Už jsem potápěč!

Na minulou neděli jsme měli na-plánovaný poslední ponor a dokončení potá-pěčského kurzu. Znamená to žádný výlet do hor ani nikam mimo město, zůstali jsme tedy v LA.

Ačkoli pokaždé říkám, že na kolo už nesednu, zase jsem se nechala přemluvit. Tentokrát na výlet podél pláže z Pacific Palisades do Torrence a zpět. Je to 66km sice po rovině, zato ale s velkým protivětrem (který, jak se zdá, vždy fouká proti, ať jedeš kam jedeš). Jon počítal se čtyřmi hodinami a tak nevzal svačinu :(

I kdybych byla schopná ujet to za 4 hodiny tak stejně ...cože, bez jídla?! Já měla aspoň pití, on peníze:). Ten den byla mlha a chladno, ale během dne se to mělo roztrhat a být krásně. Na pláži bylo miliony lidí a na stezce dva. Všichni sportovali – na kolech, na bruslích, běhali, chodili... Takže to byl trochu slalom. Nicméně první část – 33km – jsme zvládli za dvě hoďky. Pro mě rychlost neuvěřitelná. Už mě bolely záda, zadek a byla jsem pěkně unavená. A měla jsem hlad. Za dobré výkony, a aby mě umlčel, vzal mě Jon do mexické restaurace El Torito a jako doma dali jsme si k jídlu pivo. Jídlo bylo obrovské, tak jsme si dali další pivo. A to mě stačí... :D Už se mi nikam nechtělo, převládla ve mě malá holka, která bude dělat vše jen aby nemusela šlapat na kole. Tak jsme se museli projít po mole, prohlídli jsme krámky, koupili churro (mexická pochoutka – dlouhá tyčkovitá kobliha obalená v cukru a skořici), vyfotili se s ptákama.... Nakonec mě na kolo dostal, ale cesta domů trvala hodiny čtyři.

V neděli jsme vstali brzy ráno a vyrazili směr marína. Já zabalila burákové cookies s lentilkami a česnekové bulky, co jsem stihla ještě po sobotní túře napéct, Joník ovoce, vodu, sendvič... no já nevim, zase jsme měli jídla pro celou armádu... ale jídla není nikdy příliš :D Tentokrát jsme se jeli potápět rovnou z potápěčské lodi. Původně jsme se měli potápět z pláže, ale to nevyšlo – podmínky byly příliš drsné :D Potkali jsme se s novým instruktorem, Randym (Ron už byl někde pryč), zkontrolovali výbavu a vyrazili na malé asi patnáctimetrové loďce směr ... no směr jih :D Moc rychle to nejelo a vlny nebyly malé... začalo se nám dělat blbě. Elena a Alex si zapomněli vzít „kinedryl“ , tak jsem jim nabídla cookies. Ze své zkušenosti z Alijašky vim, že je horší než lepší nic nejíst... „žaludek na vodě“ na vodě nedělá dobrotu (hah, to vlastně platí i když jste na vodě, rozuměj Vltavě, ale trochu z jiného důvodu:D ).

Počasí pro potápění jako dělané – zataženo, zima, vlny,... a voda měla příjemných 11°C. Dorazili jsme na místo určení – nijak zvláštní, jen hodně kelpů alias vodních palem (dle slovníku chaluha, plovoucí louka či hnědá mořská řasa). Oblékli jsme se a hurá do vody... pro mě opravdu hurá – když si obleču neopren, hned se mi začne dělat špatně (ještě víc než před tím). Neopren škrtí všude a nejvíc na krku, smrdí a vybavení je těžké... prostě žádná pohodička. Když jsem ve vodě, je to trochu lepší a pod hladinou je to nejlepší, páč tam nejsou tolik vlny.

