Podmorske fotky z La Paz

Pratele kamaradi,

konecne jsem se dostala k tomu, abych se s vami podelila o fotky z La Paz, tentokrat ty pod hladinou. Z Fotek je poznat, ze voda opravdu byla trochu zakalena, zatraceny hurikan, Navic fotit pod hladinou neni jen tak. Ryby vam chvili nepostoji, vsechno se hybe, a ve vode plave spousty sajratu, ktery vam sebere zaostreni. I tak urcite poznate, ze jsme se meli bajecne a bylo to proste super. Tohle je jen ukazecka, ostatni fotky jsou kde? No preci na rajceti :) Jeste nejsem spravna potapka, pac vubec neznam vsechny ty ryby, rostliny a jinou podmorskou havet. Takze moje popisky berte s veeelkou rezervou :D :D

Vase Pisi

a

Rajčátka volají o pomoc

Koupila jsem si rajčátka. Prostě jsme šli nakoupit a prodávali tam stromečky rajčátek a já byla nadšená. Babička má zahrádku a pěstuje tam kdo ví co. A pěstovala vždy i rajčátka a byla skvělá. A já chci taky pěstovat rajčátka a mít je sladká a červená kdykoli chci. Domácí jsou domácí ať se pěstují kdekoli. Ale za A) žiji v bytě a v city a žádnou zahrádkou nemáme B) bych se stejně asi o zahrádku nedokázala postarat. Tyhle rajčátka byla ale v květináči a budou se skvěle hodit na balkón.

Na balkón nám ovšem už nesvítí sluníčko (protože je skoro zima) a tak jsem si udělala zahrádku na střeše. Sice je tam zákaz vstupu, ale zas aspoň mi je nikdo neokouká.

Chodila jsem je poctivě zalévat každý den, fotila je a radovala se jak krásně se červenají. Přišla první bohatá sklizeň - dvě jablíčka. Poté druhá sklizeň ještě víc rajských. Mmmm jak krásně chutnala, mnohem lépe než ty kupovaná.

Než jsme stihla udělat třetí sklizeň a fotky přišly deště. Tady moc často neprší, ale když začne tak několik dnů nepřestane. A tohle byl přesně ten případ. Pršelo už čtvrtý den a my odjeli na týden do Severní Karolíny. Občas jsem na rajčátka myslela, ale asi jim to nepomohlo.

Po návratu byla rajčátka svalená na zemi, celá suchá (i přes ty dlouhé deště) a už ani nedýchala. Ještě rychle z posledních sil keřík vytvořil maličký malinkatý kvítek, to aby upozornil, že ještě pořád žije a je třeba s ním něco udělat. Ale má smůlu, je v mých rukou a já svou láskou všechny rostlinky většinou zabiji :D

Na rajče dodávám fotodokumentaci zivota mojich rajčátek :D. Obávám se, že už je to konec.

Tak ať se aspoň vám vše krásně zelená, červená a růžovatí.

Vaše Piši

PS: zamkli dveře na střechu, tak tohle je konec ....

Rudá záře nad San Antoniem

V sobotu jsme vyrazili na výlet, zvolili jsme nenáročný výstup do sedla Mt. Baldy (hory na kterou nemáme dobré vzpomínky:D), 8 míliček necelý kiláček převýšení, po štěrkové cestě... prostě naprostá pohoda až nuda. Piši byla ráda, že se nejde nic těžkého páč jí nebylo nejlépe. Bolelo bříško, špatně se dýchalo a ouha koleno, a v kříži píchá... no prostě ten den jsem se rozpadala na kousíčky. Zdálo se, že jediným pozitivním bodem celé výpravy bude hospoda, která v sedle byla. Nestává se často, skoro vůbec, že by někde na vrcholku byla hospoda. Kalifornie vůbec postrádá horské občerstvovny a podobné sruby záchrany. Představte si, že ti blázni si buď myslí, že sport a pivo nejdou dohromady (?co? cože?) a nebo, těch je ale málo, si pivo nosí v baťohu. Prostě je to tu celé divné.

No dali jsme si občerstvení a už se zase chystáme na nudnou cestu zpět když vidíme obrovský dým... bohužel v místě naší odjezdové cesty. Kalifornie je takový moc príma místo, nekonečné požáry pohlcují nejen hektary lesů, ale i domy, alespoň maličkaté zemětřesení je každý den, dochází voda a čerstvý vzduch a seshora se na vás směje governátor Schwartzeneger.

