Potápění

Už dlouho jsem přemýšlela o tom, že by bylo fajn udělat si potápěčský kurz. Zejména když Jon a celá jeho rodina ho má, a pan táta Richey je do potápění blázen. Pak když jsme jeli na Hawaii, tak se mi to připomělo a já byla rozhodnutá, že si kurz udělám hned jak se vrátíme. Čas běžel, na kurz nebyl čas ani peníze, vlastně ani pomyšlení. Pak přišel výlet do Karibiku a já opět litovala. Hned jak přijedu, tak si ho udělám, ... jasně, zase nic. Pak ale přišel výlet do Francouzský polynésie... do třetice a dost. Už nikdy víc si nenechám žádnou takovou skvělou šanci ujít. Příště taky budu plavat se žraloky a krmit slepou želvu (doufám, že ne jako jedna asiatka, kolem které začali žraloci kroužit, místo aby šli na chlapa s treskou, a vystrašili ji tolik, že chudák začala jít na hladinu takovou rychlostí, že si málem roztrhla plíce. Všechno jsme to viděly s pani Richey, páč voda byla úplně průzračná).

Nemam práci, nemam školu, takže mam hodně času... ale žádný peníze. Začala jsem tedy hledat nejlevněší kurz. Škoda, že levný kurzy nedělaj. A levný potápěčský vybavení také ne. Konečně jsem našla jeden pod třista dolarů, byla jsem nadšená. Kurz trval dlouho a zahrnoval hodně potápění v bazénu a pět potápění v moři. Což bylo víc než obvykle. To jsem chtěla, abych aspoň za ty peníze získala co nejvíc. Taky jsem doufala se seznámit s novými lidmi a udělat si kamarády. Šéfíka jsem kontaktovala, domluvili jsme se a já byla ráda. Pak už se ale neozval a ani mi nezvedal telefon.  Nic moc. Musela jsem začít hledat znovu.

Na mojí oblíbené inzertní stránce jsem viděla, že někdo hledá dalšího člena do týmu na kurz potápění, tak jsem to prubla. Byla to Elena a její přítel Alex (ano, oba z bratrského Ruska). Zaplatili si soukromý kurz, ale hledaj dalšího, aby se cena rozložila. Pro mě vycházela cena přesně tři stovky i s cestou na ostrov Katalina, což bylo ještě levnější než od toho chlápka. Ve čtvrtek jsme se domluvili a v sobotu jsem šla už na kurz. A v neděli jsme už měli psát závěrečný test z teorie! Bylo to všechno tak na rychlo, že jsem ani netušila co se děje. A tak je to asi nejlepší. J Takže bylo třeba rychle koupit tzv. personalni výbavu, což znamená ploutve, masku, snorchl, rukavice a boty. Tohle chtěli všude. Snažila jsem se najít to nejlevnější řešení, ale opět, levné řešení neexistovalo. Nakonec jsem pořídila výbavu za dvě stovky, a to po velké slevě. Chjo, a to mi to ani barevně neladí. Problém je, že na tak malé nohy a ruce moc věcí nedělaj. Hlavně nedělaj potápěčský ploutve, boty by se našly, a rukavice. No, nakonec to dopadlo jakž takž, i když s ploutvema spokojená nejsem a tajně doufám, že si je vezmě Joník. J (teď už asi ne tajně, když si to přečte, haha). Elena se nejprve také rozčilovala nad cenami a souhlasila, že je třeba to sehnat co nejlevněji. Ale když jsme pak přišli do krámu, slyšla jsem jen: tohle je ale škaredá barva, a já chci aby mi to ladilo .... no ladí jí to, to je pravda, a má asi lepší ploutve, ale za tuhle cenu by mě Joník vážně praštil. J

A pak už začala honička za diplomem. Alex a Elena ale měli jiné představy o kurzu, chtěli ho mít co nejrychleji hotový. Mají děsně málo časo, nebo aspoň to tak vypadá a říkají to, takže pořád spěchají. Ale jak říkala babička – když člověk spěchá, tak aby si sed. Což znamená raději dělej věci s rozvahou, než rychle a zběsile. Jsou hrozně roztžitý a lehce odejdou od tématu. Když mluví někdo jiný, ztěžují si, že zdržuje, ale sami nezavřou pusuJ Mě to je jedno, já mam času dost. Zbytečné klábosení také nemam ráda, ale na druhou stranu se ráda dozvim něco nového... takže jsem v klidu.

