Je sobota 7.45 a jsem už vzhůru – nic moc. Zatracení popeláři, pracují tu i o víkendu a vzbudili mě. No, aspoň vám můžu napsat co se dělo minulý víkend... třeba dohoním své zpoždění :D
Minulý víkend jsme jeli za pani mámou Richey do San Franciska. Ne, jeli jsme do Berkley... pro nás to není žádný rozdíl...teda aspoň pro mě ne. O Berkley jsem před tim nikdy neslyšela a předpokládám, že většina z vás taky ne. Je to jako když řeknu, že bydlim v Santa Monice nebo v Los Angeles.
Anyway.... vyrazili jsme v pátek po práci. „Rychle, máš všechno sbalené?“ Jon už téměř startuje auto, zatímco já dodělávám poslední nezbytné věci před odjezdem. Nemám ráda fofry. Fofry fofry, spěcháme, Jon jede jako blázen rychle...ale jen kilák – než vjedeme na dálnici. Samozřejmě, je šest hodin večer, pátek před prodlouženým víkendem (v pondělí je Memorial day oslavující všechny veterány a padlé během válek)... zácpy tu jsou pořád, nikdy jsem nechápala, jak může celá dálnice stát i když se nestala žádná nehoda... vždyť co jim brání v jízdě? světla tam nejsou, závory tam nejsou, můžou jet až 65mílí za hodinu....tak proč nejedou aspoň třicítkou? Je to legrace, spěchali jsme abychom teď mohli sedět v autě jen pár metrů od baráku. A já mam hlad:D Naštěstí Joník je chytrá hlava a snaží se mi cestu zpříjemnit. Koupil do auta elektrickou zásuvku, co se zastrčí tam co je zapalovač .... a já si pak můžu dát do zásuvky svůj noťas (na baterku vydrží fakt jen chvíli). Ale to není vše. Nějak upgradoval svůj mobilní telefon, který nyní dokáže fungovat jako router a já mám WiFi připojení k internetu (jsem se teď Jona ptala jak to jako funguje abych vám to sem mohla hezky napsat a zamachrovat, ale blondýna vyhrála, možná Jon mluvil čínsky). Každopádně si můžu zadarmo a bez omezení (Jon má ve směšně nízkém paušálu internet a volání bez omezení) brouzdat na poměrně rychlém internetu... a už se ani nemusím bát, že mi dojde baterie. Wow. Pro mě naprostá novinka :D Někdy si připadám jak nějaká babička, která koukne do světa technologií. Každému je to naprosto jasné, je to denní záležitost a já na to zírám jak marťan. :D
Na netu ale brouzdám pořád... já raději využila možnosti kouknout na film:D Chudák Jon řídí a já se koukám na Válku nevěst (mimochodem pěknej jednoduchej film, žádná intelektuálka). Super. Škoda, že se mi dělá blbě už jak auto vidim. V koukání, a později ve psaní, si musím dávat časté pauzy, pouštět na sebe studený vzduch a koukat na horizont. V SF jsme byli asi třicet minut po půlnoci, tak to neni zas tak děsný. Letadlem by to bylo lepší, ale nemohla bych se dívat na můj film, plus jsme měli jednu důležitou misi.
Sobota – sprcha, uvítání, snídaně....a hurá na výlet. Mělo být krásně, což bylo přesně to, co jsme potřebovali. Pani Richey má nové fáro – BMW kabriolet, co má normální tvrdou střechu, takže když je zavřenej, tak se téměř nepozná, že má stahovací střechu. No, autíčko je to děsně vychytaný a chytrý. Kam se hrabe Jon a jeho telefonní router. Tohle autíčko už s vámi normálně komunikuje. Mu řeknete „chci zavolat panu Richey“ a on se zeptá, chcete vytočit ...“telefonní číslo“... řeknete ano, on vám to vytočí a už voláte. Zvuk je skvělej a mikrofon asi dostatečně citlivej, takže nemusíte mluvit zvýšeným hlasem. Do toho ale žvatlá pani z GPSky. Chcete vědět jaké bude počasí ve vaší cílové destinaci? Řeknete „zavolej asistenta“....a auto vytočí bmw službu, chlápek na druhé straně vám řekne co potřebujete vědět, včetně menu v restauraci a ceny benzínu :D
Vybrali jsme výlet do vzdálenějších hor s krásnými výhledy na oceán a hory, abychom se pořádně projeli. A samozřejmě pojedeme klikatou cestou po pobřeží. Slunce ale ne a ne vylézt z mlhy. I tak vyrážíme. Jdu samozřejmě dozadu, což mě moc netěší, ale jinak to asi nejde. Jon řídí. Tohle neni zrovna rodinné auto – pro chudáky na zadních sedačkách je minimum místa a sedačky nejsou nejpohodlnější. (grr, hlavně, že sedim v beee em vééé :D). Hned musíme vyzkoušet jak se sundavá střecha. Musim říct, že je to trochu strašidelný. Sedíte v celkem malém autě (teda tak vám to ze zadní sedačky připadá), hlavu blízko střechy, která se najednou z ničeho nic pohne. Zarachotí to a střecha se rozloží na tři části, které se pak zasunou do kufru. To vše se vám děje kousek nad hlavou... no je to divnej pocit. Ale cool.
Měla jsme dvě mikiny a čepici...a pořád nemůžu říct, že by mi bylo teplo. Vzadu na vás mnohem víc fouká (a to jsme nechali vytažená okýnka), plus nemáte teplý vítr z větráků. Ale zase se mi nedělá tolik špatně. To je dost dobrá výhoda. Výlet byl super. Všude se válela mlha jak v Tatrách (aspoň nebyli vidět davy lidí), vlhkost 99%, voda kapala odevšad. Zeleno, kytky, mechy. Dech beroucí výhledy nebyly, ale mě se to i tak líbilo. Šli jsme asi 10kiláků nahoru dolů, nahoru dolů, ale žádné zlomyslné slunce jako v LA a všude samá zeleň. Zde spousty fotek – převážně květin :D Pak jsme si zašli na vynikající obědovečeři do místní restaurace a dokonce jsme seděli venku (ale byly tam ty hřejivé lampy, haha).
Neděle – sprcha, vítání, snídaně... a pak se nám nechtělo nic dělat. S Jonem jsme spali až do desíti – nechápu jak jsme to dokázali, takže den utekl poměrně rychle. Stihli jsme jen nakoupit a zajít do muzea moderního umění. Mě umění nic moc neříká, ani moderní ani starý. Jsem jako malé dítě a mám ráda, když si na věci můžu šahnout, vyzkoušet je, užít si je i jinak než jen koukáním. Tady byli ostří hoši od ochranky a ty mi říkali – nesahej na to! Byla tam výstava fotografií Roberta Franka, který fotil někdy v 40. a 50. letech a jeho nejznámější kniha fotografií se jmenuje Američané a zachycuje Američany někdy v polovině 50.let. Bylo to nějaký přelomový, páč zachytil všední život Ameriky se všemi detaily jako je rasismus, chudoba, obsese auty a hvězdami, tvrdá práce versus politici.... no, vyvolal tim hodně skandálu. Mě se to líbilo hlavně kvůli tomu, že jsem mohla nahlédnout do té dané doby. Co měli na sobě, jak se bavili a tak. Nejvíc se mi ale líbili fotky z Londýna v 40.letech. Jak elegantní pánové chodili ve vysokých kloboucích a s hůlkou. Dámy byly překrásné. ... všechno bylo takové křehké.
Pak už jen večeře – Joníčkovy nejoblíbenější crunchies špagety od maminky, a film. Piši tyhle špagety nedělá, by si nikdy nedovolila. :D
Pondělí, Memorial Day – sprcha, vítání, snídaně...a procházka po Berkley kopcích. No, teď bylo hezky, teď svítilo sluníčko... když jsme měli před sebou dlouhou cestu domů. Po procházce nás čekala marocká hostina. Ale napřed – naše důležitá tajná mise – zmocnění se dvou skvělých bicyklů a jejich tajný transport do LA. Brácha Charlie, který nyní žije ve Francii, dříve závodil na kole, takže měl dobré vybavení. Jon se rozhodl, že by Charlie byl jistě rád, že kola nezahálí a někdo, on, je používá. Byl si tím jist, ale raději to Charlimu neřekl :D. Pani Richey a Bill (rodinné vztahy zde rozebírat nebudu, stejně je to celý komplikovaný) byli onehdá v Maroku a chtěli si tu cestu připomenout či co. Bill přinesl recept a ingredience, a začala „kuchtící“ párty. Všichni se připojili a pomohli vytvořit mnami jídlo. Kuskus s karamelizovanou mrkví a oříšky, masové koule se zázvorem, jogurtový dip s mátou a citrónem, a vynikající salát. K tomu marocké víno a samozřejmě zákusek – přesladký trojúhelníček s medem a oříšky. Mňňňam!
