úterý 31. března 2009

Nový blog? aneb kdo neskáče není Čech :D

Tak si brouzdám internetem a hledám nové místo pro svůj blog. Tenhle se mi nezdá dostatečně uživatelsky přátelský. Doufám, že s lepšími možnostmi (chci psát s lepším rozhraním, když vlastně ani nevím co to znamená:) )budete můj blog víc navštěvovat. No při svém hledání jsem narazila na článek Rosse Hedvicka (jestli se teda tak jmenuje). Právě jsem ho dočetla a jsem v šoku, trochu rozčilená, ale hlavně nevěřim. Nevěřim tomu, že mohou lidé takhle myslet, ještě to dát na net. Prostě hlavně nechápu to myšlení. A nechápu kde to vzali. Každopádně, jestli máte trochu času, článek si přečtěte zde. Ve zkratce tam pan Ross píše (a někteří lidé v komentářích také) jak jsou Češi, resp. čecháčci, hrozní, jak se chovaj jako burani, a jakmile vidí příležitost, tak kradou. A kdo nekrade, tak není dobrej. Že Češi zničí křehkou západní kulturu a její smysl pro spravedlnost. Píše, že se stydí, že je Čech. Především sám sebe z českého národa vyjímá a nedává mu šanci na zlepšení. Neni snad on sám (když je tak dobrej) ukázkou zlepšení?
Zajímalo by mě, kde pan Ross žije. Anyway.... jeho článek, kde sám sebe povyšuje nad celý národ, všechny hází do jednoho pytle, a na základě několika nepříjemných zkušeností zatracuje všechny Čechy se mi vůbec nelíbí. Nelíbí se mi styl, nelíbí se mi obsah. 
Hlavně mě ale napadá, kterými lidmi se to asi pan Ross obklopuje. Kdo na něj může dělat tak špatnej dojem? 
Já říkám ráda, že jsem Češka (i když rodný jazyk trochu przním, asi zanedbaná první třída:) ). Ještě jsem se nesetkala s negativním ohlasem. Ještě mi nikdy nikdo neřekl, že je moje zem hrozná, že národ jsou samý zloději a že se nikdy nedokážeme srovnat se západem. Naopak, ti co vědí, kde Čechy jsou, tak mluví pěkně. 
Neznám nikoho ve svém okolí, kdo by se choval takovým způsobem, co pan Ross popisuje. Neznám nikoho, kdo by se chtěl obohatit na úkor "nevinných" druhých. Neznám nikoho, kdo by si bral věci, které nejsou jeho ač se k nim jejich majitel nehlásí. Pan Ross dává příklady z italských Alp. Taky jezdíme do Alp, i když většinou rakouských. I tam jezdí hodně Čechů, ale nesetkala jsem se s žádným špatným chováním. Naopak, Češi jsou povětšinou skromní, až trochu bojácní. I když nemůžeme mluvit samozřejmě o všech (to bych se dopustila stejné chyby jako pan Ross). 
Jasně, nejsme země svatá. Ale která je? Krade se u nás, snad možná i víc, než ve většině jiných zemích západní Evropy, ale rozhodně bych to neviděla tak černě. Snad že jsem jiná generace, než je on. Ale já jsem optimistická. 
Teď si tak uvědomuji, že mě pan Ross děsně urazil. Nazval mě, moji rodinu i moje přátele zlodějemi, burany, co se neumí chovat. Mě se to nedotkne, ale musim se ptát: Pane Rossi, co se Vám v životě stalo? Kde jste to vyrůstal a s jakými lidmi jste se setkával, že to vidíte tak špatně? To skutečně nemáte jediného českého přítele? 

Vy moji drazí mílí přátelé, já věřím, že jste všichni skvělý. 

Přeji vám ať se nikdy necítíte tak špatně jako pan Ross... chudák, jak může žít?

středa 25. března 2009

Jarní Malibu


Pořád si stěžuju, že je Kalifornie málo zelená. Ono to totiž neni jen samá palma, slunce, vánek od moře, koupání, surfaři a nejtěžší problém co si vzít na párty a zda Dilena nebo Brendona. Tak úplně přesně to tak neni.

V neděli jsme vyrazili na menší výlet. Na netu psali, že v naší oblasti hodně prší a je silný vítr. Svítilo ale sluníčko. Tak jsem rozhodla, že se půjde do Malibu kopců. Jednou jsme tam už byli a zabloudili (místo asi 7 jsme šli 14 mílí) a tak je třeba to zkusit znova. (fotky minulé výpravy jsou zde ). Pro jistotu jsme se vybavili dostatkem vody a jídla, mikinami a bundami, Jon si vzal i zimní čepici (já jen kšiltovku, nejsem přeci nějaká kalifornská jasněnka).

