Kterak byla Piši sama doma...

Chjo, Jon zase odjede na týden do Karoliny a já tu budu sama samička.... to jsem si říkala asi před měsícem. Pak se věci změnily, já se zapsala do kurzu španělštiny, rozhodla jsem se jít na kurz potápění, hledám si práci....

Takže se to změnilo na: Achjo, Jon jede na týden do Karoliny, no ale já aspoň zatím:

  ü    napíšu spoustu článků na svůj blog, který poslední dobou dost zanedbávám,

  ü  naučím se dvacet lekcí ze španělštiny, které musím umět než nastoupím do školy,

  ü  naučím se na teoretický test z potápění, což znamenalo přečíst knížku o 250stránkách – zatím největší knížka v angličtině, kterou jsem četla,

  ü  konečně si najdu práci, ne že bych jí do teď nehledala

  ü  uklidím a udělám spousty věcí doma

  ü  ale hlavně konečně budu moct navštívit večerní kurzy cvičení, zejména hip hop a core exercise (cvičení na oblast břicha), které jsem zatím nenavštívila, páč jsme vždycky šli s Jonem buď ven a nebo jsme večeřeli.

Takže jsem se i těšila, že to bude mít užitek. Jon se vrací zítra a já:

  ü   uklízím jak se dá, páč je tady tak neuvěřitelný nepořádek, že by si myslel, že si spletl dveře,

  ü  jsem u lekce číslo pět – byste netušili jak je těžké učit se cizí jazyk přes jiný cizí jazyk. Když mi řeknou v angličtině Přeložte Hello, tak nevim... :D prostě ty slovíčka nemam spojený. Takže musim z aj do cj a z cj do sp... což je vopruz. A nebo poslouchám cd (učte se při řízení auta:D ) a tam mi anglicky povídají: And now ask your friend what she wants for breakfast (a nyní se zeptejte přítele, co chce snídat) tak se automaticky zeptám: What do you want for breakfast? ... prostě cizí jazyk je cizí jazyk a neřešim jestli je anglický nebo španělský :D

  ü  se teorii sice naučila a z testu jsem dostala 100%... ale přeci jen jsem nepřečetla tu knihu celou a dost jsem to flákala,

  ü  si práci nenašla a naopak jsem ani moc nehledala,

  ü  nenapsala zatím nic, jak sami vidíte,

  ü  jsem nebyla cvičit ani jednou... nejen že jsem nenavštívila skvělé večerní kurzy hip hopu, ale nebyla jsme ani na zumbě, ani v posilce, prostě nic... naštěstí jsem byla tak ukrutně líná, že jsem ani moc nejedla, takže jsem se zhubla místo tloustnutí....

Takže se těším až Jon přijede, že zase budu dělat hodně věcí a budu mít výmluvu proč některé nestíhám.

Mějte se krásně moje drahé růžové a využívejte svůj čas s rozvahou :D

Vaše Piši

Nadšení cyklisti

Tenhle víkend jsme zůstali doma, resp. v Los Angeles. Piši požádala Jona o radu s plánováním její budoucnosti (Ach cooo se mnou buuuude?) a Jon odepsal veškerou víkendovou zábavu. Tak to asi naplánujem všechno až do sta let....

V sobotu jsme zašli do knihkupectví, přečetli několik knih, vypili kafe (i když já kafe nepiju) a hele, už bylo dvanáct. Než jsme dorazili domu byla jedna.  V LA, co se týká silnic, existují dvě situace – malá zácpa (od 10večer do 6ráno) a velká zácpa (od 6ráno do 10večer) – soboty a neděle nevyjímaje. Myslím, že by si to zasloužilo samostatný článek.  Rozhodli jsme se, že je příliš krásně, než abychom plánovali Piši budoucnost a raději jsme vyrazili na kola. No jo, ale to není jen tak. 

To se musíte připravit, udělat svačinu, najít ty správné kalhoty, boty, triko, nezapomenout na pití (funkční oblečení, helmu, rukavice atd samozřejmě nemám, ale nikde to neříkejte:D)...no normální lidi by mohli vyrazit. Ale my ne.