Cesta domu nebyla tak hrozná. Sice jsme taky stáli v zácpě, ale já si brouzdala netem a jedla lentilky – vše co k radosti potřebuju. :D Sice mi poslední hoďku bylo špatně, ale co :D
Tak ať i vy máte vše co k radosti potřebujete a ať vám neni nikdy špatně:D
Vaše Piši
PS: Jon teď má nové horské a silniční kolo. Obě jsou lehounká jak pírko, skvěle vybavená, odpružená.... takže chce pořád jezdit na kole. Už nám chystá svačinu, to zas bude příběh :/
Na minulou neděli jsme měli na-plánovaný poslední ponor a dokončení potá-pěčského kurzu. Znamená to žádný výlet do hor ani nikam mimo město, zůstali jsme tedy v LA.
Ačkoli pokaždé říkám, že na kolo už nesednu, zase jsem se nechala přemluvit. Tentokrát na výlet podél pláže z Pacific Palisades do Torrence a zpět. Je to 66km sice po rovině, zato ale s velkým protivětrem (který, jak se zdá, vždy fouká proti, ať jedeš kam jedeš). Jon počítal se čtyřmi hodinami a tak nevzal svačinu :(
I kdybych byla schopná ujet to za 4 hodiny tak stejně ...cože, bez jídla?! Já měla aspoň pití, on peníze:). Ten den byla mlha a chladno, ale během dne se to mělo roztrhat a být krásně. Na pláži bylo miliony lidí a na stezce dva. Všichni sportovali – na kolech, na bruslích, běhali, chodili... Takže to byl trochu slalom. Nicméně první část – 33km – jsme zvládli za dvě hoďky. Pro mě rychlost neuvěřitelná. Už mě bolely záda, zadek a byla jsem pěkně unavená. A měla jsem hlad. Za dobré výkony, a aby mě umlčel, vzal mě Jon do mexické restaurace El Torito a jako doma dali jsme si k jídlu pivo. Jídlo bylo obrovské, tak jsme si dali další pivo. A to mě stačí... :D Už se mi nikam nechtělo, převládla ve mě malá holka, která bude dělat vše jen aby nemusela šlapat na kole. Tak jsme se museli projít po mole, prohlídli jsme krámky, koupili churro (mexická pochoutka – dlouhá tyčkovitá kobliha obalená v cukru a skořici), vyfotili se s ptákama.... Nakonec mě na kolo dostal, ale cesta domů trvala hodiny čtyři.
V neděli jsme vstali brzy ráno a vyrazili směr marína. Já zabalila burákové cookies s lentilkami a česnekové bulky, co jsem stihla ještě po sobotní túře napéct, Joník ovoce, vodu, sendvič... no já nevim, zase jsme měli jídla pro celou armádu... ale jídla není nikdy příliš :D Tentokrát jsme se jeli potápět rovnou z potápěčské lodi. Původně jsme se měli potápět z pláže, ale to nevyšlo – podmínky byly příliš drsné :D Potkali jsme se s novým instruktorem, Randym (Ron už byl někde pryč), zkontrolovali výbavu a vyrazili na malé asi patnáctimetrové loďce směr ... no směr jih :D Moc rychle to nejelo a vlny nebyly malé... začalo se nám dělat blbě. Elena a Alex si zapomněli vzít „kinedryl“ , tak jsem jim nabídla cookies. Ze své zkušenosti z Alijašky vim, že je horší než lepší nic nejíst... „žaludek na vodě“ na vodě nedělá dobrotu (hah, to vlastně platí i když jste na vodě, rozuměj Vltavě, ale trochu z jiného důvodu:D ).
Počasí pro potápění jako dělané – zataženo, zima, vlny,... a voda měla příjemných 11°C. Dorazili jsme na místo určení – nijak zvláštní, jen hodně kelpů alias vodních palem (dle slovníku chaluha, plovoucí louka či hnědá mořská řasa). Oblékli jsme se a hurá do vody... pro mě opravdu hurá – když si obleču neopren, hned se mi začne dělat špatně (ještě víc než před tím). Neopren škrtí všude a nejvíc na krku, smrdí a vybavení je těžké... prostě žádná pohodička. Když jsem ve vodě, je to trochu lepší a pod hladinou je to nejlepší, páč tam nejsou tolik vlny.
Všem nám zbývalo dodělat tři dovednosti – sundat a nandat masku (to se musí dělat pokaždé), záchranné plavání (vyplavat na povrch bez použití přístroje, to kdyby nám došel kyslík) a navigace s kompasem pod hladinou. Pohoda, to zvládnem během prvního ponoru, a druhý ponor už bude náš první opravdovský ponor,... s oprávněním! Jeeej. Vše dohodnuto. Voda byla ledová jak ďas, viditelnost tři metry. Báječné. Rozhodli jsme se sestupovat po „kotvovém“ laně, jen do hloubky asi deseti metrů a od tud jsme měli plavat na hladinu bez použití přístroje. Napřed Alex, Elena, pak já (asi). Nějaký dohady, já ale nevim o čem... a zase sestupujem. Dobře, sejdeme se dole, najdeme si nějaké místo a tam všichni sundáme a nandáme masky. Sestupuju, sestupuju... voda je ledovější a ledovější, viditelnost horší a horší. Hned vedle mě sestupuje instruktor, tak je to dobrý. Nad námi se plácá Elena s Alexem. Sestupuju sestupuju, vidim naprosté h... a hle, dno! trochu mě to překvapilo... všude samé hvězdice a další potvory, málem jsem na ně „spadla“. Instruktor mi ukáže, že se mam chytit kamene a sundat a nandat masku. Pohoda, jen ta ledová voda na obličej byla trochu šokující. Elena s Alexem ještě nedoplavali, tak instruktor naznačil, že mam počkat, a odplave. „Sedim“, čekám, ale nikdo nejde. Rozhlédnu se a všude tma. Tma, zima, ticho. Nikoho nevidim, slyšim jen svůj dech. Aaaaa, straaaach. Jsem tam úplně sama, pomóooc. Najdu kotvu, lano a začnu stoupat. Nechci tam být sama. V půlce mě ale odchytí instruktor a naznačí, že mam jít zase dolu, do zimy. Pak si začneme plavat. Já pořád čekám, co jako se děje. Ale on mi ukazuje humry (má baterku) a jiné potvory a jen tak si plaveme. Držim se ho jako klíště, nechci se ztratit. Musim si pořád připomínat „vždycky můžeš přeci vyplavat nahoru“, jinak by mě popadla panika. Po asi patnácti minutách jen tak plavání (nemám ani šajn, kde vůči lodi jsme) mám plavat podle kompasu. Kompas je jediný co moc nezvládám. Je to takový divný... anyway, instruktor ukáže tři sta, tak jedu tři sta. Víceméně se jen snažím plavat rovně. To se mi daří, plavu prý skvěle rovně, ale přitom stoupám. Prostě jsem trochu chlap no – multitasking nezvládám :D I tak jsem dostala pochvalu a příkaz jít na loď. Tam už seděl Alex a blinkal, Elena šla pod vodu sundat a nandat masku.
