Potápění II - Katalina

Než vám povim jak to bylo dál, chci říct: díky díky díky za komenty, jsem ráda, že můj blog čte také někdo jiný než mamka:D Díky! Ivo ty dostáváš metál :)

Abych dostala super certifikát, že jsem potapěč, musím s instruktorem absolvovat čtyři ponory v oceánu a během nich mu ukázat, že umím všechny dovednosti. Já se chtěla jít potápět normálně z pláže nedaleko našich učeben, ale Elena chtěla jet napřed na Katalinu.... nu nakonec vyhandlovala dobrou cenu, takže pro mě to nebylo ani o centik dražší, tak jsem jela ráda. Katalina je nádehrný ostrov s úžasnou dovolenkovou atmosférou ležící asi 40km od pobřeží Los Angeles. Je tam krásný potápění s menšími vlnami, voda teplější a dokonce už udělali do oceánu i schody, aby se tam potapěčům dobře chodilo. Super.

Ve čtvrtek jsme vyfasovali veškerou výbavu, včetně slušivých 7mm neoprenových obleků a kapucí, kyslíkových bomb, regulátorů, závaží... prostě komplet všechno. A tohle všechno plus svačina (pro mě obrovská) jsme si měli přinést na tu Katalinu – žádný servis, nejsme totiž nějací jasoňi, ale drsní potapěči. Ach jo. A drsní potápěči taky vstávají ve čtyři ráno, aby stihli nejprvnější trajekt. Ufff. A to se ve všech manuálech píše, že máš být před potápěním dobře odpočatý a silný. Naštěstí pro Piši – má Joníčka. Napřed Piši myslela, že to všechno zvládne sama a nabídla výlet bez vedlejších úmyslů, jen z čiré slušnosti, ale během dne se přesvědčila jak je Joník pro její život nezbytný a byla mu moc moc vděčná, že jel s ní. O to víc, že nemělo být vůbec slunečno, naopak mělo pršet.

Takže sobota ráno, čtyři hodiny – měli jsme připraveno snad úplně všechno, abychom co nejvíce zkrátili čas, od jídla až po ponožky. Taky jsme mohli během patnácti minut vyrazit. Dlouhá cesta do Long Beach, nastěstí ale Joník řídí... hned tady si uvědomuju výhodu...pořád totiž ještě spim, i když mám oči otevřené (ve 4 ráno mi naměříte IQ 60). Ron, náš instrukotor, tam už čekal. Přivezl si na nás posilu – Johna. Oba starší pánové v devátém měsíci těhotenství. Kamkoli jdete/nesete své vybavení, máte si dát závaží na tělo, aby se to lépe neslo... takže dobrá posilka, když já měla deset kilo závaží... tse, a to cvičim jak se dá. Ještě, že mi Joníček vzal tu kyslíkovou bombu, ta má asi taky deset kilo, a tašku s vybavením, ta měla taky tak deset kilo. Díky.

Před potápěním se nemá pít (tak jsem si večer dala vínko), máš se hodně vyspat (tak jsme vstávali ve čtyři... ale já stejně nemohla spát) a nemá se jíst těžké jídlo (tak jsme si dali „snídaňové burrito“ s vajíčkama, fazolema a dalšími dobrotami). Cesta utekla až přliš rychle. Ani jsem se nestihla vyspat. Katalina express to zvládá za hodinu. Dost rychlý, ne? Zase vytáhneme všechny ty krámy a doneseme je do auta, které je odveze na místo potápění. My jdeme pěšky k tzv. kasinu, kde je ten slavný potapěský ráj. Je to rezervace, kam nesmí žádné lodě ani jiná havěť , jen žabáci potapěči, a rybám ani jinému zvířectvu se nesmí nic dělat. Takže se nebojí a jsou s potapěči v syntéze. Potapěči je krmí a za to se na ně můžou dívat... dobrej deal. To je jako Jon a já :D (hádejte kdo je ryba a kdo potapěč).

Katalina je nádherná, překrásná... ale takhle brzy ráno? a v téhle zimě? a ta voda je tak studená... a vůbec to nevypadá na sluníčko. ... brrr, chce se mi spát. Dostaneme instruktáž, převléknem se do neoprenů a... a ono to neni jen tak, abyste si nemysleli. Neoprenovej oblek musí být pěkně uplej, aby v něm proudilo co nejméně vody, navíc není úplně nejpružnější. Musíte ho na sebe rvát vší silou. Konečně mě do něho Joník dostal, připadám si jako že mam ruce na drátkách – ač je dám dolů, hned vystřelí nahoru. Jako nějaká gumová panenka. Jakmile nandám kapucu tak nic neslyšim. Svatej klid.

Napřed jdem jen se snorchlama, abychom si vyzkoušeli vlez a seznámili se s prostředím. Ačkoli schody jsou, tak nevedou až úplně dolu, jen tak na hladinu vody (teda když je příliv). Vlez neni tak jednoduchej jak by se mohlo zdát, ještě že to zkoušíme bez všeho dalšího vybavení. Brrrr, voda je ledová – má 13°C. Hrůůza. Je to ale legrace, neopren hrozně nadnáší, takže i když jste ve vertikální poloze a nic neděláte nohama, tak vám kouká půlka těla nad vodou. Hah, tak v tomhle by se měly děti učit plavat:D Trochu se tu projedem, ale ne moc, páč je docela povrchovej proud a někteří z nás (já ne) neumějí pořádně máchat ploutvemi. Snaha třech instruktorů nepomohla, takže se s tim halt musíme vyrovnat jinak. Vsatně tohle všechno asi bylo proto, abychom se osvěžili. Brrr.