My jsme na kole už dlouho neseděli. Já naposledy asi před rokem, Jon asi před třemi. A naše kola podle toho vypadala. Všechny čtyři duše vypuštěné, všechno zaprášené, mé kolo chytlo rez.... Nevadí, nic nás nezastaví. Jsme odhodlaní cyklisti!

Takže sebrat kola, snést je ze schodů, přidělat stojan na auto, kola na stojan a jedeme k benzínce napumpovat kola. Sundat kola, sundat čepičky... jenže jedna duše, Jonova, nejde napumpovat. Nevíme proč, ale prostě do toho nejde vzduch. Nandat kola, zajet do obchodu, koupit novou duši, jet domu, sundat kola, dojít pro nářadí, dojít pro pumpičku, sundat starou duši, nandat novou duši, nandat kolo na stojan a jedeme k benzínce. Napouštíme duši a... moje duše je skoro prázdná, asi tam byla díra. Takže do krámu, koupit duši, jet k benzínce (naštěstí nářadí jsme neuklidili a nechali ho v autě), sundat kola, sundat duši, nandat novou, napustit vzduchem, nandat kola.... huraaaa jedeme na start!!! Konečně. Jsou asi čtyři odpoledne, já jsem trochu nervózní. Tatínkovi by se tohle nikdy nestalo.

Přijedeme na místo, sundáme kola, všechno připravíme. Sednem na kolo a... Jonovi něco někde drhne. Jasně to slyšíme... špatně nasadil kolo a to drhlo o rám. Tak sundat kolo, přesadit ho, zase to utáhnout...Já sednu na kolo a... nebrzdí mi brzdy. Spravujeme moji přední brzdu, spravujeme zadní brzdu... několikrát, páč to není jednoduché, jednou brzdí i když nechci, pak nebrzdí i když chci. Tak teď, teď už ale... Jonovi nebrzdí brzdy jak by měly... tak spravujeme jeho brzdy.

Tak ale teď... teď už jsme konečně vyjeli... Nadšení, že jedeme na cyklistický výlet začneme pořádně šlapat do kopce. Jon vypadá trochu legračně, má totiž kolo po bráchovi, který ho používal asi když mu bylo patnáct. Takže je to takový obřík na minikole. Šlapu šlapu do kopce, plná sil. Projíždíme mezi krásnými baráky, ne, to jsou zámky co tam je... fakt nechápu jak v tom může jedna rodina bydlet... vždyť se za celý den ani nepotkají! Máme jet do dlouhého kopce až vyjedeme na hřeben a pojedeme po hřebenu. Jenže tahle cesta, poté co jsem vystoupala pěkný krpál, končí. Už je tam jen brána a zase další zámek. Mě to bylo hned podezřelý, když  před asi dvěma kilometry byla cedule „soukromá cesta vstup zakázán“. .... Špatně jsme odbočili. ...

Takže zase sjet dolu až téměř k autu a vydat se jinou, tou správnou cestou. To už bylo asi 5.30. A zase nastalo stoupání. A to stoupání vůbec nepřestávalo. Ač takhle večer, sluníčko pálilo jak ďas. Stín téměř žádný a to já špatně snáším. Sport mám vcelku ráda, sluníčko miluju, ale dohromady mi to nedělá dobře. Po cestě jsme zastavovali na občasné odpočinky (já abych popadla dech a napila se, Jon žádné pití neměl, jeho chyba). Cestou do největšího stoupáku jsme si vzpomněla, že vlastně cyklistiku nemam ráda. Zastavila jsem se doufaje, že se ochladím ve stínu ministromku. Dohnal mě stařeček s kloboučkem, kouknul, zhrozil se a vyděšeně se ptá: „Jsi v pořádku?“ „Máš dost vody?“ „Vždycky se můžeš otočit a jet dolu“ ... nemůžu, Jon už je asi nahoře a odpočívá.

