Výlet na San Gorgonio

Už je to dlouho předlouho … byl víkend 4.července aneb Dnu nezávislosti. Ve Spojených státech mají jednu vychytávku, kterou bychom jistě také chtěli.... když přijde státní svátek na sobotu či neděli prodlouží se víkend buď o pátek či pondělí, tak aby nikdo o ten den volna nepřišel. Takže i když tentokrát byl Den nezávislosti v sobotu, měl Jon pátek volný a mohli jsme vyrazit na prodloužený víkend. Fotky jsou zde.

Piši si vymohla, že se půjde na třídenní tůru. Minule se jí to moc líbilo (asi zapomněla jak byl ten batoh těžký) a tak chtěla zase. Vše naplánovala, prozkoumala, získala mapy... Joník dokoupil nové nezbytné :D vybavení – boty pro Piši, batoh pro Piši, bundu pro Piši, filtr na vodu, a samozřejmě spoustu „instantního“ jídla – hlavně zákusky pro Piši a energetické tyčinky a gely, taky pro Piši. Takže já byla ready :D Jon si měl sehnat lepší spací pytel, páč ten jeho je asi jen do plus třiceti stupňů Celsia, ale nesehnal a ani nedbal mojich rad, aby si vzal takový extra zahřívací pouzdro.

V pátek ráno jsme vyrazili. Můj batoh měl asi 13kilo, Jonův 20kilo. Měli jsme obavy, že bude žízeň. Sice máme filtr na vodu, ale tady těžko vodu najít. Jsme v jižní Kalifornii – sucho, vedro, sucho sucho :D Vybrala jsem cestu, kde by nějaká voda být měla, ale jistota je jistota.

Měli jsme namířeno do oblasti „divočiny“ aneb ochranné zóny kam se nesmí bez povolení. Nesmí tam nic motorového, ani pila, a lidi by si měli vše po sobě uklidit. V regulích je napsáno, že každý musí mít lopatu...no víte na co :D Koupili jsme povolení ke vstupu, ale bohužel ne povolení k přespání. Byl to zmatek a tak jsme to riskli.

Začátek byl na parkovišti ve výšce 2 103mnm. Piši byla natěšená. Vše měla skvěle připravený, skvěle sbalený a uspořádaný. Nahodila krosnu a připadala si jako opravdový drsoň. Vyrazila plnou parou vpřed. Přešla parkoviště a už dýchala jak čtyři a byla pěkně unavená. Už tam budem? Zbytek cesty tedy raději pokračovala víc rozvážně a fotila co se dalo (každá pausa se počítá :D ). Přišli jsme na Horse meadow, kde byla stanice ochránců přírody a hlídačů. Jeden tam byl a tak jsem neváhala a vyfotila ho :D Dal nám napít, řekl něco o horách a už už chtěl kontrolovat naše povolenky... a tak jsme raději odešli. Na Horse meadow jsou také tzv. horse flies aneb mouchy jako kůň velké a štípou až do krve. Piši pak měla na nohou tři děsně svědivé štípance, které nezmizely ještě několik dní.

South Fork Meadow má dostatek vody – krásné pramínky čiré studené vody jsou obklopené kapradím a zeleným mechem. To už máme hotovo 7.5km a dáváme první svačinku. Od tud už bude víc a víc sucha a méně a méně stínu. Je dost vedro, ale stín to dělá snesitelným.

Postupem času Piši začínají pěkně bolet kyčle a už nemůže. Snad by začala litovat, že si vybrala jít na tůru, když se ukázaly hory na kterých byly ještě zbytky sněhu. Pak zbýval jen kousek a byli jsme v naší cílové stanici – Dry Lake, což je opravdu vyschlé jezero. Nevědět jak se jmenuje, tak si myslíte, že je to hezká loučka. Ušli jsme tedy deset kiláčků, převýšení asi 640 metrů... žádná velká sláva, ale s těma batohama to stačilo. Kousek od tud by měl být pramen s použitelnou vodou. Hned jsme ho šli zkontrolovat a nadšení jsme nebyli. Správce parku říkal, že je tam spooousty vody. Chtěla jsem dokonce nějaký 4litříky vyndat z batohu, abych to měla lehčí. No ještě že jsem to neudělala. Voda sice byla, ale dost málo.Přesto jsme pak načepovali asi 12 litrů. Vybrali jsme to nejlepší místo pro stan – aby to bylo krásně měkoučké, abychom nebyli hned u cesty, aby bylo kam chodit na záchod... no prostě to dalo práci. Sice to místo je označené jako kemp, ale to znamená pouze to, že na tomto kusu lesa můžete s povolením postavit stan. S kempy kde je ohniště, záchod, voda to nemá pranic společného. Ani těch mnoho lidí – byli jsme totiž úplně sami. Postavili jsme stan, natáhli spacáky, vše připravili... ale co teď? Ještě je světlo, hlad nemáme, co budeme dělat? Naštěstí jsme přinesli nějakou literaturu. I šli jsme doprostřed paloučku alias vyschlého jezera, natáhli se a Joník předčítal ze San Gorgonijských novin o tom, jak přecházet požárům, jak se vyvarovat medvědům a co nám přinese noční obloha.

