Rockywold-Deephaven Camps

Tak konečně vám můžu napsat, co všechno se dělo. Je toho hodně- byla jsem totiž hoooodně busy, takže mám hoooodně zážitků. Ale už si jich moc nepamatuju. Kdo mě zná ví, že mám takový zajímavý druh sklerózy – pamatuju si blbosti, ale důležitý věci zapomínám. :D Tak ale zas aspoň něco, ne? :D

Prvního srpna jsme jeli do Nového Hampshiru do kempu zvaného Rockywold-Deephaven Camps aneb RDC (určitě klikněte na odkaz a mrkněte na jejich stránky). Jedná se o rodinný kemp založený již roku 1897. Od té doby tam jezdí generace a generace bohatých rodin užívat si jezera, přírody a společenského života. I Jonova rodina tam jezdí již po generace. Vzpomínáte na film Hříšný tanec? Jo, ano, přesně.... oba kempy si jsou hodně podobné. Jen tenhle není v horách ale u krásného jezera zvaného Squam Lake. Nechybí ale tenisové turnaje, piknik na malém ostrůvku, závodění na lodičkách, poznávací výlety, talent show a taneční bál. Prostě vše co by správná sofistikovaná americká rodina měla dělat. A zatímco rodiny sedí večer u krbu, hrají stolní hry a čtou New York Times, pracovníci (aneb staff) kempu divoce tančí a mohutně pijí. Já to vim, já tam totiž byla.

To byl rok 2003 a já prvně odjela do Spojených států. Tak jako spousta jiných děcek ze států bývalého sovětského bloku jsem se nechala nalákat na sliby kapitalistů a s vidinou ohromných zisků ve stabilní zelené měně jsem odjela za oceán dělat servírku. Zisky se nekonaly, ale zábavy bylo hodně. Pracovala jsem v jedné ze dvou kuchyní – třikrát denně jsem připravovala švédské stoly, nandavala zmrzlinu a uklízela jídelnu. Večer byly neskutečně divoké párty a spoustu legrace. Někdy byl i den volna, to se buď nakupovalo (nehorázně levné oblečení) nebo koupalo, chodilo na výlety či jen válelo na pláži. Práce byla tvrdá, ale zpětným pohledem musím uznat, že to celkově byla všechno vééélká pohoda a zkušenost k nezaplacení. Hříšné léto jsem si užila - já byla Johny a Jon ten rok Babe. Tradicí mezi rodinami, které tam jezdí už desítky let je, že když děti dospějí přispějí svojí prací k rozvoji kempu a získají neocenitelné zkušenosti. I Jon se připojil se mezi staff a léto strávil jako „ animátor“ aneb „rekreační pracovník“. Byla to láska na první pohled, i když dost rozostřený :D, a hned jak jsme překonaly pár (měsíců) nedorozumnění a ostychu, tak jsme si našli k sobě cestu. OK, já jí našla :D

Od té doby jsem měla možnost být v kempu čtyřikrát jako host a povím vám... je to lahoda být na druhé straně. Je to hlavně o odpočinku a jídle. Den je rozdělen do třech částí – dopoledne, odpoledne, večer – mezi kterýma se buď spí nebo hrozně moc jí. Když je špatné počasí, dalo by se i říct, že se člověk snaží přežít intervaly mezi jídly :D Mě hodně jídla problémy nedělá, takže jsem spokojená. Jinak mezery mezi jídlem vyplňujem lodičkami, plachetnicí, výstupem na blízké či vzdálenější hory, rybařením, koupáním, čtením a opalováním, jízdou na motorovém člunu, poznáváním okolí, jízdou na kolech, a někdy i baseballem či jinou organizovanou hrou nebo piknikem. Musim říct, že co jsem jako host, tak se rodina účastnila jen některých společenských akcí. To mě ale vůůůbec nevadí. Kdyby ale někdo chtěl, je možno mít program na všechny dny od rána do večera. Když byli klucí malí, tak se asi účastnili víc. No a ono se to za ty roky asi taky trochu okouká :D

Rodina, což představovalo letos sedm lidí, bydlí ve veliké chatě, každý buď pár nebo jednotlivec má svůj pokoj a někdy i vlastní koupelnu, pak je společný obývák s krbem, veranda, kuchyňka... Každá chatka má své molo a ta naše měla u mola člun, dvě kanoe, plachetku a nejoblíbenější nafukovací postel :D Každý den vám přinesou čerstvé dřevo, připravý krb a uklidí chatu. Také přinášejí ledy do super přírodních lednic. Žádné freony nebo špatně „rozložitelné“ materiály. Je to takový starý typ lednice – jen jako skříňka do které dávají každý den ledy, které během zimy vysekali z jezera. Ledy vydrží celé léto v „ledárně“, což jsou chatrče plné ledu a pilin. Je fakt zajímavý, že to neroztaje.Tady se mrkněte na video. Na jídlo se chodí do jídelny. Každá rodina má svůj stůl, ta co tam jezdí nejdýl, tak má stůl u okna v pravo... pak postupně doleva. Vééélká prestiž :D Naše rodina už byla téměř v pravém rohu, když letos nás posunuli zase o několik stolů doleva. Důvod neznám. Zase jsme to měli blíž k desertům, což se taky počítá :D

O tom, co jsme dělali během týdne napíšu večer nebo zítra ráno. Teď se musím připravit na malého klučíka, kterého jdu hlídat.

Mějte se růžovky,

Páááá