No vyšlápli jsme si 6mílí pořád vzhůru (no asi 400metrů převýšení, prý to nic neni říkal taťka, ale asi to slunce teda děsně pálilo či co) a když jsme vyjeli nahoru tak... no hádejte, tomu byste nevěřili... normálně tam nebyla vůbec, ale vůbec žádná hospoda, ani kiosek ani jiné občerstvení. Hrůza. To by se v Čechách nestalo :D No, a jelikož už by se brzy začalo stmívat, tak jsme se otočili a jeli zase dolů... to to svištělo...:D

Musim nakonec přiznat, že jsem byla ráda za všechno to opoždění. Vyjet ve tři, tak mě tam trefí vedrem! 

Tak ať vám to taky krásně sviští, brzdy ať vždy fungují a ať máte dostatek vody a sil :D

Vaše Piši

Hody Hody doprovody, šup šup, brrrrmm brrrrm

Už dlouho jsem nic nenapsala... a stalo se toho spooousty. Nebyl čas... ale hlavně nebyla chuť. Nějak mě opustila spisovatelská nálada. Nu, vezmu to teď ve zkratce, abych dohnala co bylo zanedbáno.

Lyžuju lyžuju lyžuju...díky všem, kteří mě na hory vzali J Tuhle sezónu jsem již najezdila čistého 15dní, to je docela dobré, ne? Byla jsem ještě minulý rok jeden den na Big Bearu (bohužel, sobotu jsme bloudili a kupovali řetězyJ ), pak pět dní s rodinou v Saalbachu, pak tři dny v oblasti Schladmingu, celkem čtyři dny na Mammoth mountains a dva dny na Big Bear.... dobrý. Jon by ještě jel znovu, lyžujou až do začátku června J, ale mě to přijde už hodně jarní. No uvidíme. Nějaké fotky si můžete prohlédnout zde ale moc jich neni, jelikož s Joníčkem se nezastavuje. Nikdy. Jon vysedá z lanovky s již nandanými hůlkami a rovnou odjíždí, po cestě nezastavuje, dole vjíždí do nástupního místa a rovnou sedá na sedačku. Díky bohu za občasnou frontičku J Jídlo je jen jednou za den, to mam i možnost jít na záchod... ono tolik stejně nepotřebuju, když vůbec nic nepiju J Ráda bych ho někdy vzala na lyže s tatínkem, aby věděl jaká taky může být pohoda J (OK, tak trochu přeháním, to je asi každému jasné... ale na každém šprochu pravdy trochu... a to platí i když nevim co je šproch).

Byly Velikonoce... tady se asi moc neprožívaj... nebo aspoň ne v tom stylu co u nás... no to je jasný. Do kostela se chodí, neděle je velký svátek. Vajíčka se hledají v trávě (egg hunting) ... takže bych řekla, že jsou to svátky pro děti a nábožné lidi. Zbytek se může jít klouzat. ... vlastně něco skvělého tu bylo – na horách  se lyžníci převlékli za zajíčky a jiné zvířectvo a v tom lyžovali. Super:D  My jsme to teda s Jonem taky moc neprožívali... ani jsem nenazdobila bytL Museli jsme alespoň obarvit vajíčka. Jonovi jsem ukázala náš starý trik s cibulovými slupkami, on mi zase ukázal trik s émerickými barvami (jsou skoro jak ty naše OVO). Jon byl opravdu upřímně překvapený, že se obarvená vajíčka jí. ... tak to tady nedělaj (no jooo, kapitalisti maj vajec dost :D ) Nejvíc se ale Jon těšil, že mě zmrská. Chudák, těšil se hodně, ale já mu vysvětlila, že to lze pouze pomlázkou, jinak je to domácí násilí. No jo, pomlázku ale v US nesezeneš a sám si jí udělat neumí. Takže sice asi uschnu, ale zas mě nic nebolí :D

