Jsem tady!

Jsem tady už dokonce několik dní a několikrát jsem i začala psát tenhle dopis, ale vždycky to nevyšlo. Prostě nebyla ta správná doba. Tak snad teď.

Let byl poměrně bez problémů, i tak se ale můžeme několik věcí přiučit pro další cestování.

1) Cestuj nalehko!

Jo? Opravdu si to už zapamatuju? Říkám to pořád a po každé cestě si slibuji, že příště si už tolik věcí tahat nebudu, už fakt ne! A stejně. Nejde o kufry, jde o to, co si berete na palubu. Opět jsem táhla svůj notebook, který váží snad deset kilo, spolu s nabíječkou patnáct. Opět náhradní oblečky – co kdyby se něco stalo, časopisy, knihu, malý krémíčky, malovátka (musím se pro imigračního namalovat) a spoooustu balzámu na rty, důležité doklady včetně svých diplomů (nechtěla jsem je dát do kufrů – co kdyby se ztratily? Bez důkazů mě, růžové blondýně, nikdo nikdy neuvěří, že jsem i něco vystudovala), dva ipody, telefon a tunu kapesníků.

Taška, sice krásná růžová, ale těžká jako ďas, mi chce uříznout ruku.  Zase jsem nadávala a zase jsem si to vyčítala. Tak příště, příště už ten počítač fakt táhnout nebudu.

 

2) Na Ruzyni nemusíš být o dvě hodiny dřív!

Na letiště mě vezl tatínek a ač jsme vyrazili pozdě a po cestě nás zastihla dopravní zácpa, přijeli jsme na letiště dvě hodiny před odletem letadla - dle plánu. Ono se to asi tak má, protože – co kdyby. No a protože dodržuju pravidla, tak na Ruzyni vždycky čekám. Na jedné straně je letiště vyřešené skvěle – nikde žádné fronty, nikde žádné problémy (kromě  tahitského letiště neklidnější co znám). Na druhou stranu čeká se tu trochu špatně. Sedačky jsou nepohodlné a špatně umístěné, občerstvení drahé a nedobré. Ale vše se dá přežít. Dobrý je, že můžete s vlastním pitím skoro až k letadlu. Cool, to jinde nemaj.

 

3)V Londýně jdete vždy skrz security!

Let do Londýna byl v pohodě. British Airways nabízejí zdarma noviny, takže jsem si nabrala. Přečetla jsem celou MFDnes a něco z hospodářských. Škoda jen, že sendviče BA dává hrozný. Jednou to byl s tuňákovou pomazánkou, pak s lososovou. Chutnaly ovšem stejně škaredě. Přilétla jsem na terminál 5 a další let byl opět z terminálu 5... super, tak to si jen přesednu. Jo, to byl ale omyl. Nejprve fronta na výstup z letadla, pak fronta na ukázání pasu, fronta na zařazení do další fronty, fronta na security – sundat kabát, boty, kalhoty... a bráná pípá a já výhrávám jedno mazlinky s místní policistkou. Nebyla jsem ale její typ, takže to šacování pěkně odflákla a hned mě nechala jít. Pak už jen fronta na záchod a do letadla. ... uff, celou dobu tu těžkou tašku, která se mi zarývala do ramene čím dál tím víc. Ale jinak všechno v pohodě. Žádný stresy, dokonce jsem si stihla i vyluštit křížovku a udělat jednu sudoku pro malé děti.

 

4) Před dlouhým letem nechoďte do kina!

British Airways má během letu skvělý zábavní servise – můžete si vybrat z poměrně hodně nových filmů (některé teprve přicházejí v Čechách do kin), nějakých starších, seriály, hudba atd. A můžete si být jistí, že máte vlastní dotekovou obrazovku a ve filmech nebude žádný hloupý polský dabing. Vše si ovládáte sami.

Můj plán je jasný. Do prvního jídla si čtu novou knížku. Pak se najim, letušky řeknou ať zatáhneme „závěsy“ na oknech, a já se začnu koukat na filmy. Dva až tři budou stačit. Před druhým jídlem se půjdu opláchnout a nalíčit. Po jídle si vyčistím zuby, a už tam budem! Pohoda. Nechci spát, abych se co nejlépe vyrovnala s posunem času.

Začátek je slibný, knížka je suprová – čtu Román pro muže – a pekně odsejpá. Oběd (nebo večeře? kdo ví) je taky skvělá – dávám si lasagne s hovězím, salát, housku s máslem (nevim, že mi to vždy v letadle tak chutná) a cheesecake, malou čokoládičku nechávám na potom. K pití chci vodu a červené víno. Pohoda. Celý let si dávám pozor, abych pila dost vody. To je důležitý. Škoda, že musím imigračním, jinak bych pila nejen dost vody ale i dost vína. Bylo dobrý. Chlápek vedle mě – nervózní Pákistánec  (který mě mimochodem dost děsil, nikdy nevíte, proč je tak nervózní) pil o sto šest a skoro celou cestu někde stál a povídal s letuškami – takže jsem měla trojku téměř sama pro sebe.