Když i Elena se vyškrábe na loď, vyměníme kyslíkové bomby a já jsem ready to dokončit. Alex ještě musí udělat všechno, Elena orientaci s kompasem. Je mi zima a na lodi se mi dělá blbě. To se bohužel dělá i Alexovi a Eleně. Jejich řešení je ale jiné než moje. Místo toho, abychom to měli co nejdřív za sebou, plus pod vodou se blbě nedělá, páč to nehoupe, rozhodli se odpočívat. Elena začala spát nebo co, Alex jen tak seděl. To trvalo asi hodinu. Já klepala kosu, plus se mi dělalo taky blbě... oh jo, víte vůbec, že Jon tam byl celou dobu taky? No joooo, moc mi pomáhal. Takže ten se teď tak trochu nudil (ještě, že jsme měli cookies) a instruktor jen pořád opakoval, pod vodou je to lepší... bla bla bla.
Konečně.... jen co se trochu pohnuli, nandala jsem obleček a hupsla do vody. To už jim pak nezbývalo než se připojit. Alex skočil, Elena už už ... ale ještě se musela ublinknout... uuuuh, chudák. Zatímco já a Elena jsme čekaly na hladině, Alex se ponořil „na půl cesty“, kde si měl sundat a nandat masku. To on nesnáší, páč mu to nejde. A tentokrát mu to taky nešlo. Vyplaval na hladinu málem utopenej, a řekl, že končí. No, spíš instruktor mu to asi řekl, a šel na loď. Instruktor, já a Elena jsme se ponořili na dno a udělali malou průzkumnou výpravu. Zdálo se mi, že je ještě větší zima než prvně. Viděli jsme jen pár věcí, na které Randy posvítil. Jinak téměř nic. Říkala jsem si: „proč jsi sem teď podruhé šla? vždyť už máš vše hotové...“ ... to samé se mě ptala Elena s Alexem před tím :D No, ale musí se přeci využít každé šance. Teď už aspoň vim, že tzv. hřebenatka, neboli mušle co všichni rádi jedí, je téměř neviditelná a já sama ji nikdy nenajdu. Je desně maskovaná :D
Pak už jen dojedení cookies a dalších dobrot (Alexovi již bylo hej a tak si taky pošmákl), vyprání neoprenů a dokončení papírování... A Piši už má potápěčský certifikát! Jeeej :D
Vaše potapěčka Piši
PS: Chudák Alex to nedokončil a to hned další víkend odjížděli na Kypr, kde měli v plánu se vydatně potápět.
PS: Fotky jsou zde.
Zrovna jedeme autem do San Franciska…. je toho tolik, co se přihodilo a já prostě vůbec, ale vůbec nestíhám psát. Úplně vás zanedbávám …fuuuj. Cesta trvá asi 5 až 6 hodin (záleží na dopravě a jak moc bude Jon překračovat povolenou rychlost), takže mam spoustu času :D (teda než se mi udělá špatně) Bude to dlouhé, takže si udělejte kafčo, rozbalte sušenky a pohodlně se usaďte… a nebo to vytiskněte a vemte víte kam… stejně je to taková záchodová literatura :D
Jak pokračoval výlet do San Bernardinských hor
Celé to cyklopeklo jsem přežila jen díky myšlence na odměnu, která mě čeká (a na pálící se kalorie a krásný zadek:D) ... kempování – oheň, gril, špíz a... a studená plzeň. Našli jsme úžasný kemp - každý stan má své soukromí, vlastní parkování, vlastní ohniště a vlastní stůl s lavicemi. Naše místo bylo obzvláště krásné, s výhledem, mrkněte na fotky. Rozbalili jsme náš nový super malý staník a začali jsme vyndavat jídlo. To už jsem měla fakt hlad. Kabanos, kuřecí párky se špenátem a tofu, slanina, salsa, guakamole, chipsy, sendviče, chleba, nějaký věci na snídani, na další oběd.... bla bla... prostě je toho hodně. Zatímco Jon udělal oheň, což by v Kalifornii nemělo být moc těžký, Piši připravila vynikající špízy do kterých přidala vedle obvyklých věcí i houby, což bylo moc dobrý. Všechno hotovo, ale musíme čekat až oheň bude menší a budeme moct dát věci na gril. Ale nešlo to vydržet, byli jsme hladoví a všechno vypadalo tak dobře... jen co to trochu vypadalo, hodili jsme pochoutky na gril. A ke špízům ještě co zbylo – párky a slanina. Jenže všechno začalo pouštět tuk a ten přidal ohni grády a oheň pohltil naše jídlo... neee. Na otálení nebyl čas, pro jídlo cokoli, strčili jsme ruce do ohně a jídlo zachránili. Škoda, že polovina našeho potěšení spadla do ohně a shořela. Nakonec to ale nevadilo, stejně jsme měli až moc a museli jsme kousek vyhodit(neee, plýtvání jídlem). U nás doma bych vzala zbytek párku a hodila ho do křoví, ať si zviřátka pochutnaj,... nebo do ohně, že... no problem (taky že jsem chleba do ohně hodila, ale pssst).. tady se to ale nesmí! Jsou tu totiž všude medvědi a pumy. A ty nechceme nikde blízko našich stanů! Medvědi si začaly zvykat na turisty a jejich druh jídla, pak se dobývají do stanů a aut, nebo do odpaďáků. Dlouho jsme u ohníčku nevydrželi, omrkli jsme polárku a šli do hajan. Do našeho mikrostanu. Až na to, že „někdo“ ho chtěl mít úplně zavřenej páč mu bude ziminka a já se zase bála, že se udusim , to bylo v pohodě. Zima v noci stejně byla, takže jsme se moc nevyspali. Probudila jsem se jen po pár hodinách a už byl den... ne, to jen měsíc svítil jak "kuří voko" (by řekla moje babička).
Druhý den jsme vstali brzy, ale již v devět bylo horko, ten den se měla teplota vyšplhat přes třicítku. Jelikož jsme na všech horách v okolí už byli, zašli jsme se poradit do turistického centra. Zálesák v zeleném nám poradil jít tzv. Ďáblovu stezku – začne se nahoře, sestoupí se asi 300výškových metrů do údolí a pokračuje se podél krásného potoka k dech beroucím vodopádům. Celkem 10mílí (16km), krásná cesta údolím, pravděpodobně stín a možnost koupání... zní to ideálně. Už jsem se těšila. Bude to super. Cestu jsme našli lehce, vzali jsme malou svačinu a vyrazili. Sestupování bylo fajn, všude byly krásné květiny, výhledy... no problem. Postupem času mě nadšenost a přebytek energie opouštěli a začalo mi být horko, ale vše bylo ok. Přišli jsem dolů k potoku, byl moc pěkný a pěkně ledový. Příroda byla nádherná, jen mouchy začaly otravovat. Ale nic nevadilo. Vydali jsme se po proudu k dech beroucím vodopádům, .. už jsem se těšila jak se vykoupu. Cestička se pomalu začala měnit – byla menší a menší. Nikdo nikde nebyl, ticho a polední slunce svítilo jak ďas. No dobře, bylo vedro... ale co, aspoň se vykoupem. Vodopády mají být už jen jednu míli. To bude pohoda. Dáme si tam svačinu, odpočinem a všechno bude zase dobrý.
Cestička začala mizet. Sem tam se objevila hromádka kamenů značící cestu – bez nich bychom ani nevěděli, že tam nějaká cestička je. Lezeme přes obrovské kameny, prodíráme se křovím, pícháme se o kaktusy a jinej hnus. Do toho protivné mouchy, lezou nám do očí a do nosu, nevidím přes ně na cestu. Rukama mávám jak na prvního máje... asi už mi rostou bicaky. Ale přeci ten vodopád tu musí být... už za tímhle rohem, tady, tady to bude. Pokračujem, jdem už hodinu a půl a vodopády nikde. Cesta nikde, jen samé křoví a kaktusy. Několikrát na nás přijde myšlenka na návrat, ale pak si řeknem „ještě kousek“ a jdem dál. Vedro, mouchy, hlad a hrozitánská cesta. Držim se... chci k vodopádu. Nevím proč, ale jsem fascinovaná vodopády, pro ně udělám cokoli. Ale když mi kaktus probodl žílu a krev tekla proudem, měla jsem toho už dost. Byl to pro mě konec. Sedli jsme k potoku a shodli se na tom, že vodopády jsou jen mýtem a lákadlem na turisty. Ve skutečnosti tu žádné nejsou. Zatímco jsem se koupala v ledovém potoce a omývala krev, Jon přeci jen nevydržel a šel se podívat dál po proudu. Já už nejdu ani krok. Byla jsem vyčerpaná, hladová, s úpalem (či úžehem, vždy zapomenu co je co) a s obrovskou modřinou na noze (kterou ještě mám). Nejhorší na tom bylo, že jsme museli ještě zpět.