Zrovna jsme kuchtili večeři (ohřívali vodu, která se pak nalije do pytlíku, nechá stát a máte kuřecí rizoto, guláš nebo sladký zákusek) a užívali samoty a prostoru, když kde se vzal tu se vzal ... správce lesa. Aj aj aj, Piši se trochu zastavilo srdce, nejen že nemáme lopatu, ale nemáme ani povolení k přespání a navíc máme otevřený oheň, což je úplně zakázané. Správce, hlídač nebo jak se mu říká ale nic neřekl, koukl na naše povolení (měli jsme jen na jeden den), něco na něj načmáral, zeptal se na naše plány a nechal nás být. Ufff. Nechtělo by se mi šlapat v noci pryč... nebo platit pokutu.

V noci pak svítil měsíc tak, že to vypadalo jako ve dne. Hvězdy byly krásné, ale ten měsíc to trochu kazil. Nejvíc to ale kazil strach z medvědů. Jsou tu a je jich tu dost. Taky tu jsou pumy a kojoti. Člověk musí jíst daleko od stanu, poté všechno jídlo a jiné voňavé věci jako jsou zubní pasty, balzámy na rty a krémy musí dát do pytlíku a ten zavěsit vysoko na větev, tak aby to vyselo alespoň 5metrů nad zemí, metr a půl pod větví a tři metry od kmenu stromu. Pak se na to snad medvěd nedostane. No a člověk se před spaním má umýt, nemá mít na sobě žádný krém, nemá mít oblečení ve kterém vařil... no bláznovina. Cože, nesmím mít na obličeji krém? A to jsem si ten noční brala jako na co :D a Piši bez pomády na rty jako kdyby nežila. Porušila jsem proto pravidlo a pak mi to v noci nedalo spát. Jonovi zase nedala spát zima. A tak jsme se moc krásně nevyspali.

Ráno jsme si v pohodičce vstali, udělali snídani, hygienu atd. žádný spěchy jelikož plán byl vyjít jen nalehko na vrchol a zpět, přespat a v neděli sejít zase dolů k autu. To by bylo na dnešek nějakých 22km. Když jsme vyráželi bylo už děsný vedro a Piši se obávala, že už je pozdě. Myslela si, že musí být už aspoň půl jedenácté (protože jim opravdu trvalo děsně dlouho než se vypravili), ale když Jon zapnul GPSku zjistili jsme, že bylo teprve devět. Jémináčku, to jsem musela vstávat pěkně brzy! Fuj.

Cesta ubíhala docela dobře, i když žádný rychlostní rekord jsme jistě netrhli. Nalehko jsme šli, ale spíš jen Piši. Ta měla jen malou mošínku. Joník zase musel táhnout vodu a jídlo pro nás oba, a to není jen tak :D Cestou jsme minuly trosky letadla – trochu strašidelný. A viděli jsme sníh! Bylo 4.července a na vrcholku si lidi hráli ve sněhu. No to je teda něco. Vrchol byl trochu zklamáním. Sice ve výšce 3 505m, ale byl takový rozpláclý – málo špičatý, takže 360ti stupňový výhled nic moc. Foukal studený vítr a Piši byla ráda, že má novou bundu :D Někteří lidé tam přespávali! Musela jim být v noci děsná zima. Vítr foukal pořádně i dole, kde jsme stanovali my, co teprv tady nahoře na hoře. Sice tu jsou pro stany postavené z kamenů takové chlívečky sloužící jako větrolamy, ale myslím, že to zas tak moc nepomáhá.

Anyway... dali jsme si skvělý oběd a natáhli se na kameny. Žádný komfort, ale Piši usnula! Sluníčko totiž pěkně hřálo, Joníkova ruka mi dělala polštářek.... no a byla jsme dost unavená. :D Vstávat se mi vůbec nechtělo. Ještě pár fotek s vlajkou, přeci jen je Den nezávislosti, a jde se. Kdo by to byl řekl, už byla asi jedna hodina. Váleli jsme se tam pěkně dlouho.

