Nadšení cyklisti

Tenhle víkend jsme zůstali doma, resp. v Los Angeles. Piši požádala Jona o radu s plánováním její budoucnosti (Ach cooo se mnou buuuude?) a Jon odepsal veškerou víkendovou zábavu. Tak to asi naplánujem všechno až do sta let....

V sobotu jsme zašli do knihkupectví, přečetli několik knih, vypili kafe (i když já kafe nepiju) a hele, už bylo dvanáct. Než jsme dorazili domu byla jedna.  V LA, co se týká silnic, existují dvě situace – malá zácpa (od 10večer do 6ráno) a velká zácpa (od 6ráno do 10večer) – soboty a neděle nevyjímaje. Myslím, že by si to zasloužilo samostatný článek.  Rozhodli jsme se, že je příliš krásně, než abychom plánovali Piši budoucnost a raději jsme vyrazili na kola. No jo, ale to není jen tak. 

To se musíte připravit, udělat svačinu, najít ty správné kalhoty, boty, triko, nezapomenout na pití (funkční oblečení, helmu, rukavice atd samozřejmě nemám, ale nikde to neříkejte:D)...no normální lidi by mohli vyrazit. Ale my ne.

My jsme na kole už dlouho neseděli. Já naposledy asi před rokem, Jon asi před třemi. A naše kola podle toho vypadala. Všechny čtyři duše vypuštěné, všechno zaprášené, mé kolo chytlo rez.... Nevadí, nic nás nezastaví. Jsme odhodlaní cyklisti!

Takže sebrat kola, snést je ze schodů, přidělat stojan na auto, kola na stojan a jedeme k benzínce napumpovat kola. Sundat kola, sundat čepičky... jenže jedna duše, Jonova, nejde napumpovat. Nevíme proč, ale prostě do toho nejde vzduch. Nandat kola, zajet do obchodu, koupit novou duši, jet domu, sundat kola, dojít pro nářadí, dojít pro pumpičku, sundat starou duši, nandat novou duši, nandat kolo na stojan a jedeme k benzínce. Napouštíme duši a... moje duše je skoro prázdná, asi tam byla díra. Takže do krámu, koupit duši, jet k benzínce (naštěstí nářadí jsme neuklidili a nechali ho v autě), sundat kola, sundat duši, nandat novou, napustit vzduchem, nandat kola.... huraaaa jedeme na start!!! Konečně. Jsou asi čtyři odpoledne, já jsem trochu nervózní. Tatínkovi by se tohle nikdy nestalo.

Přijedeme na místo, sundáme kola, všechno připravíme. Sednem na kolo a... Jonovi něco někde drhne. Jasně to slyšíme... špatně nasadil kolo a to drhlo o rám. Tak sundat kolo, přesadit ho, zase to utáhnout...Já sednu na kolo a... nebrzdí mi brzdy. Spravujeme moji přední brzdu, spravujeme zadní brzdu... několikrát, páč to není jednoduché, jednou brzdí i když nechci, pak nebrzdí i když chci. Tak teď, teď už ale... Jonovi nebrzdí brzdy jak by měly... tak spravujeme jeho brzdy.

Tak ale teď... teď už jsme konečně vyjeli... Nadšení, že jedeme na cyklistický výlet začneme pořádně šlapat do kopce. Jon vypadá trochu legračně, má totiž kolo po bráchovi, který ho používal asi když mu bylo patnáct. Takže je to takový obřík na minikole. Šlapu šlapu do kopce, plná sil. Projíždíme mezi krásnými baráky, ne, to jsou zámky co tam je... fakt nechápu jak v tom může jedna rodina bydlet... vždyť se za celý den ani nepotkají! Máme jet do dlouhého kopce až vyjedeme na hřeben a pojedeme po hřebenu. Jenže tahle cesta, poté co jsem vystoupala pěkný krpál, končí. Už je tam jen brána a zase další zámek. Mě to bylo hned podezřelý, když  před asi dvěma kilometry byla cedule „soukromá cesta vstup zakázán“. .... Špatně jsme odbočili. ...

Takže zase sjet dolu až téměř k autu a vydat se jinou, tou správnou cestou. To už bylo asi 5.30. A zase nastalo stoupání. A to stoupání vůbec nepřestávalo. Ač takhle večer, sluníčko pálilo jak ďas. Stín téměř žádný a to já špatně snáším. Sport mám vcelku ráda, sluníčko miluju, ale dohromady mi to nedělá dobře. Po cestě jsme zastavovali na občasné odpočinky (já abych popadla dech a napila se, Jon žádné pití neměl, jeho chyba). Cestou do největšího stoupáku jsme si vzpomněla, že vlastně cyklistiku nemam ráda. Zastavila jsem se doufaje, že se ochladím ve stínu ministromku. Dohnal mě stařeček s kloboučkem, kouknul, zhrozil se a vyděšeně se ptá: „Jsi v pořádku?“ „Máš dost vody?“ „Vždycky se můžeš otočit a jet dolu“ ... nemůžu, Jon už je asi nahoře a odpočívá.

No vyšlápli jsme si 6mílí pořád vzhůru (no asi 400metrů převýšení, prý to nic neni říkal taťka, ale asi to slunce teda děsně pálilo či co) a když jsme vyjeli nahoru tak... no hádejte, tomu byste nevěřili... normálně tam nebyla vůbec, ale vůbec žádná hospoda, ani kiosek ani jiné občerstvení. Hrůza. To by se v Čechách nestalo :D No, a jelikož už by se brzy začalo stmívat, tak jsme se otočili a jeli zase dolů... to to svištělo...:D

Musim nakonec přiznat, že jsem byla ráda za všechno to opoždění. Vyjet ve tři, tak mě tam trefí vedrem! 

Tak ať vám to taky krásně sviští, brzdy ať vždy fungují a ať máte dostatek vody a sil :D

Vaše Piši