Byla asi jedna odpoledne, to největší vedro, a nám docházela voda. Nedá se ale nic dělat. Rezignovala jsem a drápala se nazpět. Byla jsem tak unavená, že už jsem ani mouchy neodháněla – jen když jich bylo před mým zrakem tolik, že jsem nic neviděla nebo bylo příliš mnoho návštěvníků na vodní párty v očích. Už jsme nemluvili, jen šlapali.
Snad bych pomalu usnula za chůze, když mě najednou probudilo něco přes cestu – had – obrovskej! Lekla jsem se hrozně. Ale nebyl důvod, had ležel nataženej, jen hlavu zvednutou a kouká na nás, jinak nic. Co teď? Tak zadupeme – nic, hodíme malý kamínek – nic, hodíme větvičku – nic. Had jen na nás kouká a říká si: „co to ty dvě legrační opocené postavy chtěj?“ ... házíme co jde – původně jsem Jonovi zdůrazňovala, ať ho hlavně netrefí, jen vedle něj... ale hadovi bylo vše jedno – i když obrovský šutr spadl přímo na něj. Už jsme nevěděli co a mysleli že ho teda překročíme, když mu stejně nic nevadí, had se na nás podíval a začal se pomalu, pomalinku šinout pryč. Dal si na čas, nikomu se totiž v tom vedru nechtělo moc hýbat. To jen my dva blázni a šílené mouchy jsme byli v pohybu.
Když jsme po 7 hodinách šlapání uslyšeli řev motorky, byli jsme šťastní. Hurááá, civilizace! A hlavně – hurááá klimatizace, hurááá voda! Takhle děsnej výlet jsem snad nikdy nezažila... i když... tatínek má taky dobré trasy :D
Jsem strašila... ale pro dnešek je to vše. Mějte se krásně moje růžovky a nezapomeňte se dostatečně hydratovat.
Vaše Piši
Píšu ještě plná emocí a rozčarování, takže jestli můj článek bude trochu zmateční, tak... „sorry fole“ :D
Když jsem poprvé měla ve státech někam volat, bála jsem se. Snažila jsem se to odkládat, vyhýbat se tomu... i dnes ještě nerada řeším věci, kterým nerozumím, ale udělám to. Volala jsem do bank, na miliony customer service, mluvila jsem se zákazníky, mluvila jsem s dodavateli, mluvila jsem s potencionálním zaměstnavateli.... prostě myslím, že už jsem to docela dobře zvládla.
Naučená z domova se při zvedání telefonu představuji, ale už jen jménem, páč TADY se na příjmení nehraje (v Čechách zase jen příjmením). I tak dělám víc než většina lidí. I v obchodních vztazích se používá jen křestní jméno, neznalost vykání přispívá k více familiérnímu jednání, přátelštějšímu a příjemnějšímu. Aspoň tak se mi to zdá.
Jako zákazník či klient jsem už také volala na různá místa – zrovna dnes jsem si musela trochu postěžovat na dishnetwork, ale jinak volám pro info do obchodů, lázní, různým poskytovatelům různých služeb či prodejcům zboží... nebo objednávám jídlo, pití, oblečení, ... vlastně i s lidmi z univerzit jsem mluvila. Vždycky vše ok, i když jsem byla dost nervózní.
Vždycky říkám: "Hello, tady Petra" nebo něco v tom smyslu. Což může být pro některé lidi co poskytují služby i divný, protože není neobvyklé oslovovat různé lidi: "Hi there"... což je jen takový "Ahoj ty tam"... prostě na formality se tu nehraje. Proč taky, když znalost vašeho jména je pro poskytnutí služby či odpovězení otázky úplně, ale úplně zbytečné. Všechno má probíhat rychle, žádné chození kolem horké kaše. Přeci jen čas jsou peníze.
Dnes jsem ale volala na český konzulát v Los Angeles. Kamarádka Ivana mi řekla, že promítají Nestydu. Na stránkách konzulátu nic nebylo (nejnovější info je snad ještě z minulého roku) a tak jsem se rozhodla tam zavolat a zjistit, zda taky mají anglické titulky. Chci přeci, aby Jon šel s námi.
Volala jsem snad milionkrát. Na oddělení pro kulturu byla plná schránka a sekretářka to nebrala. Na další oddělení jsem si netroufla volat, přeci jen nic o vízech, imigraci či financích vědět nechci a uvědomuji si, že zaměstnanci na těchto odděleních jsou asi zaneprázdnění.
Když můj telefon vyzvání po milionté první, už ani nedávám pozor a brouzdám po netu. Nedávám si moc šancí, přeci jen mají pracovní dobu jen do oběda a nepředpokládám, že Češi budou pracovat přes čas. Najednou to někdo zvedne a říká: "Český konzulát, dobrý den". .. Já celá v šoku ani nevím jak se česky mluví. Z pomocí jen instinktů vybalím: "Dobrý den, tady Petra, chtěla jsem se zeptat, vy dnes hrajete Nestydu?" ... Muž na druhém konci drátu byl asi také překvapený. Přeci jen, jestli byl po polední siestě, tak jsem na něj mohla být moc rychlá. Bohužel jeho reflexy nepracovaly na sto procent... nebo bohužel ano... a proto odpověděl: „Hmmm, hmmm... no tak se aspoň představte příjmením a ne nějaká Petra“... co? tak hrajou?....odpovídám: „hmmm, co? no to přeci není vůbec podstatné“ ... pán se zberchal a už na mě spouští: “no je to slušnost ne? ne jen tak nějaká Petra“... chce se mi hádat, opravdu chce... jeho tón mi totiž připomíná učitele kárajícího prvňáčka kvůli maličkosti.... rodiče mě vychovaly ale slušně, on už nemusí, proto povídám: „ano, a vy se jmenujete jak?“...“Němeček“...“dobrý den pane Němeček, tady Petra Pischeková, hrajete dnes večer Nestydu?“ ...“ ano, hrajeme“ .... „Tak jsem se chtěla zeptat, jestli jsou k tomu anglické titulky“...“ano, jsou“.... pak už jsem chtěla jen dodat, děkuji vám za rozhovor, ale normálně jsem poděkovala a rozloučila se. Zapoměla jsem se zeptat na parkování, ale co... jsem ráda, že mi srdce funguje. Tepalo totiž jako divé.
Tak moje milé růžovky, mějte se krásně a koukejte se chovat slušně.
Vaše
Petra Pischeková bytem Blogspot 33, Intervillage, 90210, identifikační číslo 123321, věk jak kdy, vlasy světlé, oči modré, postava menší, atletická (spíš snaha o to):D
Tak bylo už třeba vyrazit na výlet, vyvětrat se malinko...plus Piši nedávno cítila vůni ohně a dostala děsitánskou chuť na buřty, kemping a pivo. Joníček jako správný muž rozhodl, že jedeme do hor. Dobře, v sobotu jsme vstali brzy a... a jeli jsme koupit stan (Ten minulý se nám rozbil, když nás přepadl hrozitánský big bearovský virus a Jon musel rychle, mezi návštěvami toalet, skládat stan. Piši v té době byla už mrtvá v autě.) ... a jeli jsme koupit jídlo... jídlo na víkend za snad sto dolarů J Vypadalo to, že kupujeme jídla pro celou vesnici... ale co když bude hlad? Koupili jsme vše plus něco navíc na oběd, večerní grilování, snídani, oběd, a samozřejmě na zapití. Vybavení, auto narvané k prasknutí (a to Jon nemá žádného Smarta) vyjeli jsme. Bylo 28stupňů... neboj v horách bude chladněji.