Cestou dolů už bylo vedro. Potkávali jsme hodně turistů, většinou asiatů a všichni se nás ptali: „Jak daleko ještě?“ Joník vždy poctivě kontroloval GPS a hlásil kolik mílí a kolik metrů převýšení. Opravdu jsme jim nezáviděla. Cesta dolů je mnohem lepší.

Začali jsme přemýšlet, že sejdeme k autu už dnes. Měli jsme dobrý čas a nevěděli jsme, co bychom celé odpoledne v kempu dělali. Když jsme se rozhodli, že náš výlet o den zkrátíme, obou se nám ulevilo. Hned jsme začali přicházet s dalšími a dalšími důvody, proč odcházíme o den dřív. Chceme se lépe vyspat, Jonovi byla zima, nemáme permit na přespání, chceme frozen yogurt, máme málo vody, takhle to bude víc náročný protože budeme muset ujít hodně mílí,... no bylo toho spousty :D

Sbalili jsme saky paky a vyrazili. Bylo po čtvrté, takže žádné zdržování sic budeme muset jít po tmě. Batoh byl bez litrů vody mnohem lehčí plus gravitace mě valila dolů skopce. Šlo se fajn, ale přeci jen jsme již měli hodně mílí v nohách a já byla hodně unavená. V takových situacích opravdu nesnáším míle. Vypadá to, že je to krátký, jen 6.5 míle to nic neni... ale míle nejsou kiláky a děsně se to táhne. Prostě na to nejsem zvyklá.

Ke konci toho Piši už moc nenamluvila. Jen se snažila jít pořád rychle, pravá levá, nezastavit, nespadnout neusnout. Nakonec to dopadlo dobře, měli jsme velmi dobrý čas, předešli jsme spoustu lidí a dorazili ještě za svitu slunce. Ušli jsme ten den celkem asi 32km, 11,3 dokopce, zbytek skopce, 762 výškových metrů nahoru, 1402 dolů. Cestou dom jsme se stavěli na frozen yogurt – a já si tam dala samé sladkosti! :D Však taky si to zasloužím, ne? :D :D

Mějte se krásně, skládejte básně a taky mi napište!

Vaše Piši

Dnešní zkouška dovedností

aneb veselá motocyklistka :D

Minulý týden jsme zjistila, že mi propadl “řidičák” na auto. Byl jen na 60dní, během nichž jsem měla složit test na motorku nebo si to obnovit. Dávají totiž jen jednu kartičku (asi šetří) a tak musím splnit obě povinnosti než dostanu svůj opravdový řidičák. Po minulém neúspěchu… co neúspěchu- po úplném fiasku, se mi moc do dalšího kroužení nechtělo. No a taky jsem byla dost busy. Když jsem si šla ale na úřad obnovit ten propadlý řidičák, což nebyl problém, řekli mi, že se neví, jestli mi řidičák vůbec vystaví, páč povolení k pobytu mi vyprší již za dva měsíce, a to se to ani nevyplatí tisknout.

I dostala jsem bobky, že to nestihnu a rychle jsem si našla nejbližší možný termín zkoušky a domluvila schůzku. No nedomluvila, že… vše se dělá přes net :D Prozkoumala jsem všechny dopravní podniky v okruhu 50mil… už to vypadalo, že budu muset jet až někam do Winettky, což by mi zabralo asi hodinu tam a hodinu zpět, ale naštěstí se pak uvolnilo místo v Culver City, což není zas tak daleko. To byl čtvrtek.

V pátek měly všechny dopravní podniky aneb DMV zavřeno, jelikož Kalifornie je na pokraji bankrotu a nemá prachy ani na rohlík. V rámci šetření tedy státní pracovníci mají pátky neplacené volno. Já to moc nechápala -Jak může být stát jako Kalifornie bez peněz?…. proč nevydají aspoň dluhopisy? On je totiž nikdo od nich nechce koupit! Jsou tak zadlužený, že jim už nikdo nevěří. Takže teď Jon místo peněz (za přeplatky na dani či co) dostane jen papírek s governátorovým “podpisem” a bude doufat, že mu to někdy k něčemu bude :D (takhle jsem to teda pochopila já).

Anyway, mě se náramně hodilo, že jsou DMV zavřený, páč jsem tam mohla jít trénovat kroužení. Mezi dvěma pohovory (mimochodem úspěšnými) a španělštinou jsem si to frčela k Santa Monika DMV. Bylo ovšem celý zabarikádovaný a hlídal tam strážný… sakra, o co tady jde? Ochranka vypadala nedostupně a odháněla mě pryč, ale Piši se nenechala a hlavně držela emerický úsměv. Strážník byl nakonec milý, vysvětlil mi, že dnes je to zavřený a jeho by vyhodili z práce (což v dnešní době opravdu nikdo nechce), ale že mám přijet zítra. To tam nikdo nebude.

