Výlet do San Bernardinských hor aneb...

… To za-tra-ce-ný vedro, to za-tra-ce-ný vedro,

ta žhavá koule se z mý žízně zatraceně raduje...

Tak bylo už třeba vyrazit na výlet, vyvětrat se malinko...plus Piši nedávno cítila vůni ohně a dostala děsitánskou chuť na buřty, kemping a pivo. Joníček jako správný muž rozhodl, že jedeme do hor. Dobře, v sobotu jsme vstali brzy a... a jeli jsme koupit stan (Ten minulý se nám rozbil, když nás přepadl hrozitánský big bearovský virus a Jon musel rychle, mezi návštěvami toalet, skládat stan. Piši v té době byla už mrtvá v autě.) ... a jeli jsme koupit jídlo... jídlo na víkend za snad sto dolarů J Vypadalo to, že kupujeme jídla pro celou vesnici... ale co když bude hlad? Koupili jsme vše plus něco navíc na oběd, večerní grilování, snídani, oběd, a samozřejmě na zapití. Vybavení, auto narvané k prasknutí (a to Jon nemá žádného Smarta) vyjeli jsme. Bylo 28stupňů... neboj v horách bude chladněji.

Vyjeli jsme do výšky 2.000 metrů a bylo pořád stejně vedro, jen ta mlha co byla dole u oceánu zmizela a slunce pralo ještě víc. Začali jsme hledat ten nejlepší kemping, pak jsme se ještě trochu nesmyslně projížděli, ale asi ještěže tak, jelikož bylo právě poledne a nic živého se raději nehnulo. Dobře, tak ubytko necháme na potom, pojďme za sportem. No sport bylo už dojít si na záchod v tomhle vedru, ale my se rozhodli pro cyklovýlet. Jon snad objevil kolo a začalo ho to děsně bavit. A je zde zase přímá úměra, čím méně to baví mě, tím víc to baví jeho. Za cíl jsme si dali projet 11mílí (35km) uzavřenou horskou cestu přes nejvyšší sedlo (2 408mnm). Cesta byla v roce 2004 stržená vodou či co a od té doby byla uzavřená.

Zaparkovali jsme u závory, vylezli z klimatizovaného auta a bacilo nás to. Rychle jsme snědli čokoládový cookies, ujistili se, že máme dostatek vody a vyrazili. Přeci to nemůže být moc zlý. Ale bylo... hned v první zatáčce jsem dostala krizi... cesta šla pořád jen nahoru a nahoru. Jon měl dobrou náladu a zase je tu přímá úměra, čim jsem unavenější tím víc má on energie, čim jsem naštvanější tím víc on je radostnější... ale teď mě nedostane, nedám se. Nebudu si stěžovat a budu šlapat. Nene, mě nerozhází. První polovinu výšlapu nahoru jsem jela opravdu pomalu, myslela jsem, že se upeču... kolem mě provokativně kroužil Jon a na stráních se válel sníh do kterého jsem fakt chtěla skočit. Vážně jsem uvažovala, že vydám veškeré své síly na to, abych se rozjela a po hlavě skočila i s kolem do hromady sněhu. Vůbec mi nevadilo, že už byl trochu špinavý,...a pravděpodobně i dost tvrdý. S neustálou myšlenkou "nene, mě výlet nezkazíš, já se nevzdám" jsem si našla rytmus a začala šlapat, nekoukala jsem ani na sníh, ani do dálky na třepetající se vzduch, jen dolu a na-a-dech, vy-y-dech. Najednou koukám, že Jon kolem mě už nekrouží a já jsem sama ve předu. To mi dodalo ještě energii a já šlapala jak o závod. Dala jsem do toho vše. Však už pak pojedu jen dolů. Dokázala jsem to, jsem na hoře! Jupíííí.... jo, ale to byla teprve první čtvrtina.