Vyjeli jsme do výšky 2.000 metrů a bylo pořád stejně vedro, jen ta mlha co byla dole u oceánu zmizela a slunce pralo ještě víc. Začali jsme hledat ten nejlepší kemping, pak jsme se ještě trochu nesmyslně projížděli, ale asi ještěže tak, jelikož bylo právě poledne a nic živého se raději nehnulo. Dobře, tak ubytko necháme na potom, pojďme za sportem. No sport bylo už dojít si na záchod v tomhle vedru, ale my se rozhodli pro cyklovýlet. Jon snad objevil kolo a začalo ho to děsně bavit. A je zde zase přímá úměra, čím méně to baví mě, tím víc to baví jeho. Za cíl jsme si dali projet 11mílí (35km) uzavřenou horskou cestu přes nejvyšší sedlo (2 408mnm). Cesta byla v roce 2004 stržená vodou či co a od té doby byla uzavřená.
Zaparkovali jsme u závory, vylezli z klimatizovaného auta a bacilo nás to. Rychle jsme snědli čokoládový cookies, ujistili se, že máme dostatek vody a vyrazili. Přeci to nemůže být moc zlý. Ale bylo... hned v první zatáčce jsem dostala krizi... cesta šla pořád jen nahoru a nahoru. Jon měl dobrou náladu a zase je tu přímá úměra, čim jsem unavenější tím víc má on energie, čim jsem naštvanější tím víc on je radostnější... ale teď mě nedostane, nedám se. Nebudu si stěžovat a budu šlapat. Nene, mě nerozhází. První polovinu výšlapu nahoru jsem jela opravdu pomalu, myslela jsem, že se upeču... kolem mě provokativně kroužil Jon a na stráních se válel sníh do kterého jsem fakt chtěla skočit. Vážně jsem uvažovala, že vydám veškeré své síly na to, abych se rozjela a po hlavě skočila i s kolem do hromady sněhu. Vůbec mi nevadilo, že už byl trochu špinavý,...a pravděpodobně i dost tvrdý. S neustálou myšlenkou "nene, mě výlet nezkazíš, já se nevzdám" jsem si našla rytmus a začala šlapat, nekoukala jsem ani na sníh, ani do dálky na třepetající se vzduch, jen dolu a na-a-dech, vy-y-dech. Najednou koukám, že Jon kolem mě už nekrouží a já jsem sama ve předu. To mi dodalo ještě energii a já šlapala jak o závod. Dala jsem do toho vše. Však už pak pojedu jen dolů. Dokázala jsem to, jsem na hoře! Jupíííí.... jo, ale to byla teprve první čtvrtina.
Dojeli jsme do sedla, které bylo ve výšce 2.408mnm. Asi řídkej vzduch nebo že jsme blíž slunci, ale já jsme červená i... ne, tam jsem černá, páč má sedačka se drolí a pouští barvu. Znamená to, že jsme urazili převýšení 400 metrů a teprve 6 mílí (necelých 10km). To není možný, mě to připadalo jako nejméně patnáct. No, ale nestěžuji si, nic neříkám, a jdu si užívat dlooouhý sjezd dolů – na druhou stranu pohoří. Jen co se to trochu rozjede, prásk... prásk, prásk... obrovský brouci se snaží shodit mě z kola. A zase, prásk prásk, do mého pravého oka, prásk prásk... do obličeje to fakt bolí hodně, do těla je to hodně nepříjemné. Divný, mířili hlavně na mé pravé oko. Kvůli těm lítajícím krávám si vůbec neužívám sjezd dolů a málem minu i skupinu snowboardistů užívajících si na posledních zbytcích sněhu. Jaký to asi je lyžovat, resp. jen tak skákat přes zábradlí a skokánky, ve třicetistupňovém vedru? Chvilku se zastavíme a pozorujem je. Zdá se, že vedro jim moc nevadí, někteří mají i zimní kalhoty. Oko se trochu zberchá a můžeme jet dál. Ale ani teď to neni lepší a do cíle přijedeme jak kdybychom měli neštovice. Dáváme sváču a už je vidim... létající krávy... ten brouk má minimálně pět centimetrů a váží dvacet deka. Něco tak obrovskýho létajícího jsem ještě neviděla. Tenhle do mě ale narazit nemohl, to bych opravdu spadla a už se nezvedla.
Ach jo,... a teď zase zpět nahoru. Jsme ve výšce 2001m.n.m. což znamená stoupání zpět do sedla je zase 407 výškových metrů, násobeno 30°C a řídkým vzduchem, rovná se Piši smrt na druhou. Nene, zase se nedám, už vím co dělat. Musim nasadit rytmus. Rytmus se ale nasadit nedařilo, pořád jsem si musela přesedávat, bolela mě ...zadek... , bylo mi vedro a v hlavě se mi pořád honily myšlenky „už nemůžu, už nemůžu“. A to neni nikdy dobré. Jon byl daleko přede mnou a to taky neni dobré. Znáte přeci přímou úměru. V jednu chvíli začala kolem mě kroužit vosa, to je znamení, fakt bych měla přidat. Ale vosa nepřestala a klidně si kolem mě kroužila v pravidelných elipsách asi dva kilometry. Děsně mě rozčilovala – co si to machruje? Se jí to lítá když ani vítr nefouká.
Několikrát jsem byla rozhodnutá, že to vzdávám a čekám ve stínu až přijde noc. Jenže stín nikde nebyl. Jon naštěstí netuší nic o přímé úměře, a nebo tuší ale neni jako Piši a neužívá si, že mu to jede na úkor druhých. V polovině stoupání na mě počkal a nabídl mi výměnu kola, jelikož jeho je mnohem lehčí a má lepší sedačku. Trochu jsme se zastyděla ale výměnu jsem ráda přijala. Hned se mi jelo lépe. Plná nové energie jsem začala šlapat, Jon ještě něco mrmlal o tom, jak je mé kolo báječné, ale to já už pádila k výšinám. Už budu zase první... jeee. Blížíme se k vrcholu a Jon mě začíná dojíždět, něco plácá a já se rozjíždím a ždímu energii, abych ho nenechala vyhrát. Vyhrát závod o kterém neví a který bych bez jeho pomoci ani nedojela. Ale.... ale neudělala jsem to. Minule jsem byla první já, teď si právem zaslouží být první on. Nevim, co letělo hlavou jemu, ale já měla hloupý dobrý pocit. ... hej, a třeba to jen říkám, a třeba bych stejně nevyhrála. Kdo ví. Dolu k parkovišti se už sjíždělo dobře. Brouci na téhle polovině nebyly, jen kameny na cestě, ale to mě nerozčílí. Byla jsem ráda, že jsme v autě. Od sedačky mam zničený kalhoty a od slunce záda a ruce. Teď jsem spálená a loupu se, fuuuuj. FOTKY JSOU ZDE.
Jak to bylo dál napíšu třeba zítra. Teď se jdu dělat krásná na „večeři s rodinou“ J
Ať závodíte s kýmkoli hlavně ať zvítězíte sami nad sebou J ... dává to smysl?
Vaše Piši
Mám nový google analytics... Joníček mi ho zařídil. Ono totiž kdybych byla dobrý blogař, tak si tak můžu vydělávat peníze. Od té doby, co se Jon o tom dozvěděl, tak mě škádlí – proč si hledáš práci, můžes si vydělávat Piši blogem :D... no to byste sem museli chodit trochu častěji :D
Tenhle google analytics mi ukáže všechno... kolik jsem měla návštěv, kolik jste tu strávili času, odkud jste, zda jste připojený kabelem, jaký jazyk používáte, jaký máte operační systém a browser, jaké máte rozlišení na monitoru nebo co, zda používáte Javu, jak moc jste mi věrní, na kolik stránek jste se podívali, vaše bydliště, pohlaví a co máte na soběJ ... prostě všechno.
A vidím tady že Budějovice zahálí – mamíííí, a mam tu i návštěvu Jíti z Brna J A zdravím do Oklahomy! :D
Nejvíc návštěv mam ze Santa Moniky... haha, si chodím na vlastní blog :D a v angličtině ... to je Jon:D
Je až strašidelný, kolik toho na vás zjišťujou, tohle jsou jen volně dostupné info, pokud si zaplatím, napíši mi i vaše koníčky, milence, co používáte za prací prášek, na čem jste závislí a co jste měli k večeři. Všechno... a maminka se bojí, že tu zveřejňuju důvěrnosti. Že si mě někdo vyčíhá... v dnešní době technologií a našeho dobrovolného rozdávání soukromí na facebooku, icq, skypu, hi5, blogu a kdo ví kde ještě, snad neexistují tajnosti. Máme o naše soukromí víc dbát? Hrozí nám nebezpečí?