No jsou tu i nějaký smutný novinky... raději bych to tu nerozmazávala, ale tak... musím být taky upřímná. Mé období jedniček a šprťáctví je u konce... neudělala jsem papíry na motorku ...beeee, :D Bylo to asi takhle: o tom, jak primitivní je písemný test jsem psala... , takže ten mám hotový. Pak nastává test praktický a ten jsem dělala zrovna před pár dny. Na dopravní podnik jsem přišla raději dřív (o 30minut), dvacet minut jsem čekala u okýnka kde nikdo nebyl, pak si mě zavolal jiný pán. Dala jsem mu všechny doklady... „máte řidičský průkaz?“ „ano, z Čech, ale...“ „můžu ho vidět?“ „mám ho doma, ale..“ „a kdo s vámi přijel?“ (před praktickými zkouškami můžete řídit auto pouze s doprovodem) „nikdo, ale..“ .... no vystrašil mě ten chlápek hodně, protože hned na začátku jsem mu říkala, že jdu dělat řidičák na motorku. Na té můžete jezdit i sami, abyste si to natrénovali. Pak se to vysvětlilo, dal mi další papíry a poslal mě ven čekat na inspektora. Ač ve slunné Kalifornii je mi pořád zima. .. takže mi byla i tam. Čekala jsem zase nějakých třicet minut, celá zmrzlá a nervózní. Mezi tím jsem aspoň popovídala s hlídačem a s jednou holčinou... musím říct, že každý moji motorku hodně obdivuje. To bude tim buďA) že vypadá jako pořádná mašina, ale je to scooter, nebo B) že na tom sedim já a vypadám skvěle. Beee je správně :D  Už jsem viděla „cvičební lajny“ a ač mě všichni ujišťovali, že to udělám, já se cítila divně od žaludku.

Konečně přišel inspektor. Ani mi ruku nepodal, ani se na mě neusmál. Byl to starý Pákistánec (nebo Ind, kdo to má vědět) a byl přísnej. Nejprve jsem musela bez koukání identifikovat všechna tlačítka a páčky... to by neměl být problém, moc jich tam neni, ale bohužel jsem mu téměř nerozuměla...(dnes jsem měla pohovor s jiným Indem a taky jsem mu nerozuměla, oni mluví děsně). Takže vždycky řekl: „charabmala charam“ a já zahmatala oběma rukama jako že s jistotou vim :D... to mi prošlo.

Pak přišel slalom mezi kuželi, kroužení po kružnici v obou směrech a jízda rovně.  Pákistánec vše přísně vysvětlil a povídá: Musíš jet pořád po čáře, jestli ti vyjede přední kolo je s tebou konec. Nohy pořád na podlaze, nezvedat, nedávat na zem, nic.. .  A já bojim bojim začala jsem mezi kužely... vůbec to nebylo jednoduché, ale zvládla jsem to... ale kružnici už ne, napřed jsem vyjela kolem ven z kruhu, pak jsem to strhla a vjela jsem dovnitř kruhu a pak jsem pro jistotu stoupla na zem, beee byl prostě děsně malej. Přísný Pákistánec se nesmiloval ani trochu, hned si mě zavolal, něco děsného načmáral do mých výsledků, utrhl a téměř zmačkal můj doklad a odešel.... Úsměv a důstojnost jsem udržela jen na roh, pak už ze mě byl postřikovací vůz.  ...

No naštěstí utrpěla jen má hrdost... šanci mam ještě jednu a i když tu nezvládnu, tak se nic neděje... asinJ

Mějte se krásně moje růžovky a jezděte opatrně!

Vaše Piši

 

Já měla být chlap...

