Pokračování výletu do hor

Zrovna jedeme autem do San Franciska…. je toho tolik, co se přihodilo a já prostě vůbec, ale vůbec nestíhám psát. Úplně vás zanedbávám …fuuuj. Cesta trvá asi 5 až 6 hodin (záleží na dopravě a jak moc bude Jon překračovat povolenou rychlost), takže mam spoustu času :D (teda než se mi udělá špatně) Bude to dlouhé, takže si udělejte kafčo, rozbalte sušenky a pohodlně se usaďte… a nebo to vytiskněte a vemte víte kam… stejně je to taková záchodová literatura :D

Jak pokračoval výlet do San Bernardinských hor

Celé to cyklopeklo jsem přežila jen díky myšlence na odměnu, která mě čeká (a na pálící se kalorie a krásný zadek:D) ... kempování – oheň, gril, špíz a... a studená plzeň. Našli jsme úžasný kemp - každý stan má své soukromí, vlastní parkování, vlastní ohniště a vlastní stůl s lavicemi. Naše místo bylo obzvláště krásné, s výhledem, mrkněte na fotky. Rozbalili jsme náš nový super malý staník a začali jsme vyndavat jídlo. To už jsem měla fakt hlad. Kabanos, kuřecí párky se špenátem a tofu, slanina, salsa, guakamole, chipsy, sendviče, chleba, nějaký věci na snídani, na další oběd.... bla bla... prostě je toho hodně. Zatímco Jon udělal oheň, což by v Kalifornii nemělo být moc těžký, Piši připravila vynikající špízy do kterých přidala vedle obvyklých věcí i houby, což bylo moc dobrý. Všechno hotovo, ale musíme čekat až oheň bude menší a budeme moct dát věci na gril. Ale nešlo to vydržet, byli jsme hladoví a všechno vypadalo tak dobře... jen co to trochu vypadalo, hodili jsme pochoutky na gril. A ke špízům ještě co zbylo – párky a slanina. Jenže všechno začalo pouštět tuk a ten přidal ohni grády a oheň pohltil naše jídlo... neee. Na otálení nebyl čas, pro jídlo cokoli, strčili jsme ruce do ohně a jídlo zachránili. Škoda, že polovina našeho potěšení spadla do ohně a shořela. Nakonec to ale nevadilo, stejně jsme měli až moc a museli jsme kousek vyhodit(neee, plýtvání jídlem). U nás doma bych vzala zbytek párku a hodila ho do křoví, ať si zviřátka pochutnaj,... nebo do ohně, že... no problem (taky že jsem chleba do ohně hodila, ale pssst).. tady se to ale nesmí! Jsou tu totiž všude medvědi a pumy. A ty nechceme nikde blízko našich stanů! Medvědi si začaly zvykat na turisty a jejich druh jídla, pak se dobývají do stanů a aut, nebo do odpaďáků. Dlouho jsme u ohníčku nevydrželi, omrkli jsme polárku a šli do hajan. Do našeho mikrostanu. Až na to, že „někdo“ ho chtěl mít úplně zavřenej páč mu bude ziminka a já se zase bála, že se udusim , to bylo v pohodě. Zima v noci stejně byla, takže jsme se moc nevyspali. Probudila jsem se jen po pár hodinách a už byl den... ne, to jen měsíc svítil jak "kuří voko" (by řekla moje babička).

Druhý den jsme vstali brzy, ale již v devět bylo horko, ten den se měla teplota vyšplhat přes třicítku. Jelikož jsme na všech horách v okolí už byli, zašli jsme se poradit do turistického centra. Zálesák v zeleném nám poradil jít tzv. Ďáblovu stezku – začne se nahoře, sestoupí se asi 300výškových metrů do údolí a pokračuje se podél krásného potoka k dech beroucím vodopádům. Celkem 10mílí (16km), krásná cesta údolím, pravděpodobně stín a možnost koupání... zní to ideálně. Už jsem se těšila. Bude to super. Cestu jsme našli lehce, vzali jsme malou svačinu a vyrazili. Sestupování bylo fajn, všude byly krásné květiny, výhledy... no problem. Postupem času mě nadšenost a přebytek energie opouštěli a začalo mi být horko, ale vše bylo ok. Přišli jsem dolů k potoku, byl moc pěkný a pěkně ledový. Příroda byla nádherná, jen mouchy začaly otravovat. Ale nic nevadilo. Vydali jsme se po proudu k dech beroucím vodopádům, .. už jsem se těšila jak se vykoupu. Cestička se pomalu začala měnit – byla menší a menší. Nikdo nikde nebyl, ticho a polední slunce svítilo jak ďas. No dobře, bylo vedro... ale co, aspoň se vykoupem. Vodopády mají být už jen jednu míli. To bude pohoda. Dáme si tam svačinu, odpočinem a všechno bude zase dobrý.