Dojeli jsme do sedla, které bylo ve výšce 2.408mnm. Asi řídkej vzduch nebo že jsme blíž slunci, ale já jsme červená i... ne, tam jsem černá, páč má sedačka se drolí a pouští barvu. Znamená to, že jsme urazili převýšení 400 metrů a teprve 6 mílí (necelých 10km). To není možný, mě to připadalo jako nejméně patnáct. No, ale nestěžuji si, nic neříkám, a jdu si užívat dlooouhý sjezd dolů – na druhou stranu pohoří. Jen co se to trochu rozjede, prásk... prásk, prásk... obrovský brouci se snaží shodit mě z kola. A zase, prásk prásk, do mého pravého oka, prásk prásk... do obličeje to fakt bolí hodně, do těla je to hodně nepříjemné. Divný, mířili hlavně na mé pravé oko. Kvůli těm lítajícím krávám si vůbec neužívám sjezd dolů a málem minu i skupinu snowboardistů užívajících si na posledních zbytcích sněhu. Jaký to asi je lyžovat, resp. jen tak skákat přes zábradlí a skokánky, ve třicetistupňovém vedru? Chvilku se zastavíme a pozorujem je. Zdá se, že vedro jim moc nevadí, někteří mají i zimní kalhoty. Oko se trochu zberchá a můžeme jet dál. Ale ani teď to neni lepší a do cíle přijedeme jak kdybychom měli neštovice. Dáváme sváču a už je vidim... létající krávy... ten brouk má minimálně pět centimetrů a váží dvacet deka. Něco tak obrovskýho létajícího jsem ještě neviděla. Tenhle do mě ale narazit nemohl, to bych opravdu spadla a už se nezvedla.

Ach jo,... a teď zase zpět nahoru. Jsme ve výšce 2001m.n.m. což znamená stoupání zpět do sedla je zase 407 výškových metrů, násobeno 30°C a řídkým vzduchem, rovná se Piši smrt na druhou. Nene, zase se nedám, už vím co dělat. Musim nasadit rytmus. Rytmus se ale nasadit nedařilo, pořád jsem si musela přesedávat, bolela mě ...zadek... , bylo mi vedro a v hlavě se mi pořád honily myšlenky „už nemůžu, už nemůžu“. A to neni nikdy dobré. Jon byl daleko přede mnou a to taky neni dobré. Znáte přeci přímou úměru. V jednu chvíli začala kolem mě kroužit vosa, to je znamení, fakt bych měla přidat. Ale vosa nepřestala a klidně si kolem mě kroužila v pravidelných elipsách asi dva kilometry. Děsně mě rozčilovala – co si to machruje? Se jí to lítá když ani vítr nefouká.

Několikrát jsem byla rozhodnutá, že to vzdávám a čekám ve stínu až přijde noc. Jenže stín nikde nebyl. Jon naštěstí netuší nic o přímé úměře, a nebo tuší ale neni jako Piši a neužívá si, že mu to jede na úkor druhých. V polovině stoupání na mě počkal a nabídl mi výměnu kola, jelikož jeho je mnohem lehčí a má lepší sedačku. Trochu jsme se zastyděla ale výměnu jsem ráda přijala. Hned se mi jelo lépe. Plná nové energie jsem začala šlapat, Jon ještě něco mrmlal o tom, jak je mé kolo báječné, ale to já už pádila k výšinám. Už budu zase první... jeee. Blížíme se k vrcholu a Jon mě začíná dojíždět, něco plácá a já se rozjíždím a ždímu energii, abych ho nenechala vyhrát. Vyhrát závod o kterém neví a který bych bez jeho pomoci ani nedojela. Ale.... ale neudělala jsem to. Minule jsem byla první já, teď si právem zaslouží být první on. Nevim, co letělo hlavou jemu, ale já měla hloupý dobrý pocit. ... hej, a třeba to jen říkám, a třeba bych stejně nevyhrála. Kdo ví. Dolu k parkovišti se už sjíždělo dobře. Brouci na téhle polovině nebyly, jen kameny na cestě, ale to mě nerozčílí. Byla jsem ráda, že jsme v autě. Od sedačky mam zničený kalhoty a od slunce záda a ruce. Teď jsem spálená a loupu se, fuuuuj. FOTKY JSOU ZDE.

Jak to bylo dál napíšu třeba zítra. Teď se jdu dělat krásná na „večeři s rodinou“ J

Ať závodíte s kýmkoli hlavně ať zvítězíte sami nad sebou J ... dává to smysl?

Vaše Piši