Já měla být chlap... fakt, někde se musela stát chyba... vyšlo mi to jednou i v testu. Každý člověk má v sobě ženské i mužské JÁ, jen to jedno převáží... test mi ukázal, že jsem snad ze 70% chlap. Dokážu pít jak chlap, jíst jak dva chlapi. Nežehlím. Nemám problém s koukáním na telku, se střílením, ani s chytáním ryb. Krev mi nevadí. Scény sice dělám jak ženská semetrika, ale to jen proto, že mě nikdo nenaučil se rvát a být drsná. Gramatika mi nejde a nemám cit pro jazyk. V mapách se ale poměrně dobře orientuji a opravy v domácnosti také zvládám. Nepořádná jsem taky jako chlap, i když někdy mě mé ženské JÁ popadne za pačesy a to pak začnu uklízet jak zběsilá. Nejsem zrovna extra romantická ani přespříliš citlivá (no, to asi jak kdy – podle hormonů:D :D). A i další moje chování a jednání by bylo lepší v mužské podobě. Gaba a jiní vědí ;)

Snažím se své mužské JÁ maskovat, nejlépe růžovou, jak to jde, ale někdy .... někdy je prostě silnější. Nejvíc se mé mužské JÁ projevuje během tance.  Dnes jsem šla opět na Zumbu. Moc se mi nechtělo, byla jsem líná. Ale dokopala jsem se a říkala jsem si, že mi to určitě nahodí dobrou náladu a dodá energii – tolik potřebnou k velkému úklidu (který taky dělám, prostě protože to tak má být, kdybych bydlela sama, nebo s Gabou, tak bych tak pravidelně neuklízela).

Nějak se přihodilo, že jsem byla téměř vepředu, což je dobrý, aspoň můžu vidět učitelku. Po minulé hodině mi jeden z bláznivých mužů řekl, že mi to již začíná jít, tak co... si to už můžu dovolit, ne? J Bylo to poprvé, kdy jsem se pořádně viděla v zrcadle. A to jsem neměla dělat. Takové ztuhlé dřevo, nerytmické, nenadané... to jste neviděli. Kde jsem tohle vzala, to fakt nevimJ Snažim se jak to jde, ale i skákající Japonka vypadá ladněji než JÁ a to rozhodně nedělá co by měla. Vůbec neslyším hudbu, ani při výrazných rytmických bubnech afrických hudebníků nejsem schopná udržet krok. Pletu si levou s pravou, ruku s nohou a vůbec nechápu kroky. Nedokážu hýbat rameny, prsy, bez toho, že by se mi hýbalo celé tělo.  Hýbat boky v rytmu hudby a k tomu být svůdná?... hah, nenechte se vysmát. Bylo to tak hrozný a arytmický, že lidé kolem mě začali odcházet. Skutečně po třiceti minutách kolem mě byl prázdný okruh. I cvičitelka, která obvykle bývá uprostřed, což by bylo skoro přede mnou, tentokrát raději předcvičovala po stranách. Nejvíc mě dostalo, když jsme měli na velmi rytmickou hudbu We will, We will rock you (Queen) jen tak dupat a tleskat. Něco úplně nejprimitivnějšího a já to nezvládla. Musela jsem se smát. Asi začnu raději běhat rovně....

Tak ať jsou vaše Yin a Yang vyrovnané a vy se cítíte skvěle!

Vaše Piši

Někdy to chce prostě blonďatou hlavu...

Máme nový internet, a televizi.... prostě Time Warner byl drahy jako blazen a tak Jon, koumák obecný, našel lepší, mnóoohem lepší deal. Objednal internet od Verizonu a telku pres antenu od Dish Network. A dneska byla velká instalace. Samoržejmě, Jon je v práci, takže jsem to měla na starosti já.

Šéfík dorazil hned brzy ráno – to jsem měla radost – a hned nastal první problém. Nemá dostatečně dlouhej žebřík, aby mohl kabel ze střechy natáhnout a upevnit. Buď bude plandat nebo si máme domluvit jinou schůzku. Kabely tu normálně pladaj ze střechy přes tři patra do přízemí, takže u nás nebyl žádný problém, když bydlíme hned pod střechou. Ale chtělo to konzultaci s Jonem. Ovšemže. Pak se do toho chlápek pustil. Byl vcelku samostatnej, chtěl pomoct jen s několika málo věcmi, jedna z nich bylo odtáhnutí nočního stolku plného tlustých knih. Se zbláznil? Ještě, že chodím do té posilky. Pak se vydal po stopách bývalého kabelu. Chudák, to co hledal bylo schované pod kopicí špinavého prádla, zejména ponožek a Jonovo trenek. Ale chlapík byl machr, nenechal na sobě nic znát. Pak už zbývalo vysvětlit mi jak na věc. Takže to bylo asi takhle: Pani, jsem hotovej. Takhle se to ovládá: tady se to dává víc nahlas, tady méně. Tímhle se přepínaj kanály, tady se to stopne, tady se to pustí. No a tady vám dám manuál, ten zbytek ať si nastuduje váš přítelJ Měl mě prokouknutou – víc nepotřebuji :D víc bych asi stejně nepochopila. Tohle byla pohoda. Teď mě čekalo něco mnohem horšího – internet.