Jít ven taky neni úplně jednoduché... ale bude hůř. Nandáme vybavení a já mám pocit, že jsem o půl metru menší, jak mě to zaráží do země. Chci na loď. Vyrážímě ke schodům. Bohužel nás ale předběhl zájezd japonců potapěčů – hubené tyčky s obrovskými podvodními foťáky. Musíme čekat snad 20minut než se tam všichni dostanou. Měřím už jen pár centimetrů. Konečně... měla jsem takovou radost, že nebudu muset už nosit tu váhu, že jsem s sebou plácla do vody, šutr nešutr, vlna nevlna. Malinko mě to zmuchlalo, ale vše ok. Ve vodě jsem zjistili, to co jsem věděla už dávno, že mám příliš závaží, ale prý to zas tak nevadí. No jak komu a jak kde. Mě to teda trochu vadí, a zejména na souši. Vydali jsme se na první výletíček. Pod hladinou je pomník známému francouzskému oceánografovi Jacquesu Cousteau-ovi :), tak jsme se na něj plavali podívat. Byly to první krůčky batolete, chvíli na dně, chvíli ve výšinách... ale zvládla jsem to, pomník jsme viděla a dokonce jsem se i vymotala z nebezpečných mořských palem.

Asi po dvaceti minutách jsme museli ven, jelikož Alexovi došel kyslík... no bude to tim, že mu kyslík unikal nějakou malou dírečkou v regulátoru či co, škoda, že mu instruktor nevěřil. Teď nastalo to nejtěží – dostat se ven. Byl odliv a platforma, ze které se chodí do vody byla trochu nad vodou. Ne moc, ale ono to stačí. Já musím mít vestu nafoukou úplně až k prasknutí aby mě s mojim závažím mohla nadnášet, do toho vlny, šutry, beton, blbej regulátor v puse... grrr. Systém je jednoduchej, plovete na hladině, načasujete to a až přijde vlna, tak se s ní svezete k plošině a vyhoupnete se nahoru. Jasně, teoreticky to mam zmáknutý. Ale prakticky,... velryba je oproti mě obratná čiperka. Plovu si plovu, časuju, jedu s vlnou, hlavou narážím na beton, pak se chci vyškrábat nahoru, ale ani se nehnu. Ručičky jsou slabé, nohy s ploutvema jsou k ničemu, páč vlna odešla a voda je dole. Jsem nahozená půlkou těla na platformě a nevim co dál. Kopu nožičkama, máchám ručičkama, ale nic. Instruktor se o něco snaží, ale výsledkem je jen to, že mi přimáčkne obličej na beton až se upustí kyslík z vesty. No málem museli přijet greenpeace, aby mě zahránili. Po téhle akci jsem byla tak vyčerpaná, že jsem málem ani nedošla ke stanovišti. Ještě, že mi Joník běžel naproti, musela jsem vypadat děsně.

Rychle jsem doplnila energii (Joník zatím doplnil bomby) a už se vyráželo. Tentokrát ale už na předvádění dovedností. To zpočívá především v sezení na dnu a čekání až ostatní udělají co mají udělat. Na dně byla děsitánská zima, viditelnost také nebyla moc dobrá, jelikož nekde opodál bylo prý hejno rejnoků a ty vířili děsně dno a kalili tak vodu, nevím. Někdo jiný říkal, že opodál byla bouřka. Čert ví. Každopádně ryby musely připlavat dost blízko, abyste si jich všimli. Jedna byla oooobrovská, jmenuje se Oskar :D Všchno šlo hladce, až na to, že nějaký čas jsme také trávili na hladině. Možná je tam o půl stupně teplejší voda, ale zase tam jsou vlny a mě se udělalo poněkud špatně od žaludku. Jízda autem, autobusem nebo lodí neni moje gusto. A další výstup ven a zase greenpeacáci museli zachraňovat zaseknutou velrybu. Obrovská zima, špatně od žaludku a ten výstup mě fakt vyčerpali. Kdo říká, že potápění není náročné, tak kecá. A nebo se potápí jen z lodi... chci loooď:D

Třetí ponor toho dne byl už lepší. Přišel příliv, takže se do vody lezlo už celkem dobře. Já a Elena jsme měly udělat už jen několik dovedností a pak jsme měly volno. Obě jsme byly dost vyčerpané a promrzlé, takže se uvažovalo o okamžitém výstupu na břeh. Ale když jsme udělaly všechny dovednosti a Piši si ublinkla, všechno zase bylo dobrý a my se vydaly na průzkum okolí. Jsem z našich výletů do Francouzské polynésie, Hawaie, či Karibiku dost rozmazlená, takže jsem zátoce na Katalině nedávala moc velkou šanci. Já a Elena jsme se ponořovaly s vyčerpanými unavenými obličeji jen s malou jiskřičkou naděje, že to brzy zkončí. Vynořovaly jsme se s obrovskými úsměvy a nadšením, a ani se nám nechtělo z vody. Při naší malé expedici jsme se prodíraly kelpem (ty mořské palmy), zasvitlo sluníčko a i voda se už zdála čistější. Bylo to dobrodružné, protože jste neviděli dopředu, dozadu, pořád se někam zatáčelo, bylo obrovské ticho... a i ryby připlavaly. Na schody se vylejzalo úplně skvěle, jelikož obrovský příliv zaplavil hned několik schodů, tak jste se jen svezli na vlně a bylo. ... už chápu nadšení potapěčů... a nebo jsem měla jen dusíkovou (nitrogenovou) narkózu :D

Moje drahé růžovky, přeji vám neustálý pocit dusíkové narkózy a ... dejte dobrodružství šanci :D

Vaše Piši

PS: tohle je Oskar:)

PS2: Joníček si spálil xichtík a teď se celý loupe ....fuuuj :D