Je čas na filmy. Vytáhnu přehled filmů a děsim se – Výměna, Milionář z Chatrče, Rachel se vdává, Zamrzlá řeka, Austrálie.... atd atd... všechno úplně suprové filmy, a všechny už jsem viděla! Nee, to né. Jsem zoufalá... a děsně naštvaná. Jdu do archivu starších filmů – a zde to není o moc lepší. Buď jsem je viděla a nebo jsem je vidět nechtěla. Ach jo. Následující dvě hodiny zkouším štěstí. Vypadá to asi takhle: první film – pět minut a vypínám, druhý film – deset minut a vypínám, třetí film ani nezapínám.... no hraju si s programy dlouho. Pak se rozhodnu, že si teda trochu zdřímnu – abych u imigračního vypadala lépe. Dám si relaxační hudbu – hrozná, hrozná, takhle taky, jeeežiš co je tohle.... zkusim vážnou hudbu – hrůza, strašidelný, moc vysoko... pak jsem si nakonec zdřímla myslím u Chopina. Ale jen na chvíli. Pak už zas nuda, nuda, nuda. Chvíli si čtu, ale pálí mě oči. Takže koukám na seriály... jeee, přátelé, tak to je dobrý, u těch se dá hodinu až dvě vydržet. Prdlačky, BA má sice seriálů hodně, ale od každého jen jeden díl. Aspoň teď vím, o čem který seriál je.

No, před druhým jídlem jsem si stihla zuby vyčistit několikrát a několikrát se přelíčit, pozorovat zamrzlý oceán a tundru (oceán je fakt nádherný). Několikrát jsem si vyplnila příletové formuláře – pak jsem vybrala ten s nejkrásnějším písmem, a zkusila sudoku pro větší děti.

 

4) Na imigračním se smát, se smát, se smát!

Vždycky, když přijíždím do Států jsem nervózní. Pokaždé se bojím imigračního. Už jsem ho celkem prošla desetkrát (teď jsem si spočítala razítka v pasu – neuvěřitelné), ale stejně mám vždycky strach a jsem nervózní. To mi pak nateče krev do hlavy, celá zčervenám a vypadám jak blb (ani ta tuna makeupu nepomáhá). Tentokrát mám navíc zalehlé uši od rýmy a přistávání. Super. Taktiku se smát, se smát, se smát dotahuju do dokonalosti – usmívám se už od letadla a čím blíž jsem officerovi tím víc se směju. Americkej úsměv hadr. Vyberu si řadu (ke každé řadě jsou dvě až tři okýnka a já si vybírám takovou, aby tam byl chlap). Už jdu. Po super milém pozdravu a předání dokumentů to vypadá asi takto:

• Cestujete sama?
  
• Co prosím?
  
• Cestujete sama?
  
• Ano prosím.
  
• Na jak dlouho sem jedete?
  
• Co prosím?
  
• Na jak dlouho sem jedete?
  
• Ah, letím domu 28.června.
  
• Kdy?
• 28.června – přerušila jsem na jeden semestr studium, ty předešlé jsem.... (chtěla jsem začít svoji story jak makám jako ďas abych mohla na semestr přijet, ale nikoho to nezajímalo).
  
• A proč jsem jedete?
  
• Co prosím?
  
• Proč jsem jedete?
  
• Navštívit přítele.
  
• To zní vážně.
  

No následovalo by další co prosím ... musel si myslet, že jsem hluchá.. no já vlastně v ten okamžik byla. Zatracená rýma. Takže se nade mnou slitoval a byl milý. Ptal se, zda si Jon uvědomuje jak může být rád, že mě má (naštěstí si to neuvědomuje, jinak by mě vykopl:D ) a že má taky syna v mém věku a že nemá přítelkyni atd atd... a já zase, opravdu? no to je něco... jak je toto možné? a máte šikovného syna, a vy jste hodnej tatínek, že mu chcete najít manželku.... no prostě se smát, se smát, se smát.... koketovat, koketovat, koketovat... hah. Pohoda. (až později mi Jon řekl, že on žádného syna třeba ani mít nemusel, a že mě taky mohl jen zkoušet. No to mě ani nenapadlo.)

 

5) Nenechat se hnát, se hnát, se hnát!

Celou dobu potřebuji dost na záchod. Klasika. Sice jsem byla vteřinu před přistáním, ale znáte to... dodržovala jsem přísný pitný režim a tohle mám za to. Z předešlých zkušeností vím, že jedny záchody jsou před imigračním. Tam se ale zastavit nechci, jelikož nechci být poslední v řadě. Ten kdo je poslední v řadě, na toho maj moc času a můžou si ho tam nechat. Dojdu si až budu čekat na kufry.

Modrý kufr tam byl ale hnedka a tak jsem ho chňapla. (dojdu si potom)... pak dlooouhé čekání na ten druhý. Jak jít se dvěma kufry a velkou taškou a vypadat při tom nenápadně už mám taky vychytaný. Jeden kufr zapřáhnu za druhý a vytvořím vláček. Obrovskou tašku dám buď na kufr, ale lépe předstírat, že je to jen příruční minikableka :) Celnicí projdu v pohodě. To až doma zjišťuji, že jsem lživě vyplnila prohlášení o přepravě ovoce, zeleniny, zeminy a zvířat (a kdo ví čeho). Do US jsem úspěšně propašovala jedno jablko a vynikající Besipky.

A jdu dalším koridorem (ostatně jako všude, vypadá to tu jak jedno velké podzemní bludiště). Ten se zužuje a zužuje. A tvoří se něco jako prvomájový průvod, jen místo mávátek všichni mají kufry a funí. Jde se dokonce do kopce. Po stranách průvodu stojí ofiseři a ženou nás... nojo, ze začátku si to neuvědomujete, ale jak stres přibývá, je mi jasný, že nás ženou jak stádo krav. Ale já chtěla do LA ne někam do Texasu! Nezastavovat se, nezastavovat se, honem honem... dav mě bere a já jdu s ním...vidím světlo na konci tunelu a tam Jona... jenže dav mě žene jinam než je on, jen na sebe máváme a zběsile gestikulujeme... vyplivlo mě to venku. Uff, na jednu stranu dobrý, jsem na vzduchu, ale... já chtěla na ten záchod tak moc....

No byl to happy end... Joníček čekal s květinou a i na blízký záchod mě zavezl.

Tak i vám přeji samé happy endy!

Vaše Piši