Všem nám zbývalo dodělat tři dovednosti – sundat a nandat masku (to se musí dělat pokaždé), záchranné plavání (vyplavat na povrch bez použití přístroje, to kdyby nám došel kyslík) a navigace s kompasem pod hladinou. Pohoda, to zvládnem během prvního ponoru, a druhý ponor už bude náš první opravdovský ponor,... s oprávněním! Jeeej. Vše dohodnuto. Voda byla ledová jak ďas, viditelnost tři metry. Báječné. Rozhodli jsme se sestupovat po „kotvovém“ laně, jen do hloubky asi deseti metrů a od tud jsme měli plavat na hladinu bez použití přístroje. Napřed Alex, Elena, pak já (asi). Nějaký dohady, já ale nevim o čem... a zase sestupujem. Dobře, sejdeme se dole, najdeme si nějaké místo a tam všichni sundáme a nandáme masky. Sestupuju, sestupuju... voda je ledovější a ledovější, viditelnost horší a horší. Hned vedle mě sestupuje instruktor, tak je to dobrý. Nad námi se plácá Elena s Alexem. Sestupuju sestupuju, vidim naprosté h... a hle, dno! trochu mě to překvapilo... všude samé hvězdice a další potvory, málem jsem na ně „spadla“. Instruktor mi ukáže, že se mam chytit kamene a sundat a nandat masku. Pohoda, jen ta ledová voda na obličej byla trochu šokující. Elena s Alexem ještě nedoplavali, tak instruktor naznačil, že mam počkat, a odplave. „Sedim“, čekám, ale nikdo nejde. Rozhlédnu se a všude tma. Tma, zima, ticho. Nikoho nevidim, slyšim jen svůj dech. Aaaaa, straaaach. Jsem tam úplně sama, pomóooc. Najdu kotvu, lano a začnu stoupat. Nechci tam být sama. V půlce mě ale odchytí instruktor a naznačí, že mam jít zase dolu, do zimy. Pak si začneme plavat. Já pořád čekám, co jako se děje. Ale on mi ukazuje humry (má baterku) a jiné potvory a jen tak si plaveme. Držim se ho jako klíště, nechci se ztratit. Musim si pořád připomínat „vždycky můžeš přeci vyplavat nahoru“, jinak by mě popadla panika. Po asi patnácti minutách jen tak plavání (nemám ani šajn, kde vůči lodi jsme) mám plavat podle kompasu. Kompas je jediný co moc nezvládám. Je to takový divný... anyway, instruktor ukáže tři sta, tak jedu tři sta. Víceméně se jen snažím plavat rovně. To se mi daří, plavu prý skvěle rovně, ale přitom stoupám. Prostě jsem trochu chlap no – multitasking nezvládám :D I tak jsem dostala pochvalu a příkaz jít na loď. Tam už seděl Alex a blinkal, Elena šla pod vodu sundat a nandat masku.

Když i Elena se vyškrábe na loď, vyměníme kyslíkové bomby a já jsem ready to dokončit. Alex ještě musí udělat všechno, Elena orientaci s kompasem. Je mi zima a na lodi se mi dělá blbě. To se bohužel dělá i Alexovi a Eleně. Jejich řešení je ale jiné než moje. Místo toho, abychom to měli co nejdřív za sebou, plus pod vodou se blbě nedělá, páč to nehoupe, rozhodli se odpočívat. Elena začala spát nebo co, Alex jen tak seděl. To trvalo asi hodinu. Já klepala kosu, plus se mi dělalo taky blbě... oh jo, víte vůbec, že Jon tam byl celou dobu taky? No joooo, moc mi pomáhal. Takže ten se teď tak trochu nudil (ještě, že jsme měli cookies) a instruktor jen pořád opakoval, pod vodou je to lepší... bla bla bla.

Konečně.... jen co se trochu pohnuli, nandala jsem obleček a hupsla do vody. To už jim pak nezbývalo než se připojit. Alex skočil, Elena už už ... ale ještě se musela ublinknout... uuuuh, chudák. Zatímco já a Elena jsme čekaly na hladině, Alex se ponořil „na půl cesty“, kde si měl sundat a nandat masku. To on nesnáší, páč mu to nejde. A tentokrát mu to taky nešlo. Vyplaval na hladinu málem utopenej, a řekl, že končí. No, spíš instruktor mu to asi řekl, a šel na loď. Instruktor, já a Elena jsme se ponořili na dno a udělali malou průzkumnou výpravu. Zdálo se mi, že je ještě větší zima než prvně. Viděli jsme jen pár věcí, na které Randy posvítil. Jinak téměř nic. Říkala jsem si: „proč jsi sem teď podruhé šla? vždyť už máš vše hotové...“ ... to samé se mě ptala Elena s Alexem před tím :D No, ale musí se přeci využít každé šance. Teď už aspoň vim, že tzv. hřebenatka, neboli mušle co všichni rádi jedí, je téměř neviditelná a já sama ji nikdy nenajdu. Je desně maskovaná :D

Pak už jen dojedení cookies a dalších dobrot (Alexovi již bylo hej a tak si taky pošmákl), vyprání neoprenů a dokončení papírování... A Piši už má potápěčský certifikát! Jeeej :D

Vaše potapěčka Piši

PS: Chudák Alex to nedokončil a to hned další víkend odjížděli na Kypr, kde měli v plánu se vydatně potápět.

PS: Fotky jsou zde.