Probuzení do reality aneb Dobrý den pane Němečku, konzulární úředníku

Píšu ještě plná emocí a rozčarování, takže jestli můj článek bude trochu zmateční, tak... „sorry fole“ :D

Když jsem poprvé měla ve státech někam volat, bála jsem se. Snažila jsem se to odkládat, vyhýbat se tomu... i dnes ještě nerada řeším věci, kterým nerozumím, ale udělám to. Volala jsem do bank, na miliony customer service, mluvila jsem se zákazníky, mluvila jsem s dodavateli, mluvila jsem s potencionálním zaměstnavateli.... prostě myslím, že už jsem to docela dobře zvládla.

Naučená z domova se při zvedání telefonu představuji, ale už jen jménem, páč TADY se na příjmení nehraje (v Čechách zase jen příjmením). I tak dělám víc než většina lidí. I v obchodních vztazích se používá jen křestní jméno, neznalost vykání přispívá k více familiérnímu jednání, přátelštějšímu a příjemnějšímu. Aspoň tak se mi to zdá.

Jako zákazník či klient jsem už také volala na různá místa – zrovna dnes jsem si musela trochu postěžovat na dishnetwork, ale jinak volám pro info do obchodů, lázní, různým poskytovatelům různých služeb či prodejcům zboží... nebo objednávám jídlo, pití, oblečení, ... vlastně i s lidmi z univerzit jsem mluvila. Vždycky vše ok, i když jsem byla dost nervózní.

Vždycky říkám: "Hello, tady Petra" nebo něco v tom smyslu. Což může být pro některé lidi co poskytují služby i divný, protože není neobvyklé oslovovat různé lidi: "Hi there"... což je jen takový "Ahoj ty tam"... prostě na formality se tu nehraje. Proč taky, když znalost vašeho jména je pro poskytnutí služby či odpovězení otázky úplně, ale úplně zbytečné. Všechno má probíhat rychle, žádné chození kolem horké kaše. Přeci jen čas jsou peníze.

Dnes jsem ale volala na český konzulát v Los Angeles. Kamarádka Ivana mi řekla, že promítají Nestydu. Na stránkách konzulátu nic nebylo (nejnovější info je snad ještě z minulého roku) a tak jsem se rozhodla tam zavolat a zjistit, zda taky mají anglické titulky. Chci přeci, aby Jon šel s námi.

Volala jsem snad milionkrát. Na oddělení pro kulturu byla plná schránka a sekretářka to nebrala. Na další oddělení jsem si netroufla volat, přeci jen nic o vízech, imigraci či financích vědět nechci a uvědomuji si, že zaměstnanci na těchto odděleních jsou asi zaneprázdnění.

Když můj telefon vyzvání po milionté první, už ani nedávám pozor a brouzdám po netu. Nedávám si moc šancí, přeci jen mají pracovní dobu jen do oběda a nepředpokládám, že Češi budou pracovat přes čas. Najednou to někdo zvedne a říká: "Český konzulát, dobrý den". .. Já celá v šoku ani nevím jak se česky mluví. Z pomocí jen instinktů vybalím: "Dobrý den, tady Petra, chtěla jsem se zeptat, vy dnes hrajete Nestydu?" ... Muž na druhém konci drátu byl asi také překvapený. Přeci jen, jestli byl po polední siestě, tak jsem na něj mohla být moc rychlá. Bohužel jeho reflexy nepracovaly na sto procent... nebo bohužel ano... a proto odpověděl: „Hmmm, hmmm... no tak se aspoň představte příjmením a ne nějaká Petra“... co? tak hrajou?....odpovídám: „hmmm, co? no to přeci není vůbec podstatné“ ... pán se zberchal a už na mě spouští: “no je to slušnost ne? ne jen tak nějaká Petra“... chce se mi hádat, opravdu chce... jeho tón mi totiž připomíná učitele kárajícího prvňáčka kvůli maličkosti.... rodiče mě vychovaly ale slušně, on už nemusí, proto povídám: „ano, a vy se jmenujete jak?“...“Němeček“...“dobrý den pane Němeček, tady Petra Pischeková, hrajete dnes večer Nestydu?“ ...“ ano, hrajeme“ .... „Tak jsem se chtěla zeptat, jestli jsou k tomu anglické titulky“...“ano, jsou“.... pak už jsem chtěla jen dodat, děkuji vám za rozhovor, ale normálně jsem poděkovala a rozloučila se. Zapoměla jsem se zeptat na parkování, ale co... jsem ráda, že mi srdce funguje. Tepalo totiž jako divé.

Tak moje milé růžovky, mějte se krásně a koukejte se chovat slušně.

Vaše

Petra Pischeková bytem Blogspot 33, Intervillage, 90210, identifikační číslo 123321, věk jak kdy, vlasy světlé, oči modré, postava menší, atletická (spíš snaha o to):D