma batohama to stačilo. Kousek od tud by měl být pramen s použitelnou vodou. Hned jsme ho šli zkontrolovat a nadšení jsme nebyli. Správce parku říkal, že je tam spooousty vody. Chtěla jsem dokonce nějaký 4litříky vyndat z batohu, abych to měla lehčí. No ještě že jsem to neudělala. Voda sice byla, ale dost málo.Přesto jsme pak načepovali asi 12 litrů. Vybrali jsme to nejlepší místo pro stan – aby to bylo krásně měkoučké, abychom nebyli hned u cesty, aby bylo kam chodit na záchod... no prostě to dalo práci. Sice to místo je označené jako kemp, ale to znamená pouze to, že na tomto kusu lesa můžete s povolením postavit stan. S kempy kde je ohniště, záchod, voda to nemá pranic společného. Ani těch mnoho lidí – byli jsme totiž úplně sami. Postavili jsme stan, natáhli spacáky, vše připravili... ale co teď? Ještě je světlo, hlad nemáme, co budeme dělat? Naštěstí jsme přinesli nějakou literaturu. I šli jsme doprostřed paloučku alias vyschlého jezera, natáhli se a Joník předčítal ze San Gorgonijských novin o tom, jak přecházet požárům, jak se vyvarovat medvědům a co nám přinese noční obloha.

Zrovna jsme kuchtili večeři (ohřívali vodu, která se pak nalije do pytlíku, nechá stát a máte kuřecí rizoto, guláš nebo sladký zákusek) a užívali samoty a prostoru, když kde se vzal tu se vzal ... správce lesa. Aj aj aj, Piši se trochu zastavilo srdce, nejen že nemáme lopatu, ale nemáme ani povolení k přespání a navíc máme otevřený oheň, což je úplně zakázané. Správce, hlídač nebo jak se mu říká ale nic neřekl, koukl na naše povolení (měli jsme jen na jeden den), něco na něj načmáral, zeptal se na naše plány a nechal nás být. Ufff. Nechtělo by se mi šlapat v noci pryč... nebo platit pokutu.

V noci pak svítil měsíc tak, že to vypadalo jako ve dne. Hvězdy byly krásné, ale ten měsíc to trochu kazil. Nejvíc to ale kazil strach z medvědů. Jsou tu a je jich tu dost. Taky tu jsou pumy a kojoti. Člověk musí jíst daleko od stanu, poté všechno jídlo a jiné voňavé věci jako jsou zubní pasty, balzámy na rty a krémy musí dát do pytlíku a ten zavěsit vysoko na větev, tak aby to vyselo alespoň 5metrů nad zemí, metr a půl pod větví a tři metry od kmenu stromu. Pak se na to snad medvěd nedostane. No a člověk se před spaním má umýt, nemá mít na sobě žádný krém, nemá mít oblečení ve kterém vařil... no bláznovina. Cože, nesmím mít na obličeji krém? A to jsem si ten noční brala jako na co :D a Piši bez pomády na rty jako kdyby nežila. Porušila jsem proto pravidlo a pak mi to v noci nedalo spát. Jonovi zase nedala spát zima. A tak jsme se moc krásně nevyspali.

Ráno jsme si v pohodičce vstali, udělali snídani, hygienu atd. žádný spěchy jelikož plán byl vyjít jen nalehko na vrchol a zpět, přespat a v neděli sejít zase dolů k autu. To by bylo na dnešek nějakých 22km. Když jsme vyráželi bylo už děsný vedro a Piši se obávala, že už je pozdě. Myslela si, že musí být už aspoň půl jedenácté (protože jim opravdu trvalo děsně dlouho než se vypravili), ale když Jon zapnul GPSku zjistili jsme, že bylo teprve devět. Jémináčku, to jsem musela vstávat pěkně brzy! Fuj.

Cesta ubíhala docela dobře, i když žádný rychlostní rekord jsme jistě netrhli. Nalehko jsme šli, ale spíš jen Piši. Ta měla jen malou mošínku. Joník zase musel táhnout vodu a jídlo pro nás oba, a to není jen tak :D Cestou jsme minuly trosky letadla – trochu strašidelný. A viděli jsme sníh! Bylo 4.července a na vrcholku si lidi hráli ve sněhu. No to je teda něco. Vrchol byl trochu zklamáním. Sice ve výšce 3 505m, ale byl takový rozpláclý – málo špičatý, takže 360ti stupňový výhled nic moc. Foukal studený vítr a Piši byla ráda, že má novou bundu :D Někteří lidé tam přespávali! Musela jim být v noci děsná zima. Vítr foukal pořádně i dole, kde jsme stanovali my, co teprv tady nahoře na hoře. Sice tu jsou pro stany postavené z kamenů takové chlívečky sloužící jako větrolamy, ale myslím, že to zas tak moc nepomáhá.

Anyway... dali jsme si skvělý oběd a natáhli se na kameny. Žádný komfort, ale Piši usnula! Sluníčko totiž pěkně hřálo, Joníkova ruka mi dělala polštářek.... no a byla jsme dost unavená. :D Vstávat se mi vůbec nechtělo. Ještě pár fotek s vlajkou, přeci jen je Den nezávislosti, a jde se. Kdo by to byl řekl, už byla asi jedna hodina. Váleli jsme se tam pěkně dlouho.

Cestou dolů už bylo vedro. Potkávali jsme hodně turistů, většinou asiatů a všichni se nás ptali: „Jak daleko ještě?“ Joník vždy poctivě kontroloval GPS a hlásil kolik mílí a kolik metrů převýšení. Opravdu jsme jim nezáviděla. Cesta dolů je mnohem lepší.

Začali jsme přemýšlet, že sejdeme k autu už dnes. Měli jsme dobrý čas a nevěděli jsme, co bychom celé odpoledne v kempu dělali. Když jsme se rozhodli, že náš výlet o den zkrátíme, obou se nám ulevilo. Hned jsme začali přicházet s dalšími a dalšími důvody, proč odcházíme o den dřív. Chceme se lépe vyspat, Jonovi byla zima, nemáme permit na přespání, chceme frozen yogurt, máme málo vody, takhle to bude víc náročný protože budeme muset ujít hodně mílí,... no bylo toho spousty :D

Sbalili jsme saky paky a vyrazili. Bylo po čtvrté, takže žádné zdržování sic budeme muset jít po tmě. Batoh byl bez litrů vody mnohem lehčí plus gravitace mě valila dolů skopce. Šlo se fajn, ale přeci jen jsme již měli hodně mílí v nohách a já byla hodně unavená. V takových situacích opravdu nesnáším míle. Vypadá to, že je to krátký, jen 6.5 míle to nic neni... ale míle nejsou kiláky a děsně se to táhne. Prostě na to nejsem zvyklá.

Ke konci toho Piši už moc nenamluvila. Jen se snažila jít pořád rychle, pravá levá, nezastavit, nespadnout neusnout. Nakonec to dopadlo dobře, měli jsme velmi dobrý čas, předešli jsme spoustu lidí a dorazili ještě za svitu slunce. Ušli jsme ten den celkem asi 32km, 11,3 dokopce, zbytek skopce, 762 výškových metrů nahoru, 1402 dolů. Cestou dom jsme se stavěli na frozen yogurt – a já si tam dala samé sladkosti! :D Však taky si to zasloužím, ne? :D :D

Mějte se krásně, skládejte básně a taky mi napište!

Vaše Piši