Trénovala jsem tedy v sobotu, v neděli ráno a i v neděli večer… Dokonce jsem jela až do Culver City si omrknout jak to vypadá tam … ale škareďáci jedni schválně natáhli přes zkušební zónu řetězy, abychom tam nemohli trénovat. Fakt nechápu proč a o co jim jde… Tak jsem trénovala v Santa Monice. Večer mi šel i Joník pomáhat a říkal mi, zda jsem opravdu vše dělala správně. Teď už nesmím zklamat, sic se propadnu hanbou až do centra země.

Dnes ráno jsem vstala už v šest. Joník mi udělal snídani, ostatně jako každé ráno (moc si toho vážím a děkuji), ale nějak mi nebylo dobře :D Test jsem měla v osm hodin. V sedm patnáct jsem byla už u motorky, pak kličkovala po silnici a zkoušela si ještě kroužení. Přeci jen je ráno a to je vše trochu těžší. U DMV jsem byla v půl osmé – třicet minut do otevírací doby a už lidé stáli v dlouhé frontě. Jo, to se stane, když chcete ušetřit peníze a zavřete polovinu DMV a nefungujete v pátek. Raději jsem se šla ještě projet, zakroužit si, zakličkovat, rozjet a zabrzdit, jezdit po čáře… no prostě ještě se procvičit. Pak už jsme se jen zařadila poslušně do fronty a čekala…a čekala….a čekala… Dřív neotevřeli…ale ani později, což se cení, a hned se to rozjelo. V osm a jedna minuta už vyvolávali čísla a vše frčelo v plný rychlosti. Piši, naučená z Čech mít ostré lokty a drát se, hned se zeptala kam má jít a co dělat. … a měla jít hned na zkoušku.

Jela ke zkušební zóně a…. a byla první. Srdce mi bušilo tak mocně, že se lidé otáčeli a hledali přicházející obry. Přistoupila ke mě paní zkoušející… velmi nepřístupná a odtažitá, ale aspoň jí bylo rozumět.

První zkouška – rozeznat tlačítka na motorce. I přes záludné otázky jako "kde máš spojku a kde “řadící páku” "(ty přeci vůbec nemam), jsem to zvládla. Trochu se zarazila nad mým startérem na kterém je nakreslena trubka. … myslela si ze je to klakson:D

Druhá zkouška – slalom mezi kužely, dvakrát kroužit po kružnici po směru hodinových ručiček, zpět mezi kužely. Na téhle kružnici jsem minule skončila. Nesmíte vyjet z lajny, nesmíte dát nohu na zem a nesmíte se dotknout kuželu. Nádech, výdech. Rozjela jsem se a začala jsem se klepat. Celé tělo se cloumalo jako kdybych měla epileptický záchvat. Bylo těžké se vůbec na motorce udržet. Nahlas opakované povely: “Calm down, relax” vůbec nepomáhaly. Příště bych to na své tělo asi měla zkusit česky… přeci jen je na to zvyklé. S vypětím všech sil jsem to zvládla a ve snaze vypadat mile jsem ukázala zuby. Křeč jsem měla od malíčků až po vlasy. Ještě že jsem měla helmu, jinak by mi asi fakt stály.

Druhá zkouška – jedem po čáře rychlostí chůze, po okruhu dvakrát proti směru hodinových ručiček a po čáře zpět. Platí stejná pravidla. Nádech, výdech. Klepu se jak stará pračka při ždímání (chtěla jsem napsat osika, ale ta se jen tak chvěje). Lidé utíkali do úkrytů, páč si mysleli, že je zemětřesení. Už jsem na sebe začínala být dost naštvaná, tahle nervozita mi to celé zkazí. Měla jsem co dělat vůbec jet rovně.

Ufff, můžu vydechnout… mám ale pochyby, protože zkutečně jsme jela jak největší třasňačka. Zkoušející si mě zavolá a já mám srdce v kalhotách. Ale jen mi dala další instrukce: Pojedu ven z parkoviště a okolo a zpět. Mám jet rychle. Oukej tedy. Soustředíce se na “řazení” a hlavně, abych brzdila jemně (brzdy hrozně skvíkaj a mohlo by to udělat špatný dojem) málem zapomenu na dopravní pravidla. Ale naštěstí si toho asi nikdo nevšiml. Nevím.