Učebnice má 250stránek a já to musela přečíst za tři dny! Moc dobrej a napínavej příběh to není, plus spousty nových slov, které jsem neznala. Naštěstí tam bylo i hodně obrázků, takže to šlo zvládnout. Naučila jsem se o tom, jak věci plovou, jak se vzduch objemem zmenšuje a hustotou zvětšuje, co dělat když jdete na hladinu, pod hladinu, jak počítat kolik nitrogenu máme v těle atd. atd. Nejlepší ze všecho je tzv. nitrogenová narzkóza – ta se děje když jsme příliš hluboko, je to jako když se opijete nebo vezmete nějaké drogy. Potápěči začnou bláznit a cítit se neohroženě. To pak třeba začnou dávat svůj kyslík rybám a nebo ryby napodobují :D Já mam nitrogenovou narkózu už na povrchu.... ale o tom až později.

V sobotu jsme také museli vyplnit všechny papíry a dokumenty...a taky to nastalo... Piši a její crohn. a hlavně Piši a její nesmyslná pravdomluvnost a Piši a její nemyšlení dopředu.  Samozřejmě se nás ptali na zdravotní stav a než jsem si stihla uvědomit následky, řekla jsme pravdu. Jo, za pravdu se trpí. Takže jsem musela dostat potvrzení od doktora, že se smím potápět. A je tu dilema: chci se dozvědět pravdu a riskovat, že nedostanu povolení, nebo chci jít za někym, kdo mi to napíše, aniž by tušil vo co gou? Co jsem četla na netu, určitá rizika tu jsou. Trochu mě to vystrašilo. Ale na druhou stranu, my se nepotápíme hluboko a na dlouho.  A nejvíc nehorší je, že to znamená další výdaje. Navštívit lékaře bez pojištění se pohybuje mezi stem a třemi sty dolary za první návštěvu (a to vám nesmí nic dělat). Poté, co jsem zavolala každému doktorovi v okolí, zjistila ceny a možnost nejbližší návštěvy, rozhodla jsem se pro zlatou střední cestu. Zavolala jsem svojí paní doktorce do Čech, ta je dost opatrná, takže když ona mi dovolila se potápět, tak jsem byla bez obav. Pak jsem našla toho nejlevnějšího lékaře a šla k němu. Resp. k ní. Mladá paní, absolutně netušila co Crohn je, ale změřila mi tlak, koukla do uší a po zjištění, že jsou čistý, mi napsala zprávu, že se můžu potápět. ... jsem si taky mohla napsat sama :D Vše je ale k něčemu dobré a vše má svůj důvod. ... Tak pro příště budu vědět co a jak.

Neděle...hodina, psaní závěrečného testu a první návštěva bazénu.

Test jsme nepsali, nebyl čas. Tak v úterý. I tak jsme se do bazénu dostali až v půl desáté večer. Bylo to zvláštní. Musím říct, že všeobečně si ve vodě připadám jako doma. Plavu dobře, vytrvalost mám docela dobrou a se snorchlováním mám velké zkušenosti, dokonce se umím se snorchlem i potápět, sbírat věci ze dna a honit zelvy :D Dýchání z přístroje mě ale překvapilo. Vzduch byl hrozně suchý, trochu bolel v plicích a jako by mi nedával dost kyslíku. Nejlepší ze všeho ovšem byla váha kyslíkové bomby. Ze začátku jsme byli na mělčině a seznamovali se s přístojem a dýcháním. Mě a Elenu ovšem bomba pořád táhla ke dnu, zatímco ploutve a neoprenové boty táhly naše nohy ke hladině. Výsledkem byl takzvaný brouk na krovkách. Nožičkama jsme třepotaly co to šlo, ale bomba nás pořád převracela na znak. Bylo to úžasný. Vůbec bylo úžasný, jak  jsme byli jako malé děti, které se učí chodit. Elena a Alex navíc nejsou vyloženě „vodní tvorové“, takže občas měli problém. Zatímco mě kyslíková bomba tlačila ke dnu, takže jsem měla strach, že už se odtud nedostanu, Elena a Alex měli problém jít pod hladinu i když měli na sobě závaží. Byla to ohromná zábava a ani jsem si nevšimla, že už jsou dvě hodiny ráno. No, aspoň dálnice nebyla ucpaná a já si to frčela domu pěkně rychle.