Kvůli němu nikdo nepřišel. Naopak – kvůli jeho instalaci jsme se několikrát s Jonem pohádali a vypadalo to na válku mezi Evropou a USA. Včera se pustil do instalace a nešlo mu to – začal být frustrovaný a to není dobré. Ráno mě požádal, jestli bych jim nezavolala a nenechala si poradit, jak to zařídit (nešel nám router). To ovšem já nemám ráda. Volat na customer service a chtít od nich něco co ani nevím co je... . Nu, ale dobrá. Museli jsme si vyměnit mobil – kvůli tomu jsme se taky pohádali... no prostě byl mi to čert dlužnej.

Rozhodla jsem se si to napřed vyzkoušet kabelem rovnou do počítače. Dělám vše dle návodu, ale nefunguje to. Sakra... aspoň tohle se včera Jonovi podařilo, jsem o krok zpět. Zavolala jsem na zákaznickou službu Verizonu.... po dvaceti minutách hovoru s automatem jsem se konečně proklikala k živé osobě. Vysvětlila problém, popsala co jsem udělala ... a chlápek začal. Udělejte tohle a tamhleto...a já co? cože?... kde to je? a nemám ten drát otočit? .... no, možná že to začne kolovat po internetu, protože takovou blondýnu jste neviděli neslyšeli. Bylo to tak děsný, že chlápek předstíral, že vypadlo spojení a zavěsil. Měl mi zavolat hned zpět. Ale nezavolal. Patrně si šel šlehnout nějaký uklidňovací drogy nebo se zastřelit. Tak jsem zavolala Jonovi, abych to zprovoznila alespoň tím kabelem do počítače. OK, jediný co je třeba je restartovat modem. ... no problem. Vše bylo ok. Ale teď je třeba to dat do routeru (všechny pojmy mi samozřejmě musely být několikrát vysvětleny - černá krabička je modem, bílá router)– to je to, co Jonovi celý večer nešlo a kvůli čemu byl málem konec vlídných transatlantických vztahů. Koukám na ten router... má děsně moc dírek. OK, dám telefonní kabel od routeru do jedné dírky (tam kde to asi mělo být) a nic... sakra, budu muset tomu chlápkovi zavolat znova. Dám to do druhé dírky... hele, funguje to skvěle!!!

Jediný problém byl, že Jon dával ten kabel do špatné dírky J 

Připomíná mi to příběh z prvního dne na kolejích. Také instalace netu – nešlo to, nešlo to, nešlo to spolubydle, nešlo to klukům na patře, nešlo to nikomu... až přišla jedna blondýna a zeptala se: „A máš ten telefonní kabel dobře zastrčenej?“

 Tak ať vždy víte, co do které dírky patří, moje růžovky... zejména, ať to ví vaši manželé a milenci :)

Vaše Piši

And Everybody Zumba....

Začala jsem chodit do nové posilky. Je otevřená 24 hodin denně a kromě obrovské posilovny skládající se z několika místností má i bazén, saunu, páru, spinning, pilates, aerobic, hip hop, společné cvičeni s činkami, nějaká další cvičeni a... a zumbu. 

Zumba je mix mezi latinskými tanci a aerobikem. Docela legrace. Doufám, že svými pravidelnými návštěvami se zlepší mé taneční schopnosti neschopnosti. Hlavně se tam člověk vyblbne a spálí pár kalorií. Někteří to berou hodně hodně vážně a blbnou co to jde.

