Rudá záře nad San Antoniem

V sobotu jsme vyrazili na výlet, zvolili jsme nenáročný výstup do sedla Mt. Baldy (hory na kterou nemáme dobré vzpomínky:D), 8 míliček necelý kiláček převýšení, po štěrkové cestě... prostě naprostá pohoda až nuda. Piši byla ráda, že se nejde nic těžkého páč jí nebylo nejlépe. Bolelo bříško, špatně se dýchalo a ouha koleno, a v kříži píchá... no prostě ten den jsem se rozpadala na kousíčky. Zdálo se, že jediným pozitivním bodem celé výpravy bude hospoda, která v sedle byla. Nestává se často, skoro vůbec, že by někde na vrcholku byla hospoda. Kalifornie vůbec postrádá horské občerstvovny a podobné sruby záchrany. Představte si, že ti blázni si buď myslí, že sport a pivo nejdou dohromady (?co? cože?) a nebo, těch je ale málo, si pivo nosí v baťohu. Prostě je to tu celé divné.

No dali jsme si občerstvení a už se zase chystáme na nudnou cestu zpět když vidíme obrovský dým... bohužel v místě naší odjezdové cesty. Kalifornie je takový moc príma místo, nekonečné požáry pohlcují nejen hektary lesů, ale i domy, alespoň maličkaté zemětřesení je každý den, dochází voda a čerstvý vzduch a seshora se na vás směje governátor Schwartzeneger.

Zatímco většina požárů byla pro nás taková nereálná, tenhle oheň tady byl a vypadalo to, že nám odříznul cestu. Piši dostala trochu strach. Po cestě ale viděla požárníky, třeba je to kontrolovaný požár (aby se zabránil těm nekontrolovatelným)... ale Jon tuhle teorii vyvrátil. Ten den totiž byl děsně silný vítr a v takovém větru by nikdo kontrolovaný požár nedělal. Navíc by tam nelítala všechna ta letadla, vždyť je to děsně drahé. Snažili jsme se vymyslet jinou teorii, ale nic se nedařilo. Plameny šlehaly tak vysoko, že je bylo vidět i na mnoho mílí a přes ten kouř. Jon vypadal, že se trochu obává. Už spřádal plány, jak půjdeme zpět přes sedlo na druhou stranu do vesnice. Jak musíme dávat pozor, aby se oheň za námi nezavřel a neuvěznil nás. Piši začala mít ještě větší strach. Přestala jí bolet kyčel, kolena najednou fungovala, plícíčky dýchaly, bříško zažívalo... hlavně ať jsme rychle u auta. Cestou se ukázalo, že oheň není úplně v údolí, kudy vedla odjezdová cesta a nám se ulevilo. Máme šanci. A skutečně, oheň v našem údolí nebyl. A ještě, že tak. Cestou jsme s autem zapadli a museli jsme se delší dobu vyhrabávat. To kdyby tam oheň byl, tak mu neujedeme :D

To byla sobota, dnes je středa a oheň ještě není zcela pod kontrolou, už spálil mnoho mílí čtverečních, nějaké domy a chaty. Brzy nebudeme mít kam chodit do hor, již velká část St. Bernardinských hor je zavřená až do příštího roku.

Další obrázky zase na rajčeti.