Instruktorka nakáže abych slezla a šla s ní. Tak teď mě asi rovnou zavřou… ale dala mi jen papír, že jsem zkoušku složila a řidičák mi přijde za 3-6týdnů. Uffff….. konečně můžu dojíst tu snídani, už mám docela hlad.

Father´s Day Weekend

NEDĚLE aneb Father´s Day Fly-in

V neděli byl den otců a tradicí je návštěva letecké show na nedalekém letišti Columbia. Letos se show nesla ve znamení druhé světové války. Hah, což mi připomnělo příběh z Aljašky, který prostě musím napsat.

Na Aljašku, do městečka Sitka, jsme jezdili chytat ryby. Spali jsme v hotelu v přístavu, vstávali ve 4ráno, byli celý den na lodi, přišli v šest, navečeřeli se a stále houpajíce se šli spát. V hotelu bydleli samí rybáři. Jednou na snídani, která byla od 3 do 6 ráno:D, Piši potkala jednoho dědouška. Hodně starého pána, který chtěl nějakou marmeládu či co, to už nevim. Každopádně se mě zeptal odkud jsem. I já odvětím z České republiky, a páč je mi jasné, že dědoušek zná spíš Československo, tak hned dodávám náš starý název. Dědoušek se usměje, trochu jakoby se zasní a povídá: „ jojo, to znám. tam jsem byl. ... jsem na vás za války shodil několik bomb“ .... to jsem opravdu nečekala. :D :D Pak teda dodal, že to nebylo úplně úmyslně, že v bojoval proti Němcům, měli letět nad Německo, ale nějak jim nevycházel benzin či co, tak to shodili na Čechy... stejně to okupovali Němci :D :D

Na letiště jsme dorazili okolo půl desáté. To nebylo v plánu, měli jsme tam být již ráno, ale Piši vstala trochu později. Ona teda vstala brzy, ale válela se v posteli a čekala až se Jon vysprchuje. Teprve po hodině jí došlo, že asi odešel z koupelny jinými dveřmi.

Všude americké vlajky, letadla, hrdost a vlastenectví. Snídani jsme dostali od skautů – pancakes, vajíčka a opečenou šunku, pomerančový juice a káva. Pod vlajkovým stožárem a při řeči o letadlech a jejich výkonech jsem zblajzla jídlo jakoby nic. A šlo se na letadla. Kupodivu to nebyla až taková hrůza ... Piši si tam našla sem tam zábavu. Nejprve to bylo hasičské letadlo, to jak nabírá vodu z jezera i s potápěčem a pak to hází na les :D Piši a mnoho dětí do něj lezly a mačkaly knoflíky, hejbaly páčkami a Piši pořád zkoušela střílet... divný, že hasičské letadlo nemá samopal :D No a pak to byla émerická limonáda, kterou chodili s jonem pořád dočepovávat. Mmmm to bylo cukru :D No a při tom jsme koukali na letadla jak dělaj různý triky, hážou pytle s moukou na terč, přistávají na terč atd atd... Během asi 4 hodin co jsme tam byli byla Česká republika zmíněna dvakrát a to mi udělalo radost. Prvně tam bylo jedno lehké letadlo vyrobené v Čechách na prodej, podruhé ukazovali model letadla na ovládání, které bylo také z Čech. Tak když byl všude kolem ten americký nacionalismus, tak jsem přidala trochu českého. Pak to ale přišlo... a už to tu bylo zase... americká hymna. Ach jo. Že všichni ztichnou chápu, že všichni povstanou také chápu, že se všichni otočí směrem ke zpěvákovi také chápu, i to že sundají čepice chápu... všemu rozumím.... ale skutečně se všichni musíme držet za srdce??? Resp. mít ruku na srdci? Piši se za srdce držela, ale protože si ho chtěla vyrvat ven a zemřít. No málem zemřela smíchem. Nevim, prostě je to vtipné a je to vtipné o to víc, že bojujeme s Jonem o různé ústupky – Jon chce abych stála vzpřímeně, ruku na srdce a slzy v očích. Já chci zmizet pod zem. I bojujeme takovou malou válku o každý centimetr blíže-dále k srdci, o více-méně slz v očích, a o každý sval v mém těle který má – nemá být v pozoru. Koutky mi cukaly až příliš... nešlo se nesmát. Ještě že na Den nezávislosti budeme v horách, tam snad žádnou hymnu hrát nebudou :D :D

Fotky

Tak si hezky zazpívejme... Čechy krásné, Čechy mééééé :D :D :D

Vaše Piši