Když jsem přišla na zumbu poprvé bylo v sále asi pět babiček a tři blázniví chlapi. Jeden už tančil se sluchátky v uších (hodina ještě nezačala), druhý měl čelenku na hlavě, bílý nátělník a krátké trenýrky vytažené vysoko nad pas (prostě bratr sokol), jedné paní bylo asi tak devadesát, druhá byla mladší, ale zas na sobě měla trikot a silonky – opravdový trikot, ten jak známe z pozdních 70.let.... no dalo by se pokračovat. Byla jsme zděšená.

Trochu po začátku přišli i další, trochu mladší lidi. Takže už jsem si nepřipadala jako v důchoďáku. Musím ale uznat, že některým babičkám to šlo lépe než mě :)

Instruktorka hned na začátku řekla, že jde především o to, abychom se uvolnili, měli legraci a při tom spálili nějaký kalorie. A tak to taky většina lidí vzala. Já jsem zvyklá, dělat to, co instruktorka řekne, jsem zvyklá, že se snažíme cvičit synchronizovaně a tak ňák uspořádaně. Tady ne, ty lidi se přišli opravdu uvolnit a odhodit stres. Bláznili, tančili, točili se, kroutili boky.... a to i když jim to vůbec nešlo.  Nepřipadala jsem si tam dobře, ale musím to obdivovat. Já tak spontánní nejsem. (i když včera již po druhé hodině mi jeden pán řekl, že se zlepšuji a ať vydržím).

Mám ještě druhý zásadní objev. Naše cvičitelka je Asiatka a cvičitelka na pilates taky. A vůbec je tu spoustu Asiatek a Mexičanek.... a ony všechny jsou menší než já. Zjistila jsem, že je mi to velmi nepříjemné. Celý život se koukám na lidi nahoru, všichni jsou větší než já. Teda kromě Gaby a Míšinky, ale to si musím vzít podpatky a ony ne:) A nyní se mam na ně dívat dolů? Je to divný. V rozhovoru jeden na jednoho vůbec nevím jak se postavit, jak se koukat... prostě si připadám divně. ... A na tom cvičení, tam si připadám hrozně velká. Nejen silná, ale i vysoká!!! Já! trpaslík! Připadám si jak takový ten velký obr hromotluk... skáču jak koza v petrželi a snažím se kroutit při tom bokami... fakt sranda :D 

Zde se můžete podívat jak zumba asi vypadá :)

Tak vám přeji, moje milé růžovky, ať nám všem to kroucení jde... ať se dokážeme vykroutit i z nemožného :D

Vaše Piši

Řidičský průkaz I.

V pátek jsem si šla dělat řidičák – už zase. Ten první mi vypršel ještě před dokončením, takže je třeba udělat znovu písemné testy a pak testy praktické. Jasně, vlastně ho není třeba. Jako turista můžu řídit na můj mezinárodní klidně celý rok. Ale – a) je to taková výzva, b) bude sranda mít kalifornský řidičák, c) nebudu muset nosit cestovní pas, který je to nejvzácnější co zde mám :)

Proces je tu jednoduchej. Dojdete si na dopravní úřad (tam už jsem skoro jako doma), tam vyplníte formuláře, zaplatíte poplatek snad 14dolarů (oproti Česku dost směšná částka, ne?), projdete zkouškou zraku (hah, té jsem se bála... ale ne proto, že blbě vidim, ale proto, že mi nejde abeceda:) ), pak si vás vyfotí a jdete si napsat test ze silničních pravidel. Na ten jsou tři pokusy, klidně si je můžete vyplýtvat během jednoho dne. Pak se máte naučit řídit a to buď s učitelem z autoškoly nebo s rodičem či jiným dospělým majícím kalifornský řidičský průkaz. V době tréninku máte provizorní řidičák, s nim můžete jezdit jen s omezením (v autě jen s tou dospělou osobou, na motorce jen ve dne a mimo dálnice). Pak si domluvíte schůzku zase na dopraváku a jdete složit praktické testy.