Cestička začala mizet. Sem tam se objevila hromádka kamenů značící cestu – bez nich bychom ani nevěděli, že tam nějaká cestička je. Lezeme přes obrovské kameny, prodíráme se křovím, pícháme se o kaktusy a jinej hnus. Do toho protivné mouchy, lezou nám do očí a do nosu, nevidím přes ně na cestu. Rukama mávám jak na prvního máje... asi už mi rostou bicaky. Ale přeci ten vodopád tu musí být... už za tímhle rohem, tady, tady to bude. Pokračujem, jdem už hodinu a půl a vodopády nikde. Cesta nikde, jen samé křoví a kaktusy. Několikrát na nás přijde myšlenka na návrat, ale pak si řeknem „ještě kousek“ a jdem dál. Vedro, mouchy, hlad a hrozitánská cesta. Držim se... chci k vodopádu. Nevím proč, ale jsem fascinovaná vodopády, pro ně udělám cokoli. Ale když mi kaktus probodl žílu a krev tekla proudem, měla jsem toho už dost. Byl to pro mě konec. Sedli jsme k potoku a shodli se na tom, že vodopády jsou jen mýtem a lákadlem na turisty. Ve skutečnosti tu žádné nejsou. Zatímco jsem se koupala v ledovém potoce a omývala krev, Jon přeci jen nevydržel a šel se podívat dál po proudu. Já už nejdu ani krok. Byla jsem vyčerpaná, hladová, s úpalem (či úžehem, vždy zapomenu co je co) a s obrovskou modřinou na noze (kterou ještě mám). Nejhorší na tom bylo, že jsme museli ještě zpět.

Byla asi jedna odpoledne, to největší vedro, a nám docházela voda. Nedá se ale nic dělat. Rezignovala jsem a drápala se nazpět. Byla jsem tak unavená, že už jsem ani mouchy neodháněla – jen když jich bylo před mým zrakem tolik, že jsem nic neviděla nebo bylo příliš mnoho návštěvníků na vodní párty v očích. Už jsme nemluvili, jen šlapali.

Snad bych pomalu usnula za chůze, když mě najednou probudilo něco přes cestu – had – obrovskej! Lekla jsem se hrozně. Ale nebyl důvod, had ležel nataženej, jen hlavu zvednutou a kouká na nás, jinak nic. Co teď? Tak zadupeme – nic, hodíme malý kamínek – nic, hodíme větvičku – nic. Had jen na nás kouká a říká si: „co to ty dvě legrační opocené postavy chtěj?“ ... házíme co jde – původně jsem Jonovi zdůrazňovala, ať ho hlavně netrefí, jen vedle něj... ale hadovi bylo vše jedno – i když obrovský šutr spadl přímo na něj. Už jsme nevěděli co a mysleli že ho teda překročíme, když mu stejně nic nevadí, had se na nás podíval a začal se pomalu, pomalinku šinout pryč. Dal si na čas, nikomu se totiž v tom vedru nechtělo moc hýbat. To jen my dva blázni a šílené mouchy jsme byli v pohybu.

Když jsme po 7 hodinách šlapání uslyšeli řev motorky, byli jsme šťastní. Hurááá, civilizace! A hlavně – hurááá klimatizace, hurááá voda! Takhle děsnej výlet jsem snad nikdy nezažila... i když... tatínek má taky dobré trasy :D

Jsem strašila... ale pro dnešek je to vše. Mějte se krásně moje růžovky a nezapomeňte se dostatečně hydratovat.

Vaše Piši