Úterý... finální test, druhá návštěva bazénu

Test byl fraška, ten kdo má trošku logiky v hlavě to napsat musel. My to všichni napsali na 100%. Takže gratulace. Do bazénu jsem se dostali trochu drív, ale stejně s hodinovým zpožděním. Tentokrát jsme se učili jak vstupovat do vody (tzv. obrovský krok – prostě jdete a najedou je pod vami voda)... s přístrojem a závažím je to náročnější. Bomba je těžká jako prase, pak když máte deset kilo závaží tak už sotva chodíte. K tomu zima, tma, ploutve a maska... prostě nic moc. Někteří z nás se báli do vody skočit a já vážně myslela, že jí strčim. Když už jsem byla kostka ledu, mohla jsem i já vstoupit do telplých vod bazénu. Hurááá. A šlo se na „vznášení se ve vodě“ a další věci, které musíte umět – dýchat z parťákovo přístroje, záchranné plavaní, čištění masky pod vodou, vyndavání dýchacího přístroje z úst, atd atd. Srandy pytel. Zatímco Alex měl potíže se sundaváním a nandaváním masky pod vodou a její čištění (jak dostat vodu z masky když jsi pod vodou), Piši měla problém se „vznášením se ve vodě“... bomba byla děsně těžká, takže mě tlačila ke dnu, když jsem přidala kyslík do mé vesty, tak jsem šla nahoru. Prostě ne a ne zůstat ve prostřed sloupce vody. ... je to ta nejdůležitější dovednost a mě to nešlo. Sice mě pan učitel chválil a říkal že jsem jistě moršká panna, ale já teda s výsledkem spokojená nebyla. ...Když se mi to konečně podařilo a já se uvelebila, měla jsem si sednout do tureckého sedu... to taky šlo, ale hned v zápětí mě bomba převrátila vzhůru nohama a já byla jako lítající džin. Kdo používá icq Xtras tak ví.. jsme ten: relax...chill out:D :D Každopádně mě to tak rozesmálo, že jsem se málem utopila. :D .... všechna ta sranda a už zase byly dvě hodiny ráno.

čtvrtek... třetí sešn v bazénu

Za předchodzí dvě návštěvy jsme stihli udělat dvě lekce... ono to tak má být. Ale jelikož Elena a Alex chtěli zrychlený kurz, měli jsem již na sobotu naplánovaný výlet do oceánu... a bylo třeba udělat tři lekce v tento den. Naštěstí přišla posila – ještě jeden instruktor. Ufff, ještě že tak, jinak bychom v bazénu byli ještě teď. Učili jsem se další a další věci... všechny užitečný a důležitý, ale já už nevim jak to šlo po sobě. Hlavní je, že se nám podařilo zkončit ve dvanáct a v sobotu se mohlo jet na Katalinu. Hurááá

 

O víkendovém potápění napíšu v zápětí... teď je třeba jít uklízet... Joníček za chvíli dorazí z práce :D Stejně už je to děsně dlouhý a vám se chce na záchod:D

 

Zatím pa... oh jo... když nic jiného mám aspoň růžovou potápěcí masku !

Chahaha

 

Na chudáky potápěče číhají různá nebezpečí, tenhle například snědl příliš mnoho fazolí...:D