RDC III - konečně konec

Už si ani nepamatuji kde jsme skončili, co se dělo a jak to dopadlo. Je to dávno a navíc je mi nějak smutno, tak to vezmu v rychlosti, ať se stihnu dostat k čerstvějším zážitkům, které si ještě jakžtakž pamatuju. Koukněte na fotky s komenty, jistě doplní skvěle tenhle strohý popis událostí.

Tak koukám, že jsme teprve u úterý. To jsme já a Jon vyrazili směr Mt. Chocorua – 1064m – v pohoří Sandwich. A sendvič jsme si chtěli koupit po cestě, páč jsme plánovali, že to zabere většinu dne. Vyrazili jsme po snídani. Projížděli jsme vesnicemi a nikde nic. Nikde žádnej krám, ani maličkatý obchůdek. Až jsme narazili na jednu kavárnu a s vděkem jsme koupili k obědu křupky a jeden postarší štrůdl. Ještě, že jsem vzala z kuchyně dvě jablka (s čímž Jon zprvu nesouhlasil, ale pak byl jistě rád).

Vyrazili jsme po Liberty trail. Piši byla nadšená a moc se jí vše líbilo. Jon byl frustrovanej, prý z komárů, ale mám podezření, že to bylo z mojí radosti. A tak utíkal směr vpřed a vzhůru a snažil se mě naštvat. Asi se mu to povedlo, ale to už si nepamatuju. Po asi dvou mílích jsme vystoupili z lesa, Jon se uklidnil, a začalo obrovské stoupání – po skále. Překvapilo mě, že tam nejsou žádná držátka, lana nebo stupky, nebo aspoň zábradlí. Když spadnu, tak se zabiju. A to byla prosím oficiální cesta. Dolu se hnala maminka se dvěma dětmi: “Nevíte kde je Liberty trail?” a my trochu zmateně: "No to je ona, jdete po ní". Ona tomu nemohla uvěřit, myslela, že se ztratila, protože tohle opravdu jako cesta vůbec nevypadalo. Chudák ona a její malá dceruška byly trochu vystrašené, zato syn, asi sedmiletý, měl obrovskou radost a začal rychle šplhat a držet se nás. Lezl jak pavouk, vůbec nedával pozor a machroval. Já už měla nervy na dranc, to nemůžu vidět. A asi to bylo trochu moc, páč dokonce i Jon ho okřikl ať počká na maminku a raději jí pomůže.

Pak jsme potkali tatínka se synem kterému bylo max. deset. Předešli jsme je a syn se nás chytil. Piši nasadila tempo aby ho setřásla, ale malý smraďoch se držel jako klíště. Tatínek na něj řval : "Počkej, pojď se mnou". Ale smraďoch na něj křičel "Nemůžu, nejde to". Tatínek už byl dost naštvanej, ale synáček neposlouchal. I Jon ho upozornil, že tohle se nedělá a navíc táta nese svačinu. Ale klukovi to bylo fuk. Komu to fuk nebylo byla Piši, protože ta byla na okraji sil a potřebovala zpomalit. Ale přeci se nenechá předejít desetiletým prďolou. Konečně odpad a já si ulevila. Uff, ještě pár metrů a zabilo by mě to.

Výhledy stály za to, a křupky byly vynikající. Odpočinuli jsme a dali se na cestu zpět. Tentokrát jsme šli jinou cestou, ale už nevim jak se jmenovala. Dolu to jde vždycky líp. Narazili jsme na bivak, prostorný a dokonce i se záchodem. Hezký. Zapsali jsme se do knihy a hurá domu. Večeři jsme stihli jen tak tak. Ušli jsme asi 13km, necelý kilák převýšení. Žádná extra sláva.

Ve středu bylo jezero hladké jak zrcadlo a tak sme vyrazili na kanoe. Tentokrát jsem byla kormidelník já. Za a) to mam radši, za b) není pro Jona důvod být frustrovaný. Jeli jsme ke "skákací" hoře – hora z které se skáče do vody. To mě bavilo. Jinak nevim co se dělo.

Ve čtvrtek jsem ještě s Jonem, Ellen a Benem vyrazili dobýt horu Tripyramid aneb trojpyramidu. Má míli dlouhý hřeben na kterém jsou tři vrcholky, nejvyšší 1 275m, pak 1 262m a nejnižší 1 247m. Tak jsme udělali takový okruh přes všechny tři vrcholky. Opět nejprve lesem, ale krásným, přes několik potoků, kde si Piši samozřejmě namočila bačkůrky – a to hned na tom prvním. A pak přišly skály. Tentokrát ještě strmější a ještě delší úsek. Asi 4míle po skalách, někdy jsem měla fakt strach (jeden úsek nabyl 600výškových metrů na 800metrech) a hlavně to bylo děsně namáhavý. Na druhou stranu tam nebyli žádní malí fakoši ani jiní sportovci, takže mě nikdo nehnal (jen Jon, ale to už se ani nepočítá). A dokonce jsem byla v týmu jedna. Výhledy byly opět úžasný i když samotný vrcholky byly zakrytý stromy. Celkem asi 23km.

Anyway, myslim, že tu noc jsem spala krásně. V pátek Charlie a Karmela odjeli poznávat krásy Nového Yorku a my jsme už udělali jen menší výstup na místní horu Cotton odkud je skvělý výhled na Squam Lake. To bylo taky krásný, slunečno s jedním rychlým malým deštíkem.

Jon byl zvolen nejaktivnějším členem RDC výpravy. Nejen, že se účastnil všech výstupů, plaveb a pikniků, ale každé ráno vstával v šest aby šel rybařit, plus rybařil i večer po večeři. Také jako jediný přijel domů a na váze ubyl. Což je až neuvěřitelné zvážíme-li kolik toho denně spořádal. I přejme mu to.

Omlouvám se za strohý (no to vám spíš vyhovuje, ne ? :D ) a trochu nudný vyprávění, ale nějak ani nemám náladu…

Zdar a slávu,

Piši