Já se nebojím, jak je vidět. Nemám úspěšnou kariéru, nehodlám být politikem, ani nejsem dcerou prominentních milionářů, zdá se, že nemám co tajit. Je to ale opravdu tak? Na jednu stranu se tak pečuje o ochranu osobních dat, je tu náhubkový zákon a diskuse o využívání odposlechů...a já si říkám, když nedělám nic špatně a jsem poctivý člověk, tak mi přeci odposlechy nemůžou ublížit. Sem s nima, odposlouchávejme vše a všechny. .. Na druhou stranu ale, co když nedělám nic špatného, ale někdo to narafičí aby to vypadalo, že dělám? Nebo prostě zneužije informací pro svůj prospěch? Ne že by se to už nedělo i nám obyčejným lidem, ale ještě mě to neobtěžuje. Všimli jste si toho, že když si dáte do vyhledávače třeba RedBull, tak se vám později začnou objevovat reklamy na Redbull?
Tak si tak říkám, kdo a kde asi má napsané a uložené, že hledám ploutve, potápěčský kurz, že používám tento druh šamponu a tento druh kosmetických přípravků, že často brouzdám po Victoria´s Secret, Levisu, Dieselu, ale přitom mám na účtu téměř nulu. A kdyby se někdo pořádně podíval na všechny tyhle informace a dal to dohromady... co by si řekl? To by mě zajímalo... řekl by si, že je to zajímavé? Hrozné? Chtěl by mě poznat?
Tak moje růžovky, ať už si své soukromí chráníte zuby nehty nebo je jednoduše vystavujete na obdiv, buďte v něm moc moc šťastní. A pište a choďte sem: )
Vaše Piši
Abych dostala super certifikát, že jsem potapěč, musím s instruktorem absolvovat čtyři ponory v oceánu a během nich mu ukázat, že umím všechny dovednosti. Já se chtěla jít potápět normálně z pláže nedaleko našich učeben, ale Elena chtěla jet napřed na Katalinu.... nu nakonec vyhandlovala dobrou cenu, takže pro mě to nebylo ani o centik dražší, tak jsem jela ráda. Katalina je nádehrný ostrov s úžasnou dovolenkovou atmosférou ležící asi 40km od pobřeží Los Angeles. Je tam krásný potápění s menšími vlnami, voda teplější a dokonce už udělali do oceánu i schody, aby se tam potapěčům dobře chodilo. Super.
Ve čtvrtek jsme vyfasovali veškerou výbavu, včetně slušivých 7mm neoprenových obleků a kapucí, kyslíkových bomb, regulátorů, závaží... prostě komplet všechno. A tohle všechno plus svačina (pro mě obrovská) jsme si měli přinést na tu Katalinu – žádný servis, nejsme totiž nějací jasoňi, ale drsní potapěči. Ach jo. A drsní potápěči taky vstávají ve čtyři ráno, aby stihli nejprvnější trajekt. Ufff. A to se ve všech manuálech píše, že máš být před potápěním dobře odpočatý a silný. Naštěstí pro Piši – má Joníčka. Napřed Piši myslela, že to všechno zvládne sama a nabídla výlet bez vedlejších úmyslů, jen z čiré slušnosti, ale během dne se přesvědčila jak je Joník pro její život nezbytný a byla mu moc moc vděčná, že jel s ní. O to víc, že nemělo být vůbec slunečno, naopak mělo pršet.
Takže sobota ráno, čtyři hodiny – měli jsme připraveno snad úplně všechno, abychom co nejvíce zkrátili čas, od jídla až po ponožky. Taky jsme mohli během patnácti minut vyrazit. Dlouhá cesta do Long Beach, nastěstí ale Joník řídí... hned tady si uvědomuju výhodu...pořád totiž ještě spim, i když mám oči otevřené (ve 4 ráno mi naměříte IQ 60). Ron, náš instrukotor, tam už čekal. Přivezl si na nás posilu – Johna. Oba starší pánové v devátém měsíci těhotenství. Kamkoli jdete/nesete své vybavení, máte si dát závaží na tělo, aby se to lépe neslo... takže dobrá posilka, když já měla deset kilo závaží... tse, a to cvičim jak se dá. Ještě, že mi Joníček vzal tu kyslíkovou bombu, ta má asi taky deset kilo, a tašku s vybavením, ta měla taky tak deset kilo. Díky.
Před potápěním se nemá pít (tak jsem si večer dala vínko), máš se hodně vyspat (tak jsme vstávali ve čtyři... ale já stejně nemohla spát) a nemá se jíst těžké jídlo (tak jsme si dali „snídaňové burrito“ s vajíčkama, fazolema a dalšími dobrotami). Cesta utekla až přliš rychle. Ani jsem se nestihla vyspat. Katalina express to zvládá za hodinu. Dost rychlý, ne? Zase vytáhneme všechny ty krámy a doneseme je do auta, které je odveze na místo potápění. My jdeme pěšky k tzv. kasinu, kde je ten slavný potapěský ráj. Je to rezervace, kam nesmí žádné lodě ani jiná havěť , jen žabáci potapěči, a rybám ani jinému zvířectvu se nesmí nic dělat. Takže se nebojí a jsou s potapěči v syntéze. Potapěči je krmí a za to se na ně můžou dívat... dobrej deal. To je jako Jon a já :D (hádejte kdo je ryba a kdo potapěč).
Katalina je nádherná, překrásná... ale takhle brzy ráno? a v téhle zimě? a ta voda je tak studená... a vůbec to nevypadá na sluníčko. ... brrr, chce se mi spát. Dostaneme instruktáž, převléknem se do neoprenů a... a ono to neni jen tak, abyste si nemysleli. Neoprenovej oblek musí být pěkně uplej, aby v něm proudilo co nejméně vody, navíc není úplně nejpružnější. Musíte ho na sebe rvát vší silou. Konečně mě do něho Joník dostal, připadám si jako že mam ruce na drátkách – ač je dám dolů, hned vystřelí nahoru. Jako nějaká gumová panenka. Jakmile nandám kapucu tak nic neslyšim. Svatej klid.
Napřed jdem jen se snorchlama, abychom si vyzkoušeli vlez a seznámili se s prostředím. Ačkoli schody jsou, tak nevedou až úplně dolu, jen tak na hladinu vody (teda když je příliv). Vlez neni tak jednoduchej jak by se mohlo zdát, ještě že to zkoušíme bez všeho dalšího vybavení. Brrrr, voda je ledová – má 13°C. Hrůůza. Je to ale legrace, neopren hrozně nadnáší, takže i když jste ve vertikální poloze a nic neděláte nohama, tak vám kouká půlka těla nad vodou. Hah, tak v tomhle by se měly děti učit plavat:D Trochu se tu projedem, ale ne moc, páč je docela povrchovej proud a někteří z nás (já ne) neumějí pořádně máchat ploutvemi. Snaha třech instruktorů nepomohla, takže se s tim halt musíme vyrovnat jinak. Vsatně tohle všechno asi bylo proto, abychom se osvěžili. Brrr.
Jít ven taky neni úplně jednoduché... ale bude hůř. Nandáme vybavení a já mám pocit, že jsem o půl metru menší, jak mě to zaráží do země. Chci na loď. Vyrážímě ke schodům. Bohužel nás ale předběhl zájezd japonců potapěčů – hubené tyčky s obrovskými podvodními foťáky. Musíme čekat snad 20minut než se tam všichni dostanou. Měřím už jen pár centimetrů. Konečně... měla jsem takovou radost, že nebudu muset už nosit tu váhu, že jsem s sebou plácla do vody, šutr nešutr, vlna nevlna. Malinko mě to zmuchlalo, ale vše ok. Ve vodě jsem zjistili, to co jsem věděla už dávno, že mám příliš závaží, ale prý to zas tak nevadí. No jak komu a jak kde. Mě to teda trochu vadí, a zejména na souši. Vydali jsme se na první výletíček. Pod hladinou je pomník známému francouzskému oceánografovi Jacquesu Cousteau-ovi :), tak jsme se na něj plavali podívat. Byly to první krůčky batolete, chvíli na dně, chvíli ve výšinách... ale zvládla jsem to, pomník jsme viděla a dokonce jsem se i vymotala z nebezpečných mořských palem.