Tentokrát jsme zaparkovali z druhé, severní strany kopce (bylo tam parkoviště zadarmo). Vše podle plánu, parkoviště jsme našli a cestu taky. Začali jsme prudkým stoupáním. Odhodili jsme bundy, pak mikiny, vypili zásoby vody. Bylo vedro jak ďas. Kde je ta zima? A kde je ten prudký vítr?

Když jsme vyšli do sedla, rozhodli jsme se udělat okruh tak, že nejprve projdeme přes takovou náhorní plošinu či co... no prostě louku, obejdeme horu, na tu pak vystoupíme z jižní strany, přejdeme ji a sestoupíme dolu po severní, takže se pak dostaneme zpět do sedla, a od tud stejnou cestou dolu. (Je super, jak dobře se tady rozpoznávají světové strany – oceán je západ, takže na druhou je východ, Mexiko je jih, to zbylé sever – úžasný).

Šlapeme si loukou a Jon pořád „hele to je krásný“, „to je hezky zelený“, „koukni na ty červený květiny“... a já jen, no jooo, hezký. Říkám si, co to do něj vjelo? Šlapem, šlapem, když tu jsem si to uvědomila: No jooo, jsme přeci v Kalifornii a ne někde na Šumavě! Mě to přišlo normální, ale přece tady to tak normální neni. A hned jsem viděla věci jinak.

 Začala jsem si všímat jaké různé květiny tu rostou (tak třeba kalifornský mák vůbec není červený ale žlutý) a jak jsou krásné. Jsem nadšená, že to tu taky kvete a neni to jen žlutohnědá, horká poušť, žádný stín a žádná útěcha pro červenou Piši. (OK údolí smrti to neni, ale pro nás z jihu Čech nic moc :) )

Cesta utíkala dobře, ztratili jsme se jen jednou a jen na chvíli. Dostáváme se na jižní stranu hory a vítr začíná vát. Asi se zvednul zatím co jsme byli schovaní v lučinách. Vítr jde ze severo –severo západu :D, takže nám chůzi pěkně komplikuje a je studený. Mrznou mi uši. Závidim Jonovi jeho čepici. Ne na dlouho, za chvíli mi ji samozřejmě dá. Tak krásně se o mě stará (jsem zvědavá, jak dlouho to tak bude). Hledám v dáli stožár s americkou vlajkou, ale pořád nic, asi je to ještě daleko... ale nebylo ... vlajku někdo ukradl a místo ní tam pověsil trenky. Hah, a prý že se tady nekrade. Ledový vítr foukal jak zběsilý. Rychle jsme se šli zapsat do knížky (pár papírků vyletělo z konzervy), vítr trhal strany z notesu a znemožňoval mi tak najít můj zápis z minulého, méně větrného, výstupu. Chjo.

Svačina nebyla a nebylo ani kochání výhledem. Byla zima a větrno. Shodujem se na rychlém sestupu dolů. Nasadím tempo, ale vítr mě dost brzdí. Za sebou slyšim Jona něco mrmlat, ale přes meluzínu v uších nevim co. Gestama mi naznačí, zda nechci bundu. Jo, chci... tohle se nedá vydržet. Pochopí mě a vytáhne svoji zelenou nepromokavou, neprofouknutelnou a neprodyšnou bundu. Mám v baťohu svoji, ale než gestama naznačovat co a jak a zdržovat se v tom hrozným větru a zimě, beru tuhle. Je sice obrovská, ale jde jen o sestup dolů. Snažim se si ji obléknout, ale vítr se mnou i bundou cloumá. Jon mi pomáhá. Když už jsem skoro oblíknutá, přijde silný poryv, nabere se do kapuci, bundy a vítr mě poponese. Neee, já ti odletí. Jon se chechtá na celý kolo. Utáhnu kapucu co to jde, ale vítr se do mě pěkně opírá i tak. Snažím se jít rychle dolu, ale občas se zničeho nic ocitnu mimo cestičku. Mám pocit, že šlapu ve vzduchu.

Dopadlo to dobře. Sestoupili jsme dolu, kde už bylo zase horko a klid. Byla jsem pěkně zpocená a urvaná. Většinou je sestup dolu hračka, ale tohle bylo horší než jít nahoru. Nejnáročnější sestup co

 jsem zažila. J

Teď mi Joníček hrozí, že když budu zlobit, dá na mě provazy a udělá si ze mě létacího draka J

Mějte se krásně a létejte při zemi.

Vaše Piši