Zatímco většina požárů byla pro nás taková nereálná, tenhle oheň tady byl a vypadalo to, že nám odříznul cestu. Piši dostala trochu strach. Po cestě ale viděla požárníky, třeba je to kontrolovaný požár (aby se zabránil těm nekontrolovatelným)... ale Jon tuhle teorii vyvrátil. Ten den totiž byl děsně silný vítr a v takovém větru by nikdo kontrolovaný požár nedělal. Navíc by tam nelítala všechna ta letadla, vždyť je to děsně drahé. Snažili jsme se vymyslet jinou teorii, ale nic se nedařilo. Plameny šlehaly tak vysoko, že je bylo vidět i na mnoho mílí a přes ten kouř. Jon vypadal, že se trochu obává. Už spřádal plány, jak půjdeme zpět přes sedlo na druhou stranu do vesnice. Jak musíme dávat pozor, aby se oheň za námi nezavřel a neuvěznil nás. Piši začala mít ještě větší strach. Přestala jí bolet kyčel, kolena najednou fungovala, plícíčky dýchaly, bříško zažívalo... hlavně ať jsme rychle u auta. Cestou se ukázalo, že oheň není úplně v údolí, kudy vedla odjezdová cesta a nám se ulevilo. Máme šanci. A skutečně, oheň v našem údolí nebyl. A ještě, že tak. Cestou jsme s autem zapadli a museli jsme se delší dobu vyhrabávat. To kdyby tam oheň byl, tak mu neujedeme :D

To byla sobota, dnes je středa a oheň ještě není zcela pod kontrolou, už spálil mnoho mílí čtverečních, nějaké domy a chaty. Brzy nebudeme mít kam chodit do hor, již velká část St. Bernardinských hor je zavřená až do příštího roku.

Další obrázky zase na rajčeti.

Hezky česky

O víkendu mě vzala kámoška Ivana, abych se seznámila s dalšími českými holkami. Na návštěvu jsme jeli daleko předaleko, ale nikomu to nevadilo. Sešlo se nás pět holek, tři děcka a jeden pes. Hostitelka nás nakrmila, napojila a klábosilo se a klábosilo. Bylo veselo a já se dozvěděla, jak jiné české holky tady žijí a jak je sem osud zavál. Ačkoli jsme všechny ve stejné věkové kolonce, naše situace se různí. Jednota v rozmanitosti (United in diversity – heslo EU). A tak jsem dostala mnoho rad jak na věc, co dělat a jak se nenechat. Kdybych vše hned po návratu vychrlila na Jona, tak se z toho po... :D Je třeba takové schůzky dělat častěji, jelikož tahle mi na chvíli dodala energii a odhodlání něco dělat. Škoda, že to moc dlouho nevydrželo.

Hostitelka, jako správná Češka, manželka a mamka, nám nabalila výslužky. Holky si odnášely koláčky, dortíky, štrůdlíčky a jiné dobrůtky. Ale Piši, ta si nesla dar největší a nejvzácnější. Na imaginárním zlatém podnose s fanfárami a ovacemi nesla .... skoro český chléb (ruský, ale co). Tak dlouho ho neměla, že jen při pomyšlení na něj jí tekly sliny proudem. Chleba měla vždycky ráda. Dokázala ho jíst k snídani, obědu i večeři a neviděla v tom vůbec žádný problém. Během zkouškového na škole koupila půlku čerstvého chleba a snědla ho za odpoledne. Ale tady, ve skvělé Émerice, prostě ten český nemají. V každém obchodě jen miliony druhů chleba, ale žádný není jako ten náš český. V tomhle jsem vlastenka jako řemen.

Nastalo ale dilema jak s tak vzácným darem naložit. Piši měla dva plátky a spoustu možností.

• udělám chleba s máslem posolit a rozdělím se s Jonem
• chleba s máslem a rajčátky, posolit a rozdělit se s Jonem
• topinky s česnekem a rozdělit se s Jonem
• nerozdělit se a udělat si některé dvě z předchozích variant.

Těžké rozhodnutí. Doma už čekal Jon, navečeřený a přejedený. To je znamení. Piši se pochlubila se svou vzácností a ačkoli byla taky přejedená, nabídla, že udělá chleba s máslíčkem a rajčátky. Tušila, že něco dobrého se bude dít. A dělo, Jon byl tak najedený, že už nic nechtěl. Hahaáá, a je to rozřešené. Ještě ten večer Piši snědla oba chlebíky (nikdy jsem se neuměla ovládat:D ) a k tomu si dala hezky plnotučné mlíčko. Aby to bylo jako doma.

V noci pak nemohla spát. Břuch měla jak Trautenberk a kvákaly v něm žáby. Ale na duši jí bylo dobře :D

Tak moje drahé růžovky, jestli můžete, tak si dejte krajíc za mne.

Mějte se krásně,

Vaše Piši

PS: Povzbuzení novými událostmi šli jsme nakoupit do jiného obchodu než obvykle (do Trader Joes) a koupili jsme Bavarian Bread, který je podobný českému staršímu chlebu. Tak ten teď jim a v pátek budou topinky...mmmm, to by se tatínkovi líbilo :D