Asi po dvaceti minutách jsme museli ven, jelikož Alexovi došel kyslík... no bude to tim, že mu kyslík unikal nějakou malou dírečkou v regulátoru či co, škoda, že mu instruktor nevěřil. Teď nastalo to nejtěží – dostat se ven. Byl odliv a platforma, ze které se chodí do vody byla trochu nad vodou. Ne moc, ale ono to stačí. Já musím mít vestu nafoukou úplně až k prasknutí aby mě s mojim závažím mohla nadnášet, do toho vlny, šutry, beton, blbej regulátor v puse... grrr. Systém je jednoduchej, plovete na hladině, načasujete to a až přijde vlna, tak se s ní svezete k plošině a vyhoupnete se nahoru. Jasně, teoreticky to mam zmáknutý. Ale prakticky,... velryba je oproti mě obratná čiperka. Plovu si plovu, časuju, jedu s vlnou, hlavou narážím na beton, pak se chci vyškrábat nahoru, ale ani se nehnu. Ručičky jsou slabé, nohy s ploutvema jsou k ničemu, páč vlna odešla a voda je dole. Jsem nahozená půlkou těla na platformě a nevim co dál. Kopu nožičkama, máchám ručičkama, ale nic. Instruktor se o něco snaží, ale výsledkem je jen to, že mi přimáčkne obličej na beton až se upustí kyslík z vesty. No málem museli přijet greenpeace, aby mě zahránili. Po téhle akci jsem byla tak vyčerpaná, že jsem málem ani nedošla ke stanovišti. Ještě, že mi Joník běžel naproti, musela jsem vypadat děsně.
Rychle jsem doplnila energii (Joník zatím doplnil bomby) a už se vyráželo. Tentokrát ale už na předvádění dovedností. To zpočívá především v sezení na dnu a čekání až ostatní udělají co mají udělat. Na dně byla děsitánská zima, viditelnost také nebyla moc dobrá, jelikož nekde opodál bylo prý hejno rejnoků a ty vířili děsně dno a kalili tak vodu, nevím. Někdo jiný říkal, že opodál byla bouřka. Čert ví. Každopádně ryby musely připlavat dost blízko, abyste si jich všimli. Jedna byla oooobrovská, jmenuje se Oskar :D Všchno šlo hladce, až na to, že nějaký čas jsme také trávili na hladině. Možná je tam o půl stupně teplejší voda, ale zase tam jsou vlny a mě se udělalo poněkud špatně od žaludku. Jízda autem, autobusem nebo lodí neni moje gusto. A další výstup ven a zase greenpeacáci museli zachraňovat zaseknutou velrybu. Obrovská zima, špatně od žaludku a ten výstup mě fakt vyčerpali. Kdo říká, že potápění není náročné, tak kecá. A nebo se potápí jen z lodi... chci loooď:D
Třetí ponor toho dne byl už lepší. Přišel příliv, takže se do vody lezlo už celkem dobře. Já a Elena jsme měly udělat už jen několik dovedností a pak jsme měly volno. Obě jsme byly dost vyčerpané a promrzlé, takže se uvažovalo o okamžitém výstupu na břeh. Ale když jsme udělaly všechny dovednosti a Piši si ublinkla, všechno zase bylo dobrý a my se vydaly na průzkum okolí. Jsem z našich výletů do Francouzské polynésie, Hawaie, či Karibiku dost rozmazlená, takže jsem zátoce na Katalině nedávala moc velkou šanci. Já a Elena jsme se ponořovaly s vyčerpanými unavenými obličeji jen s malou jiskřičkou naděje, že to brzy zkončí. Vynořovaly jsme se s obrovskými úsměvy a nadšením, a ani se nám nechtělo z vody. Při naší malé expedici jsme se prodíraly kelpem (ty mořské palmy), zasvitlo sluníčko a i voda se už zdála čistější. Bylo to dobrodružné, protože jste neviděli dopředu, dozadu, pořád se někam zatáčelo, bylo obrovské ticho... a i ryby připlavaly. Na schody se vylejzalo úplně skvěle, jelikož obrovský příliv zaplavil hned několik schodů, tak jste se jen svezli na vlně a bylo. ... už chápu nadšení potapěčů... a nebo jsem měla jen dusíkovou (nitrogenovou) narkózu :D
Moje drahé růžovky, přeji vám neustálý pocit dusíkové narkózy a ... dejte dobrodružství šanci :D
Vaše Piši
PS: tohle je Oskar:)
PS2: Joníček si spálil xichtík a teď se celý loupe ....fuuuj :D
Už dlouho jsem přemýšlela o tom, že by bylo fajn udělat si potápěčský kurz. Zejména když Jon a celá jeho rodina ho má, a pan táta Richey je do potápění blázen. Pak když jsme jeli na Hawaii, tak se mi to připomělo a já byla rozhodnutá, že si kurz udělám hned jak se vrátíme. Čas běžel, na kurz nebyl čas ani peníze, vlastně ani pomyšlení. Pak přišel výlet do Karibiku a já opět litovala. Hned jak přijedu, tak si ho udělám, ... jasně, zase nic. Pak ale přišel výlet do Francouzský polynésie... do třetice a dost. Už nikdy víc si nenechám žádnou takovou skvělou šanci ujít. Příště taky budu plavat se žraloky a krmit slepou želvu (doufám, že ne jako jedna asiatka, kolem které začali žraloci kroužit, místo aby šli na chlapa s treskou, a vystrašili ji tolik, že chudák začala jít na hladinu takovou rychlostí, že si málem roztrhla plíce. Všechno jsme to viděly s pani Richey, páč voda byla úplně průzračná).
Nemam práci, nemam školu, takže mam hodně času... ale žádný peníze. Začala jsem tedy hledat nejlevněší kurz. Škoda, že levný kurzy nedělaj. A levný potápěčský vybavení také ne. Konečně jsem našla jeden pod třista dolarů, byla jsem nadšená. Kurz trval dlouho a zahrnoval hodně potápění v bazénu a pět potápění v moři. Což bylo víc než obvykle. To jsem chtěla, abych aspoň za ty peníze získala co nejvíc. Taky jsem doufala se seznámit s novými lidmi a udělat si kamarády. Šéfíka jsem kontaktovala, domluvili jsme se a já byla ráda. Pak už se ale neozval a ani mi nezvedal telefon. Nic moc. Musela jsem začít hledat znovu.
Na mojí oblíbené inzertní stránce jsem viděla, že někdo hledá dalšího člena do týmu na kurz potápění, tak jsem to prubla. Byla to Elena a její přítel Alex (ano, oba z bratrského Ruska). Zaplatili si soukromý kurz, ale hledaj dalšího, aby se cena rozložila. Pro mě vycházela cena přesně tři stovky i s cestou na ostrov Katalina, což bylo ještě levnější než od toho chlápka. Ve čtvrtek jsme se domluvili a v sobotu jsem šla už na kurz. A v neděli jsme už měli psát závěrečný test z teorie! Bylo to všechno tak na rychlo, že jsem ani netušila co se děje. A tak je to asi nejlepší. J Takže bylo třeba rychle koupit tzv. personalni výbavu, což znamená ploutve, masku, snorchl, rukavice a boty. Tohle chtěli všude. Snažila jsem se najít to nejlevnější řešení, ale opět, levné řešení neexistovalo. Nakonec jsem pořídila výbavu za dvě stovky, a to po velké slevě. Chjo, a to mi to ani barevně neladí. Problém je, že na tak malé nohy a ruce moc věcí nedělaj. Hlavně nedělaj potápěčský ploutve, boty by se našly, a rukavice. No, nakonec to dopadlo jakž takž, i když s ploutvema spokojená nejsem a tajně doufám, že si je vezmě Joník. J (teď už asi ne tajně, když si to přečte, haha). Elena se nejprve také rozčilovala nad cenami a souhlasila, že je třeba to sehnat co nejlevněji. Ale když jsme pak přišli do krámu, slyšla jsem jen: tohle je ale škaredá barva, a já chci aby mi to ladilo .... no ladí jí to, to je pravda, a má asi lepší ploutve, ale za tuhle cenu by mě Joník vážně praštil. J
A pak už začala honička za diplomem. Alex a Elena ale měli jiné představy o kurzu, chtěli ho mít co nejrychleji hotový. Mají děsně málo časo, nebo aspoň to tak vypadá a říkají to, takže pořád spěchají. Ale jak říkala babička – když člověk spěchá, tak aby si sed. Což znamená raději dělej věci s rozvahou, než rychle a zběsile. Jsou hrozně roztžitý a lehce odejdou od tématu. Když mluví někdo jiný, ztěžují si, že zdržuje, ale sami nezavřou pusuJ Mě to je jedno, já mam času dost. Zbytečné klábosení také nemam ráda, ale na druhou stranu se ráda dozvim něco nového... takže jsem v klidu.