Já si dělám řidičák hned na obojí – jak motorku, tak auto. No, nebudu přeci troškařit, ne? :D Písemné testy jsem už jednou složila (bez chyby, hah), ale provizorní řidičák mi propadl, protože je platný jen po dobu mého legálního pobytu. Chjo, takže znova.

Řidičák tady je trochu o něčem jiném než u nás – asi tak stokrát jednodušší. Ale já se samozřejmě stejně učila. A to jak poprvé, tak podruhé. Jon se mi smál, a to v obou případech, i když nyní trochu víc než minule. Já ale nerada věci podceňuji. A hlavně – nesnáším, když neudělám zkoušku. Nejraději dostávám jednotky.

Pravdou je, že Jon měl důvod se smát. A i já se musím smát, když si příručku pro budoucí řidiče čtu. Berou to tu hodně prakticky. Zatímco u nás je nezbytné vědět, jak mají být světla daleko od vozovky, jak umístit poznávací značku, a jestli je víc dopravní značka nebo světelný signál, ... zde je třeba znát jak se chovat v dopravní zácpě, co dělat s agresivními řidiči a že je zakázáno střílet do dopravního značení. Skutečně se vás nikdo nesnaží na ničem nachytat. Otázky typu:

Po přechodu pro chodce jde babička na červenou. Co uděláte?

A)  A)   přejedu jí, nemá co chodit na červenou

B)   B) budu na ní troubit, ať si pospíší

C)  C)    počkám, až přejde přechod a poté budu bezpečně pokračovat v jízdě

nejsou vyjímkou. Tak já vám nevim přátelé, je to dost náročné. Další důležité informace jsou: nesmíte následovat sanitku či hasiče, nesmíte jet na místo nehody a dívat se, nesmíte používat mobilní telefon a to ani na textování!, nesmíte zvířata vypustit a opustit na dálnici, nesmíte mít sluchátka s hudbou v uších, nedávejte lidi na korbu auta (a to ani Mexičany) a nenechávejte své dítě jezdit po silnicích s tříkolkou či dětským plastovým kolem. Také jsou zakázané rychlostní závody na silnicích, řízení pod vlivem drog či alkoholu (ale jen nad 0.08promile) a vandalismus včetně graffiti. Musím ale říct, že nejvíce se mi líbí sekce Jak se vypořádat s agresí na silnici:

•  Nevjíždějte druhému do cesty
  
•  Nejezděte pomalu v levém jízdním pruhu
  
• Nejezděte v závěsu za druhým autem
• Nedělejte gesta na druhé řidiče
  
• Trubte jen v nejnutnějších případech
  
• Vyhněte se očnímu kontaktu s agresivním řidičem
• Dejte agresivnímu řidiči spustu místa.

Škoda, že na telefonu jsou tu všichni a pořád, troubí neustále a na každého, a všichni jezdí zásadně v levém předjížděcím pruhu.

Našprtaná jsem šla na dopravák, vystála jsem si nehoráznou frontu (jinak musím říct, že vždycky tam bylo poloprázdno a úřednice jsou hrozně milé, rychlé a dokáží poradit), vyplnila i to co jsem neměla, počkala další frontu, a pak mi pan úředník vystavil nový provizorní řidičský průkaz – bez poplatku a bez testu. :) Prostě mi ho prodloužil, jelikož mi byl prodloužen legální pobyt. :) Cool, jen jsem se učila zbytečně. A taky nebudu mít novou foto, což mě mrzí (ta první se moc nepovedla).

Teď už jen ty praktické testy. Těch se bojim malinko víc. Je důležité zejména: vědět jak se spouští stěrače, rozsvěcují světla a během jízdy se koukat do všech třech zpětných zrcátek – a to neustále.... scanning, scanning, scanning. Tak jsem na to zvědavá.

Plynulou jízdu a málo agrese na silnicích vám přeje

vaše Piši