Učebnice má 250stránek a já to musela přečíst za tři dny! Moc dobrej a napínavej příběh to není, plus spousty nových slov, které jsem neznala. Naštěstí tam bylo i hodně obrázků, takže to šlo zvládnout. Naučila jsem se o tom, jak věci plovou, jak se vzduch objemem zmenšuje a hustotou zvětšuje, co dělat když jdete na hladinu, pod hladinu, jak počítat kolik nitrogenu máme v těle atd. atd. Nejlepší ze všecho je tzv. nitrogenová narzkóza – ta se děje když jsme příliš hluboko, je to jako když se opijete nebo vezmete nějaké drogy. Potápěči začnou bláznit a cítit se neohroženě. To pak třeba začnou dávat svůj kyslík rybám a nebo ryby napodobují :D Já mam nitrogenovou narkózu už na povrchu.... ale o tom až později.
V sobotu jsme také museli vyplnit všechny papíry a dokumenty...a taky to nastalo... Piši a její crohn. a hlavně Piši a její nesmyslná pravdomluvnost a Piši a její nemyšlení dopředu. Samozřejmě se nás ptali na zdravotní stav a než jsem si stihla uvědomit následky, řekla jsme pravdu. Jo, za pravdu se trpí. Takže jsem musela dostat potvrzení od doktora, že se smím potápět. A je tu dilema: chci se dozvědět pravdu a riskovat, že nedostanu povolení, nebo chci jít za někym, kdo mi to napíše, aniž by tušil vo co gou? Co jsem četla na netu, určitá rizika tu jsou. Trochu mě to vystrašilo. Ale na druhou stranu, my se nepotápíme hluboko a na dlouho. A nejvíc nehorší je, že to znamená další výdaje. Navštívit lékaře bez pojištění se pohybuje mezi stem a třemi sty dolary za první návštěvu (a to vám nesmí nic dělat). Poté, co jsem zavolala každému doktorovi v okolí, zjistila ceny a možnost nejbližší návštěvy, rozhodla jsem se pro zlatou střední cestu. Zavolala jsem svojí paní doktorce do Čech, ta je dost opatrná, takže když ona mi dovolila se potápět, tak jsem byla bez obav. Pak jsem našla toho nejlevnějšího lékaře a šla k němu. Resp. k ní. Mladá paní, absolutně netušila co Crohn je, ale změřila mi tlak, koukla do uší a po zjištění, že jsou čistý, mi napsala zprávu, že se můžu potápět. ... jsem si taky mohla napsat sama :D Vše je ale k něčemu dobré a vše má svůj důvod. ... Tak pro příště budu vědět co a jak.
Neděle...hodina, psaní závěrečného testu a první návštěva bazénu.
Test jsme nepsali, nebyl čas. Tak v úterý. I tak jsme se do bazénu dostali až v půl desáté večer. Bylo to zvláštní. Musím říct, že všeobečně si ve vodě připadám jako doma. Plavu dobře, vytrvalost mám docela dobrou a se snorchlováním mám velké zkušenosti, dokonce se umím se snorchlem i potápět, sbírat věci ze dna a honit zelvy :D Dýchání z přístroje mě ale překvapilo. Vzduch byl hrozně suchý, trochu bolel v plicích a jako by mi nedával dost kyslíku. Nejlepší ze všeho ovšem byla váha kyslíkové bomby. Ze začátku jsme byli na mělčině a seznamovali se s přístojem a dýcháním. Mě a Elenu ovšem bomba pořád táhla ke dnu, zatímco ploutve a neoprenové boty táhly naše nohy ke hladině. Výsledkem byl takzvaný brouk na krovkách. Nožičkama jsme třepotaly co to šlo, ale bomba nás pořád převracela na znak. Bylo to úžasný. Vůbec bylo úžasný, jak jsme byli jako malé děti, které se učí chodit. Elena a Alex navíc nejsou vyloženě „vodní tvorové“, takže občas měli problém. Zatímco mě kyslíková bomba tlačila ke dnu, takže jsem měla strach, že už se odtud nedostanu, Elena a Alex měli problém jít pod hladinu i když měli na sobě závaží. Byla to ohromná zábava a ani jsem si nevšimla, že už jsou dvě hodiny ráno. No, aspoň dálnice nebyla ucpaná a já si to frčela domu pěkně rychle.
Úterý... finální test, druhá návštěva bazénu
Test byl fraška, ten kdo má trošku logiky v hlavě to napsat musel. My to všichni napsali na 100%. Takže gratulace. Do bazénu jsem se dostali trochu drív, ale stejně s hodinovým zpožděním. Tentokrát jsme se učili jak vstupovat do vody (tzv. obrovský krok – prostě jdete a najedou je pod vami voda)... s přístrojem a závažím je to náročnější. Bomba je těžká jako prase, pak když máte deset kilo závaží tak už sotva chodíte. K tomu zima, tma, ploutve a maska... prostě nic moc. Někteří z nás se báli do vody skočit a já vážně myslela, že jí strčim. Když už jsem byla kostka ledu, mohla jsem i já vstoupit do telplých vod bazénu. Hurááá. A šlo se na „vznášení se ve vodě“ a další věci, které musíte umět – dýchat z parťákovo přístroje, záchranné plavaní, čištění masky pod vodou, vyndavání dýchacího přístroje z úst, atd atd. Srandy pytel. Zatímco Alex měl potíže se sundaváním a nandaváním masky pod vodou a její čištění (jak dostat vodu z masky když jsi pod vodou), Piši měla problém se „vznášením se ve vodě“... bomba byla děsně těžká, takže mě tlačila ke dnu, když jsem přidala kyslík do mé vesty, tak jsem šla nahoru. Prostě ne a ne zůstat ve prostřed sloupce vody. ... je to ta nejdůležitější dovednost a mě to nešlo. Sice mě pan učitel chválil a říkal že jsem jistě moršká panna, ale já teda s výsledkem spokojená nebyla. ...Když se mi to konečně podařilo a já se uvelebila, měla jsem si sednout do tureckého sedu... to taky šlo, ale hned v zápětí mě bomba převrátila vzhůru nohama a já byla jako lítající džin. Kdo používá icq Xtras tak ví.. jsme ten: relax...chill out:D :D Každopádně mě to tak rozesmálo, že jsem se málem utopila. :D .... všechna ta sranda a už zase byly dvě hodiny ráno.
čtvrtek... třetí sešn v bazénu
Za předchodzí dvě návštěvy jsme stihli udělat dvě lekce... ono to tak má být. Ale jelikož Elena a Alex chtěli zrychlený kurz, měli jsem již na sobotu naplánovaný výlet do oceánu... a bylo třeba udělat tři lekce v tento den. Naštěstí přišla posila – ještě jeden instruktor. Ufff, ještě že tak, jinak bychom v bazénu byli ještě teď. Učili jsem se další a další věci... všechny užitečný a důležitý, ale já už nevim jak to šlo po sobě. Hlavní je, že se nám podařilo zkončit ve dvanáct a v sobotu se mohlo jet na Katalinu. Hurááá
O víkendovém potápění napíšu v zápětí... teď je třeba jít uklízet... Joníček za chvíli dorazí z práce :D Stejně už je to děsně dlouhý a vám se chce na záchod:D
Zatím pa... oh jo... když nic jiného mám aspoň růžovou potápěcí masku !
Chahaha
Příspěvky
Komentáře
